V roce 2010 uvedlo Národní divadlo inscenaci London Assurance. Fiona Shaw hrála postavu s působivým jménem Lady Gay Spanker. Prvních pět minut svého jevištního vystoupení se tato impozantní dáma bouřlivě smála jako jezdecká kobyla. Publikum na ni několik vteřin ohromeně zíralo a pak se po zbytek času smálo spolu s ní.
Bohužel vám nemohu ukázat toto neuvěřitelné entrée, ale mohu se s vámi alespoň podělit o další scénu, v níž lady Gay Spanker a sir Harcourt Courtly (hraje ho Simon Russell Beale – ne, ani já jsem ho nepoznal!) očichávají jistou láhev. I přes množství dalších komediálních postav ve hře a celou romantickou podzápletku si toto duo bezesporu "ukradlo show".
Není to typické chování milovníků parfémů v přírodě?
Není to tak dávno, co jsme diskutovali o tom, zda existuje funkční parfumerie – taková, která umožňuje ovlivňovat stav mysli a náladu.
Ano, určitě existuje.
Ale ne ve smyslu přímého mačkání tlačítek v mozku, která by vyvolávala uvolňování specifických neurotransmiterů. Mechanismus regulace nálady funguje jinak a toto tajemství již dávno odhalila aplikovaná psychologie a divadlo.
Náladu nelze modelovat přímo, vědomým úsilím nebo pouhou silou vůle. K jejímu ovlivnění je třeba jít nepřímou cestou – přes podvědomí. Každá nálada, ať už dobrá, nebo špatná, je spojena se souborem markerů: vizuálních (zrak), sluchových (zvuk) nebo kinestetických (hmat, chuť, čich). Ty mohou sloužit jako "kotvy" (jak je raději nazývá psychologie) nebo "klíče" (jak říkáme v divadle), které náladu posilují a později na požádání vyvolávají.
Jednoduše řečeno, pozitivní emoce si můžete spojit s krajinou, hudebním dílem nebo vůní a později se pomocí těchto markerů posunout do požadovaného stavu.
A tady máte pověstné kouzlo vůní.
(A zároveň poslední argument proti těm, kteří trvají na tom, že parfumerie by měla být zbavena všech "literárních výstřelků" a redukována na pouhé čichání k vonným tekutinám ve flakóncích, zbavené jakýchkoli zbytečných asociací).
Pokud jde o to, která konkrétní vůně ve vás vyvolává radost – zda citrusová, orientální, nebo vůně hořící gumy –, je to čistě vaše věc.
Kinestetické klíče patří k těm nejsilnějším a byla by škoda nevyužít tak jednoduchý a pohodlný nástroj pro moderování své psychiky. I když... touha a schopnost ji strukturovat, uvést ji do harmonie, přichází často až uprostřed života – spolu s uvědoměním, že okolní diskurz tomu příliš nepomáhá a že nakonec za naši vnitřní pohodu není zodpovědný nikdo jiný než my sami.
Pro mě vůně Penhaligon's již dlouho spadají do této kategorie – terapeutické, utvářející osobní realitu. Důvodů je hned několik.
Zaprvé si je silně spojuji s místy, kde se cítím naprosto nejlépe.
Za druhé, jako prototyp niche parfumerie v době, kdy niche ještě neexistovala ani na obzoru, nikdy necílily na status nebo glamour (tedy doslova okouzlení, iluzi nebo okázalost) jako celý segment, kterému se dnes říká luxus. Místo toho vytvářely sugestivní atmosféru zlaté minulosti, která v kolektivní kulturní psychice hraje stejnou roli jako šťastné dětství v psychice jednotlivce.
Za třetí, jejich nejlepší výtvory se zrodily v době předtím, než parfémový průmysl ovládly globální korporace a začaly chrlit identické vůně pro identické lidi po celém světě. Tehdy jste mohli vycestovat do Anglie a přivézt si jako suvenýr něco výrazně anglického – ne něco obecného, co se dá najít všude jinde.
