ESTORAS: SKVĚLE VYPRÁVĚNÝ PŘÍBĚH
Recenze parfému

od Alex (Sane-Witch) Osipov
03/06/25 12:00:02

Estoras debutuje v roce 2023 ve Florencii na výstavě Fragranze

O této značce jsem si při prvním pohledu na její název myslel, že se mi nebude líbit. Když jste zvyklí přemýšlet ve dvou jazycích – a znáte "přibližně" nebo "letmo" hrstku dalších –, občas dojde k jakési jazykové kaši: zdálo se mi, že to slovo má možná něco společného s benzoinovým styraxem (estoraque), a proto musí být značka španělská – což mě bohužel nikdy moc nezahřálo. Máme zkrátka jiný pohled na čichovou krásu.

Ale ukázalo se, že je nejen jiná, ale mnohem zajímavější.

Estoras je latinizovaný pravopis maďarského šlechtického příjmení Esterházy, jednoho z nejznámějších ve střední Evropě. Rod pochází ze zemí dnešního Slovenska a patří k rodu Salamonů. Jejich první známý předek zastával koncem 12. století soudní funkci na dvoře uherského a chorvatského krále Bély III. V moderní podobě je jméno známé od poloviny 16. století, kdy se Benedek Eszterhas oženil s Ilonou de Galántha a jejich syn Ferenc se stal prvním z rodu Esterházyů.

V roce 1626 jim Svatá říše římská udělila hraběcí titul, v roce 1712 knížecí titul a nakonec se stali největšími pozemkovými vlastníky v Uhrách za vlády Habsburků díky postupnému získávání protestantských území během protireformace, osmanských zemí po jejich znovudobytí a díky výhodným sňatkům s bohatými dědičkami. Pozemky znamenaly bohatství – a někdy jejich příjmy dokonce převyšovaly příjmy císaře.

Když na konci první světové války zaniklo Rakousko-Uhersko, skončily esterházyovské statky rozptýlené v několika zemích. Po druhé světové válce je komunistické režimy znárodnily a tehdejší hlavě rodu, knížeti Pálovi V., zůstalo jen to, co z jeho pozemků v Rakousku zbylo. Vláda Maďarské lidové republiky s ním navíc vedla proces a odsoudila ho k 15 letům samovazby – tento trest zkrátily události roku 1956.

Pál-Antal Nikolaus Maximilian Erbprinz Esterházy von Galántha

Současným dědicem (jehož otec stále žije) je Pál-Antal Nikolaus Maximilian, narozený v roce 1986 – jemuž samotnému není souzeno stát se formálně knížetem, neboť šlechtické tituly byly v Rakousku zrušeny v roce 1919 a v Maďarsku v roce 1947. Zdá se, že od roku 2009 vyrábí víno z rodinných vinic pod značkou Estoras a od roku 2022 pod stejným názvem parfémy.

Musím přiznat, že mám aristokraty velmi rád (zejména ty britské, i když ani ostatní nejsou špatní). Důvody jsou v zásadě dva. Zaprvé, když jste historik, nemůžete si je neoblíbit – tři čtvrtiny historického a kulturního příběhu Evropy od nepaměti až do počátku 20. století určovaly jejich činy, sňatky a eskapády. A za druhé, v moderním kontextu mě docela fascinuje sociální psychologie – a tedy otisk, který v člověku zanechává určitý styl výchovy, soubor zájmů a "paměť předků" po mnoho generací. Nezajímají mě zde ani tak individuální rysy, jako spíše rysy "kmenové", typické, a dokonce stereotypní – protože, zhruba řečeno, celé divadlo je postaveno na rozpoznatelnosti obecného v konkrétním a naopak. Chcete-li hrát nebo režírovat zajímavou postavu, musíte se v tom všem orientovat.

