"Ani všichni královi koně a všichni královi muži..." nedokázali dát chudáka Humpty Dumptyho po známé nehodě se zdí zase dohromady.
Pokud však budeme věřit vydání Oxfordského slovníku ze 17. století, které tvrdí, že Humpty Dumpty byl nápoj z brandy svařené s pivem, není to nic překvapivého.
William Richards totiž v roce 1843 přesvědčoval své mladé čtenáře, že Humpty Dumpty je vejce, možná v holandštině nebo jiném jazyce. V roce 1930 Katherine Thomasová navrhla, že Humpty Dumpty není nikdo jiný než hrbatý král Richard III, který se tak nešťastně utkal v bitvě u Bosworthu v roce 1485.
Teorií je mnoho, ale ty bohužel nejsou předmětem našeho zájmu.
V Carrollově knize Alenka v říši divů tato postava pochází z dětských říkanek známých od konce 18. století. V těchto říkankách patřilo neschopné jezdectvo a muži, neschopní zvládnout svůj úkol, vždy králi.
Jak a proč se pěchota pohybovala pod královninou jurisdikcí, nám není známo. Ve 20. století tato verze nenápadně vklouzla do běžného užívání s královským párem a pevně se v něm usadila. Pravděpodobně k tomu došlo díky lyrickým textům populární hudby, takže určit, kdo to udělal jako první, by bylo obtížné, ale inovace by nebyla tak trvalá, kdyby za ní nestála jakási mýtopoetická logika.
Každému nositeli britské kultury je i bez dalšího vysvětlování jasné, že Alenčiny cesty, jak Skrz zrcadlo, tak do Říše divů, se vlastně odehrávaly v říši víl: tradičně se do ní dostávalo cestou do podzemí (protože víly byly původně duchové mrtvých) nebo přes vodu či zrcadlo – průhledný závoj, za nímž se zdánlivě nachází stejný svět jako ten náš, ale ne tak docela.
V říši víl tradičně vládne královna.
Ano, existuje také král, nebo alespoň může existovat, ale na Druhé straně (Skrz zrcadlo, Avalon, Severní země, Ostrov jablek nebo Země žen) obvykle vládne... správně, žena! Původ této představy lze vystopovat až k Persefoně, královně mystérií a mrtvých, jak naznačil Robert Kirk ve svém Tajném společenství (1691-1692). Když na přelomu 19. a 20. století došlo k totální romantizaci keltského folklóru spojené s rozmachem novopohanství a popularizací osobních vizionářských zážitků - zejména pak neopodstatněného tématu dobrých letních a zlých zimních dvorů -, tento obraz se definitivně upevnil.
Ukázalo se, že nevinně vyhlížející příběh Alenky v říši divů je archetypálním příběhem pozemské dívky, která soupeří s královnou skřítků a porazí ji (dosáhne osmého čtverce a sama se stane královnou). Je to v podstatě legenda o Tam Linovi, minus romantická linie, což je pro dětskou knihu zcela přirozené.
Tedy "všichni královnini muži", její služebníci či bojovníci, jsou víly.
Vůni s tímto námětem jsem nemohl jen tak minout. A zde je příklad toho, jak pojmenování a asociace mění vnímání.
All the Queen's Men od Fort & Manle není vůně, kterou bych obvykle měl rád nebo nosil. Kdyby se jmenovala po pirátech nebo dezertech, což by bylo přirozené a banální, přešel bych ji. Naznačovala však Kelty a folklór, což je mé oblíbené lákadlo.
Víly smrtelníky jídlem zrovna nelákají... ale tím, že host ochutná jejich jídlo, zůstane s nimi navždy (když má štěstí – na dlouho) nebo prostě symbolicky přejde pod moc královny. Do této pasti se chytila sama Persefona, když ochutnala granátové jablko nabízené Hádem, a od té doby tuto účinnou metodu ovládá a aktivně využívá, pokud Persefonu přirovnáme ke královně z Alenky v říši divů.
Jak se děsivé pohádky pro dospělé z dávných dob měnily v relativně neškodné příběhy pro děti, hostina a víno u stolu pánů a dam se změnily na sladkosti. Tento motiv se objevuje i v Alence v říši divů – vzpomínáte si na dort a láhev s lákavými etiketami, které hrdince pomohou stát se "místní"? (Hry s velikostí jsou jedním z tradičních znaků pozdních pohádkových mýtů).
All the Queen's Men je jedlá, sladká vůně. A je opravdu velmi chutná! Vlastně chutnější než sladká, protože je poměrně vyzrálá díky výrazné alkoholové (rumové) složce.
I v tomto případě spočívá hlavní přednost vůně v její paletové povaze. Mastné jantarové hedvábí, společné všem vůním této značky, propůjčuje All the Queen's Men "přirozenost" a "historičnost", které mám tak rád.
Hlavními postavami tohoto žánrového obrazu jsou sušené plody se zbytkovou, přirozenou, na slunci vysušenou sladkostí. A nejsou zvoleny ty nejintenzivněji sladké odrůdy, nebo jsou alespoň úspěšně vyváženy suchými dřevitými tóny. Obojího je tu stejná míra, což je velmi zdařilý tah, zejména proto, že rovnováha je dynamická: vůně se stejně jako ostatní výtvory Rasei Fort houpe a víří, ukazuje svou pravou i levou stranu – je velmi zajímavé ji pozorovat v různých podmínkách vzduchu a vlhkosti.
Jak je vnímám nyní, med a vanilka vypadají temně, téměř černě a lehce hořce, ale tuším, že by mohly hrát v kloudnějším tónu. Obě složky jsou jako hustá stará pryskyřice (ještě chvíli a bude tam nádech asfaltu) a zdá se, že vůně mírně vydává teplo, jako čerstvý asfalt.
Nóta rumu, zpočátku velmi alkoholická a tekutá, se postupně mění v komplexní, hladkou a efemérní vůni, která zůstane, pokud si místo parfému nanesete na zápěstí silný alkohol – zkoušel jsem to se skotskou single malt whisky: výsledek je nádherný, ale bohužel krátkodobý.
A hlavně v All the Queen's Men oceňuji jedlovou balzámovou notu. Mám ho rád i ve výraznějších rolích, zejména v kombinaci s květinami, jako v Jardin Anglaise Lucca Maffei. Zde však zachraňuje kompozici před přílišnou sladkostí a balzamickou těžkostí, dodává dřevitému aspektu téměř fotorealistickou autentičnost a lehce pačuliovou drsnost.
Celkově se vývoj All the Queen's Men jeví následovně: hladký, hedvábný, postupně přecházející k tlumenému pozadí s ostrými, barevnými záblesky překvapivě čistých a svěže aplikovaných tónů: ovocných (a ovoce se vždy mění), medových a rumových.
Všechny vůně Fort & Manle jsou pro mě rozkošné právě svou kouřovostí, jemnou rozmazaností, sfumato. Je snadné si představit, že jiná značka by ke stejnému tvůrčímu úkolu přistoupila přímočařeji, s čistými, výraznými hranami, a dopadlo by to uměleji a nudněji. A skutečně, zdá se, že to dělají všechny. Ale Fort & Manle má svou vlastní tvář, která je pro mě pozoruhodně přitažlivá.
