Nedokázal jsem přesně určit, který z těchto důvodů stojí za mou obecnou averzí ke koženým akordům v parfémech:
- …že mi kůže jako tón prostě není sympatická
- …že jsem příliš citlivý na materiály, které se v těchto akordech běžně používají
- …nebo že se na tyto látky upínám právě proto, že je znám izolovaně ze svých vlastních experimentů s mícháním
Ať už je to jakkoliv, vůně nás učí, že vždy existují výjimky a žádné pravidlo není absolutní. Parfém je stejně schopný naše očekávání budovat jako bořit.
A tak, přestože si většinou kožené vůně neužívám, před pár lety jsem se přistihl, že mě nečekaně přitahuje Spicematic, kožený – a ano, i kořeněný – parfém od Pierra Guillauma.
Překvapilo mě to hned dvakrát: nejen kvůli té kůži, ale i kvůli akordu, který je v parfumerii ke kůži blízko – šafránu z kořeněné kategorie. Naučil jsem se této nótě vyhýbat, protože je téměř vždy podávána v silných dávkách díky klíčové aromachemikálii zvané safranal (která se objevuje i v mnoha kožených akordech).
Sama o sobě může mít krásnou vůni, ale pro mě má tendenci ostatní tóny překrývat a v kompozici je neomaleně odsouvat stranou – podobně jako to vnímám u kůže. Ale Pierreho Spicematic byl jiný a otevřel mi cestu k dalším jeho koženým kreacím.
Pierre dokáže přimět pryskyřice vonět chladivě namísto hřejivě; protáhnout vrchní tóny až do základu; vytěžit z konopného akordu jen ty nejrafinovanější, nejpřitažlivější aspekty… a to je jen zlomek jeho umění. Není tedy divu, že právě on dokázal kůži přetvořit v něco, na co se těším, až si to navoním.
Spicematic
Spicematic miluji nosit na podzim, protože – alespoň tady v Nové Anglii – jeho přítomnost na kůži odráží teplotní kontrasty typického podzimního dne: chladná, vzdušná borovice a máta se postupně proměňují v hřejivé doznívání šafránu a kůže ve středu vývoje vůně.
Safraleine bývá srdcem mnoha šafránových a kožených parfémů – a není divu. Dodává těmto tónům uvěřitelnou realističnost, dlouhou výdrž i výraznou projekci. Jenže právě pro mě je to látka, která v kompozici výrazně vystupuje a překrývá jemné nuance ostatních tónů. Nevím, jestli na ni parfuméři spoléhají až příliš, nebo jsem na ni prostě citlivý (spíš to druhé), každopádně vůně s touto složkou mě často odrazují.
Ale to, co jsem napsal výše o Pierrovi, tady platí dvojnásob. Spicematic tento materiál využívá bez ostychu, ale nikoli tak, aby v kompozici dominoval. Díky tomu, že jeho žhavě kořeněný, kožený charakter je od počátku vyvažován chladivými akordy, vzniká tu hloubka, kterou v podobných kompozicích často postrádám.
Staelios
Je radost odhalovat technické preference parfuméra. Zdá se, že Pierre rád kombinuje hřejivost kůže s chladnějšími, vzdušnějšími tóny (jako jsou borovice a máta peprná ve Spicematic).
Staelios je dílo, které také staví na kontrastech: ruský kožený akord se rozprostírá pod éterickou fialkou a balzámovým černým pepřem. Líbí se mi, jak mě tento parfém zve přijmout v sobě dualitu – že mohu být někdy rozverně lehkomyslná, jindy zase strukturovaná a pragmatická. Staelios působí elegantně, ale není svázaný představou maskulinity. Je komplexní a promyšlený, a přitom prostě přitažlivý a nenuceně drsný.
Tyto dojmy jsou ještě umocněny Pierrovou mistrovskou rukou. Dokázal z těžkého, texturálně hutného tónu vytvořit něco vyváženého a až návykového.
Fialka a kožené tóny se často párují, protože jejich akordy sdílejí podobné materiály (ionony), ale fialka ve Staeliosu nemá tu pudrovou, ionony nasáklou podobu, jakou známe z mnoha jiných vůní. Tahle fialka je křišťálová, téměř ledová v kombinaci s černým pepřem v úvodu, a když se propojí s temnotou základních tónů, působí ještě vzdušněji a jasněji. Je téměř úplně pohlcena silnými dřevitými a koženými tóny, ale nedá se úplně zkrotit.
Koženému akordu ve Staelios nedominuje můj obávaný Safraleine, ale Isobutyl Quinoline (ISBQ), pilíř ruských kožených akordů, o kterém psal můj kolega Matvey zde. Tato látka je kouřovější než Safraleine a nabízí větší texturovou rozmanitost. Představte si zvukovou vlnu: Safraleine by byl hutný, s malými rozdíly mezi vrcholy a údolími, zatímco ISBQ je jen o těch nejvyšších výškách a nejhlubších propadech. Ideální materiál pro kompozici postavenou na kontrastech.
Cuir Venenum
Cuir Venenum přezdívám „Ironická stránka pomerančového květu“. Klidně byste mohli zapomenout, že právě tento tón zde hraje zásadní roli – i já byl překvapený, když jsem si znovu prohlédl složení. Značka dokonce uvádí, že v hlavní roli je opravdový absolut pomerančového květu.
Tato konkrétní surovina je nádherná a v parfémech se často používá k vyvolání pocitů jasné radosti a dovolenkové pohody.
Zde je však zdůrazněna její kousavá, příjemně nakyslá stránka. Podle značky jde o „evokaci vůně kůže, která proniká do pokožky a splývá s ní jako jed“. V tom hyperbolickém popisu je kus pravdy – jedna z hlavních textur, které v Cuir Venenum cítím, je totiž „ostrost“.
Vůně má i emocionální ostrost, která dává za pravdu myšlence, že ji nosíte tehdy, když chcete působit nezdolně (trochu to eufemizuji): když ji máte na sobě, jste to vy, kdo určuje pravidla.
Pod hutnou vahou masitého pomerančového květu, ostrých zelených tónů a všudypřítomné kůže se skrývá pečlivě dávkovaná vodní svěžest, která dodává šťavnatost a „ošetřený“ dojem, jako minerální voda nebo revitalizér s aloe vera.
V přímém kontrastu k úvodní štiplavosti je závěr sametově hebký a vlídný. Šťáva, o které byla řeč, se vyvařila a zkaramelizovala. Je sladší než v úvodu, ale tahle abstraktní sladkost v kombinaci s kůží vytváří zemitý efekt, připomínající suchou hlínu.
Když se ohlédnu zpět, myslím, že to byly Pierrovy kontrasty v kompozici, co mě oslovilo – ne samotné kožené akordy. Tolik vůní sází na očekávané, komerčně bezpečné kombinace, u kterých každý milovník parfémů ví, že budou fungovat.
Na tom není nic špatného, ale musím M. Guillaumovi přiznat zásluhu: dokáže vytvořit inovativní kombinace, které jsou překvapivě přitažlivé.