Pál-Antal Nikolaus Maximilian Erbprinz Esterházy na Esxence 2025,
stánek značky koncipovaný jako stan

Když se před nedávnem v Británii plánovalo (opět) zrušení Sněmovny lordů, kdosi poznamenal: "Jste si opravdu jisti, že chcete mít u moci jen lidi, kteří obvykle vnímají dějiny země výhradně v rozpětí svého vlastního života?" Samotný smysl Horní sněmovny historicky spočíval v tom, že byla složena z chlapíků, kteří byli vycvičeni k myšlení ve staletích – zhruba deset generací do minulosti a minimálně dvě do budoucnosti. Nejen já, ale já v kontextu svého rodu, od praprarodičů po pravnuky – a všechno, co dostanu od těch prvních, musím předat těm druhým, a to nejen v nezměněné, ale v ideálním případě v rozmnožené podobě. Samozřejmě, že jde o ideální představu, která často zcela neodpovídá realitě... přesto má takové paradigma některé užitečné výhody.

Jedním z charakteristických psychologických rysů, které propůjčuje, je klidné a vyrovnané vnímání sebe sama. Nejenže pevně víte, kdo jste a kde stojíte, ale také necítíte společenské ambice ani potřebu někomu něco dokazovat. K tomu není nutné být aristokratem – stačí překročit padesátku, i když některým šťastným duším se podaří dosáhnout tohoto stavu dříve. Z estetického hlediska se tento stav nejčastěji projevuje dvěma styly – buď "pomalým životem" v pohodě a jednoduchosti, nebo výstředním, svérázným vkusem, ovšem ne natolik, abyste byli příliš nápadní, ale spíše proto, že oplýváte humorem a úcta ke konvencím se vytratila.

Na kterou stranu se Estoras přiklání? K prvnímu. Ale s prvky té druhé.

Když jste aristokrat, který chce uvést na trh parfém, je nejjednodušší cestou obchodovat se jménem a korunou – i když jste k ní přišli sňatkem, jako například v případě Mariny de Bourbon. Ale to je upřímně řečeno nuda. Případně, jako v případě mladšího Esterházyho, můžete vzdát hold svému dědečkovi – ano, právě tomu Pálu V. – a věnovat kolekci parfémů jemu a jeho cestám.

První, podpisová vůně značky, vydaná v roce 2022, se jmenovala Antal (jedno z dědečkových jmen) a vyprávěla o jeho pozoruhodné cestě napříč Saharou ve společnosti přítele, slavného maďarského hraběte László Almásyho. Ano, čtete správně. Přesně tento příběh vyprávěl v roce 1996 režisér Anthony Minghella ve filmu Anglický pacient, který adaptoval stejnojmenný román Michaela Ondaatjeho z roku 1992.

Nejedná se o žádnou imaginární šanghajskou milenku Carine Roitfeld ani o olfaktorický portrét Marrákeše – je to skutečná událost, historie a osobní sentiment v jedné lahvi. A ne, cílem tvůrců vůně nebylo namalovat objektivní portrét lokality, ale spíše mapu svých dojmů a pocitů. Přinejmenším přesně toho dosáhli.

Všechny čtyři vůně Estoras jsou klidné, nenápadné, ale dostatečně komplexní, a jsou tak vnímány jako zralé a sebevědomé. Jejich flakony jsou neokázalé a logo – typografický design zasazený do čtverce – je jednoduše rozkošné. Okamžitě připomíná styl rakouské secese: secesní dědictví ztvárněné ve stylu art deco, provedené velmi jednoduchým, ale elegantním způsobem.

Antal: Go, to the Horizon! Jedná se o jemnou, gentlemanskou (a pokud jde o dámu – pak nepochybně v galliftových kalhotách) chypre v olivově okrové paletě. Na první přičichnutí je kožená, ale pak se rozvine spíše jako růžovo-kadidlová vůně. Voní hodně po dvacátých letech – ne proto, že by se tehdy takové parfémy vyráběly, ale proto, že se nese duchem doby, duchem zeitgeistu.