Fragram: ayucat918
Gardenia, původně vydaná v roce 1976 a zřejmě nedávno ukončená, byla v tomto století znovu vydána v kolekci Anthology. Nechci tento článek zařadit do kategorie Voňavý nářek: Gardenii člověk neoplakává, protože je to čirá radost, i když už není fyzicky k dostání.
Na Gardenii, stejně jako na mnoha dalších květinových vůních z "obrozenecké" éry Penhaligon's, mě uchvacuje její přirozená krása. Luxusní ženské vůně ve francouzském stylu připomínají bohaté, okouzlující dámy, jejichž veřejné vystupování musí obsahovat určité atributy: klobouk, rukavice, šaty, kabát (nebo jeho letní obdobu), podpatky, make-up a parfém. Vše je vytříbené, kvalitní a téměř identické ve stylu.
Anglické květinové vůně však mají jiný styl – méně, řekněme, "konfekční." Voní květinami a přírodou, nikoli drahými věcmi a sváděním. I když vůně titulní květiny není tou nejrealističtější reprodukcí, jako v případě Gardenia, její obraz je nezaměnitelně vykreslen.
Obrazy přírody patří k nejsilněji uklidňujícím a harmonizujícím "klíčům" – žádné společenské výdobytky ani lidské interakce nefungují tak dobře. A Gardenia voní nejen přirozeně a bez námahy – voní radostí. Vyzařuje radost, smích, široký, upřímný úsměv!
Technicky je klasifikována jako bílá květinová kompozice – ale ne! Bílé a žluté květiny mají zcela odlišné charaktery a tato je rozhodně žlutá. Je veselá, mladistvá, nepřikrášlená, lahodná. Tuto náladu můžete vybudovat i pomocí bílých květin – jasmínu, konvalinky, tuberózy, magnólie –, ale pouze tak, že z nich vytěžíte jejich ovocné, trpce sladké, masité tváře, aniž byste přidali ovocné tóny jako takové. Někdy se toho dosáhne mistrovským aranžmá květinové kytice založené na ylang-ylang, obklopené svěží zelenou trávou, růžemi, fialkami a citrusy (citronem a bergamotem, ale ničím jiným).
Zásadní roli může hrát také malé množství skořice a hřebíčku – netvoří těžké nebo výrazně kořeněné tóny, ale naznačují zemi, zahradní záhon, na kterém rostou květiny. Tuto techniku najdeme ve všech nejlepších květinových vůních této značky, a proto podezřívám Michaela Pickthalla z toho, že se na Gardenia podílel, i když nemohu s jistotou říci, zda je pod ní podepsán.
A stejně jako dosahuje ovocnosti bez ovoce, nabízí tato vůně také krémovost bez krému. Bohatý, dobře hydratovaný, nažloutlý krém, který v zásadě voní pouze po květinách, nikoli po krému samotném – předchůdce trendu takzvaných "vůní pro péči o pleť", který se naplno projeví o čtyřicet let později. Přechod od svěžích květin ke krémovým květinám se děje plynule, nepostřehnutelně – bezchybně. A uzemnění vůně v závěrečné fázi tvoří stejná skořice a hřebíček spolu s jemnou dávkou santalového dřeva, nejjemnějšího a nejhedvábnějšího z dřevitých tónů, zejména když je načechráno a rozjasněno plyšovým pižmem.
Gardenia se může zdát poměrně jednoduchá – to však není nevýhoda, je to její přednost. Kompozice je vnitřně rozmanitá a plná. Je větší uvnitř než navenek a v ničem se nepodobá přetíženým, spletitým nebo dramaticky se vyvíjejícím vůním. V každé fázi svého působení je nejen kategoricky krásná a pozitivní – je radostná.
Voní koneckonců jako gardénie? Ano, spíše jako ovocná a krémová než zelená a houbová – a pro mě je to nejlepší gardénie na světě.
Její lyrický charakter by mohl patřit k těm "šťastným duším", o kterých psala Agatha Christie – lidem od přírody obdařeným lehkostí a schopností nezabývat se věcmi. Nebo možná tento klid, veselost a moudrost přicházejí až s věkem... schopnost nechat se unést, přijmout a objevit pozoruhodnou pravdu, že krása nemá nic společného s kvalitou pleti. Krása je příběh, který nosíme v sobě.
