Vůně Gong od Floraiku z roku 2025 mi svou stavbou nápadně připomíná Lux od Mona Di Orio. Obě vůně se otevírají zářivými citrusovými akordy, které vanilka a benzoin zjemňují do krémova, mléčna a pudrova. Obě pracují s vetiverem pro jeho houbové facety ve službách vlhké, nasáklé země. A hlavně: obě v základu vyvolávají bohaté, voskovité umami. U Luxu je to především o tom, jak vanilka reaguje s hořce hlinitým petitgrainem. U Gongu jde o přímější akord dorayaki (japonské lívanečky plněné pastou z červených fazolí), který přináší dojem dřevitě ochuceného sušenkového těsta, zjemněného měkkými slanými tóny rooibosu a cizrny.
Gong je pro tuhle čichovou estetiku nesmírně výstižné jméno: jak ostrý obraz dokáže úvod vyseknout, jak se zvlněné a kluzké srdce rozlévá přes citrusy, a pak jak křupavý, drobivý a sametově rozostřený působí závěr — jako lehce psychedelický televizní šum, který hypnotizuje ve vlnách limetky a perleti. Je jasné, že tu jde o yuzu, ne o citron: v začátku Gongu není ani stopa mýdlovosti či bublin. Je výrazně trpký a štiplavý, s fermentovaným kopancem blízkým nakládanému zázvoru nebo citrusové kombuše. Gong se uvádí lehkým, sklovitým dojmem — jako ledové osvěžení uzavřené do flakonu.
Velmi rychle se ale všechno ztuční a prohřeje. Ne jako kuchyňský olej nebo výpek, spíš jako mousse z tak hutné smetany, že na jazyku chutná máslově. Je to vyloženě hýřivý vjem a překvapivě dobře drží pohromadě s kyselostí úvodu. Myslím, že právě tahle kombinace řezu a kluzkosti funguje díky nadýchanosti, kterou dodává benzoin. Je to takový polštář mezi předkrmem a dezertem, aby se žádný chuťový profil v tom druhém nesrazil — balzamická „nádivka“, která plynule překlenuje sladké i slané.
Akord dorayaki je zpracovaný tak, že voní až vaflově; guajakové dřevo dodává zemitě oříškovou lepivost, která se pojí s náplní z azuki. Efekt je velmi působivý — jako těžkopádný stín k peříčkově lehké delikátnosti yuzu tančící ve světle. Jestli je citrusová hořkost zvukem úderu gongu, kovovým a pronikavým, pak mléčné srdce vanilkové pěny a teplý, fazolový závěr napodobují pomalé dohasínání činelu: od dlouhých, vysokých špiček k těsnému, jiskřivému zakončení. Celkově Gong zaujme neobvyklými kombinacemi i soudržným konceptem — dalším podmanivým převedením japonské tradice do čichového umění.