Ukrývá v sobě suchost písku, tlumené odstíny pouštního soumraku, lehký cinkot kovu a mnoho kožených doplňků cestovatele – od pouzdra na flakón až po cestovní tabatěrku. Je v ní sladká voda oázy a peprná vůně písečné bouře. Je v ní hodně pelargónie; podle mého názoru málo růže... ale i když bych si přál, aby jí bylo o něco víc, pak by se ztratil šustivý, hadovitý charakter vůně, kde by neměl dominovat žádný tón – zejména ne květinový. Kupodivu by ji odvážnější nebo sladší růže nejspíš zlevnila, takže by byla příliš pitoreskní, v duchu Smrti na Nilu. Takto – jako nuance, jako vzpomínka – to funguje mnohem lépe.

Dominují jí podle mého názoru vetiverově-pačuliové, kožené a kadidlové tóny, které jsou však prezentovány jemně opotřebovaným, průzračným způsobem – filtrovány přes pižmo a lehký dotek moderního jantarového dřeva. Růžové geranium přechází do charakteristické senné hořkosti tonkových bobů a sladkost zvadlé růže se více rozvine až ke konci.

Vůně je mužná, přesto klidná, komplexní a melancholická. Krásná!

Port of Alexandria (2023) se ve srovnání s ní zdá být hlasitější a výraznější – podobně jako je moře hlasitější a výraznější než poušť – přesto zůstává rozhodně zdrženlivá, elegantní a poněkud exotická.

První dojem je ovocně-mořský a ženský. Vůně čerstvě posekané trávy hraje roli chladivé vody a v triu s citronem a bergamotem funguje skvěle. Citron a jalovcové bobule se spojují do žlutošedého a zeleného, mírně sladkého bonbonu (myslím, že tento efekt jsem už někde viděl... ach ano – v Duchaufourově Tzarevna Lebed!). Obraz pak dotvářejí nadýchané větvičky jalovce a cypřiše, které prodlužují tenkou nitku mechového podkladu. Na něj se navlékají minerálně-slané tóny, kardamom, nádech kůže a několik bledých květin: chvílemi voní jako mořská voda. Naštěstí v ní nenajdete žádné dusné růže ani stopy po bazaru koření.

Po chvíli se projeví poněkud poetický tón mořských řas sušených na slunci (chutná nuance připomínající nori). Ještě dál se Alexandria, místo aby se vytratila do slaného dřeva, jak to dělá devět z deseti vůní tohoto profilu, náhle vrací ke svým kořenům... pardon, do dětství – a jako by se uzavřel kruh, stává se opět svěží, lehce nasládlou, zeleno-citronovou – nyní více zaprášenou, drsnější, ale nepochybně opět mladistvou. Jeho úvod a závěr jsou nejbohatšími částmi.

Tato vůně je také vnímána jako opalizujícím způsobem monochromatická, zelenohnědo-stříbrná – skutečně barvy moře. Je velmi podobná Antal – stejně jako jeho bratr... a mimochodem, strukturálně je to také chypre – jen emocionálně velmi odlišná.

Do stejné rodiny jednoznačně patří i Shadows of Giza (2023) – další zastávka na Esterházyho safari. Ani zde se nejedná o žádný suvenýrový Egypt s bazary a pískem pokrytými hrobkami. Vůně je velmi svěží a chladivá, ale nyní už ne mořská – místo toho je rostlinná. Po parném dni stráveném na cestě prakticky vidíte ten blažený modrý stín.

Tohle je třetí chypre ve sbírce (hurá! na mé ulici se převrátil chypre truck!) – zelená, zaoblená, vlhká a zpočátku hladká jako stěna kovového poháru s okrajem. Zjevně jí nechybí ani dotek hedionu: vůně září, září jako obloha na rozhraní dne a noci.

