Fascinuje mě, že právě ve chvíli, kdy kariéra Francise Kurkdjiana vrcholí a on se stává skutečnou legendou parfémového světa, jeho kreativita naopak klesá ke dnu. Jeho pověst byla vždy spíš jako precizního, mechanického řemeslníka než bouřlivého umělce – skládá vůně metodou nekonečných pokusů a omylů, v malých proporcích a ostrých úhlech, místo aby tvořil velké panoramatické emoce. Ale dnes jeho tvorbě chybí i ten nejzákladnější zázrak dětské hry, který v jeho raných letech přece jen byl patrný. Mám tím na mysli jasný důkaz, že kombinace nečekaných materiálů může vést k výsledkům, které znějí náhodným štěstím. Teď je to ale všechno jen recyklace v různých formách. Do jisté míry to dělá každý umělec, jenže Kurkdjian umělcem není – a jeho poslední výtvory nejsou uměním.
Nerozumím, jak může být sladké pižmo s tónem gumových medvídků považováno za umění, když navenek postrádá velké myšlenky (recenze Kurky teprve přijde), a stejně tak nechápu, jak může být transformace údernosti Absolue Pour Le Soir do měkké vanilky označena za uměleckou, když je to tak jednoduché cvičení bez jakékoli hloubky nebo diskuse. Dobrá, pojďme tedy termín „umění“ vyhodit z okna a zaměřit se na řemeslo a techniku. Ani pak nechápu, proč by mělo být potřeba třicet let zkušeností, aby někdo smíchal dvě formule pod praporem sladkého dřevitého ambrového akordu. Je to úloha pro začátečníka – a Bois D'Argent Esprit De Parfum tak i voní: jako práce začátečníka.
Jasně vnímám základní souřadnice dnes už zrušeného Absolue Pour Le Soir (který byl svého času miláčkem niche komunity pro svou smyslnost tmavého medu, tělového koření a horké kůže – alias civet pro naši dobu). Bois D'Argent Esprit je v úvodu mnohem víc Absolue Pour Le Soir než původní Bois D'Argent. Je to chlupatá, vosková, intenzivně třená vůně horkého srdce, které zhmotňuje svůj záměr. Zjevně se však někdo snažil zmírnit údernost těžkého těla Absolue, které se zde rozlévá do tučných vanilkových tónů vypůjčených z lehčí verze tohoto „stříbrného dřeva“.
Něco z doutnajících uhlíků Absolue tu chvíli zůstává, ale celá směs se rychle uklidní do vanilkového semiše pod deštníkem dřevité ambry. Myslím, že po třiceti minutách už nevoní nijak kvalitně a výdrž je jen průměrná. Aktuální cena je těsně pod 400 eur.
Dřív mi vůně Francoise Demachyho připadaly trochu bez jiskry a X-faktoru, ale dnes je oceňuji pro jejich jemně vyladěnou střídmost. S Kurkdjianem v čele je to čím dál víc nevkusné, ještě lacinější a línější. Přesto letos posbírá ceny. Měli bychom mu za to opravdu gratulovat – ať už za umění, nebo za řemeslo? Zdá se mi, že tím hlavním přínosem je tady jen obchodní strategie.