Kombinace zelené nóty s papyrovou, sladkovodní kvalitou vytváří odstín, který nazývám "papyrus", s nímž jsem se setkal také ve vůních Christiana Louboutina a Miller et Bertaux. Obvykle má suchý okraj, ale zde je důraz kladen na jeho orosený aspekt: tento papyrus je mladší a svěžejší, nakreslený trochu jako fialkový list a navíc zabarvený nesladkým, nepudrovým béžovým kosatcem. Působí příjemně, uvolněně a spokojeně – dnes jsme zdolali působivý běh a nyní odpočíváme.

V samotném závěru vůně se objevuje sladce kouřový, benzoinu podobný tón, přesto zůstává klidná a hedvábná: ani jeden střetávající se tón. Kůže je vnímatelná, ale velmi jemně (výraznější na papíře než na kůži). Cítíte také ozvěnu zelených tónů z úvodu.

Estoras na milánské výstavě Esxence 2025

Nejnovější verze značky – Shores of Asyut (2025) – byla poprvé představena veřejnosti na nedávno skončené milánské výstavě Esxence.

Teoreticky se jedná o poklonu módnímu trendu gurmánství – pokud za gurmánský považujeme kvalitní anglický gin. Nápoj se podává s tenkým plátkem citronu, snítkou cypřiše a třemi jalovcovými bobulemi. Sklenice je samozřejmě studená.

Na kůži se objeví roztroušená zrnka sušeného pepře, plátek okurky s lístkem fialky a po chvíli i kosatcové máslo. Na papíře je okurková slupka vhozena přímo do koktejlu spolu se zrnky pepře a gin jemně a plynule přechází do tmavého, hladkého dřeva a vetiveru. Dřevo se brzy zřetelněji projeví: je to dubová kůra s výraznou stahující, tříslovinovou chutí. Tato nóta je vykreslena jemně, stejně jako vše ostatní, přesto je nezaměnitelná – i když možná není tak divoká jako Chêne Serge Lutense, stále je to nezaměnitelně "stejný slon".

Nicméně dub má skutečně lehký dezertní nádech – tak jemný, že mě neodrazuje. Je téměř nesladká, s nádechem uzeného horkého karamelu; voní neuvěřitelně útulně a honosí se sotva znatelnými dřevitými a semišovými podtóny.

Po celém dni stráveném prací na tomto článku působí Shores of Asyut jako pohlazení a útěcha. Závěr zde připomíná Antal – ačkoli tam je svěžejší, zde je jedlejší.

Zdá se mi, že Estoras skvěle vypráví svůj příběh.

Nejvíce mě okouzluje, že navzdory rozdílům se tyto čtyři vůně drží v rámci jedné palety a stylu – na moderním trhu s mozaikovitými kompozicemi, kde značky pilně pokrývají komerční niche nesourodými výtvory, to vypadá neuvěřitelně stylově. Kolekce skutečně působí, jako by se v každém dějství odehrávala jiná scéna, ale všechny spojuje jeden lyrický protagonista.

I když podle mého názoru vůně nejvíce připomínají čtyři sourozence, jejichž tváře odhalují rodinnou podobnost.

Klidný tón a nenápadný literární výraz této parfumerie je v mých očích dalším velkým plusem. Nelze ji označit za uklidňující nebo ukolébavkovou, ale samotné tempo vyprávění a postup tónů navozuje kontemplativní a neochvějnou náladu. Jsou to skutečně "pomalé vůně" – přesně to, co mám nejraději.

A ještě jedna vlastnost, která mi přijde velmi sympatická. Tyto vizuální či čichové obrazy jsou viděny očima okouzleného cestovatele, jeho vnímáním a náladou: vůně evokují severní Afriku a Egypt ve velmi evropském stylu a duchu. Navíc se tvůrcům navzdory použití zcela moderních materiálů a výtvarných technik podařilo navodit nostalgickou atmosféru z doby před sto lety – elegantní bonviván a zoufalá romantika dvacátých let – s jemností velké filmové stylizace.

Fotografie ze dvou výstav Igora Masuykova a Eleny Knezevic