Gris Clair od Serge Lutens: Požehnání šedé
Recenze parfému

od Alex (Sane-Witch) Osipov
06/25/24 23:00:02

Málem jsem článek nazval "Požehnaná šedivost", ale slovo "šedivost" má tak negativní konotace – fádnost, nevýraznost, průměrnost.

Právě tato vlastnost však činí šedou cennou: její schopnost splynout s okolím, nevýraznost a příjemná lhostejnost. Je to barva uvolnění, lehkosti a klidu.

Oblékat se do šedé je pohodlné. V této barvě je těžké vyniknout, ale je snadné zůstat nepovšimnut a cítit se uvolněně, což je někdy přesně to, co potřebujete. Šedá je často spojována se sportovním oblečením, ale šedé hedvábí, samet a kašmír mohou působit velmi sofistikovaně.

Čistá šedá navíc není tak běžná: odstíny se do ní snadno a často nechtěně mísí. Zrovna nedávno mě omrzela jak barva, tak moje milovaná černá, a tak jsem se rozhodl koupit si několik šedých triček. Jedno se ukázalo jako hnědé, druhé jako fialové a třetí jako zelené, nicméně všechna tři byla rozhodně šedá.

Také miluji déšť a zatažené počasí obecně. Bouřka – nic nemůže být lepšího; liják – blaho; jemné mrholení, připomínající vlhkou mlhu ve vzduchu – ráj na zemi. Na šedém pozadí úžasně dobře hrají jiné složité barvy. To je základ "letního" barevného typu, který považuji za nejkrásnější – jemný, plynoucí a lyrický. V něm jsou všechny odstíny zabarveny do šeda. Tlumená šedomodrá, "prašná růže", stříbřitě šeříková, mechově zelená – to je prostě nádhera!

Gris Clair má všechny vlastnosti syté, ušlechtilé šedé. Dlouho jsem neměl rád levanduli a tato vůně Lutense zcela uspokojila mou potřebu tohoto tónu. Nejspíš proto, že to není vůně levandule ani o levanduli. Stejně jako mnoho Sheldrakeových starších výtvorů je to soběstačné umělecké dílo, kde jakákoli podobnost s přírodou není ani tak náhodná, jako spíše vedlejší. Vůně zprostředkovává spíše stav, atmosféru, než aby malovala zátiší z květin a koření, které můžete rozpoznat a radostně na ně ukázat jako dítě.
 

Fragram: "пушистый_мотыль"

Je to vůně zdrženlivého, moudrého klidu a melancholie, pohodlí, ale i minimalismu, lehkosti a odpoutání se od světa s jeho milovanými afekty.

Dávám přednost tmavé, grafitově šedé s nádechem dalších barev pro větší komplexnost – světle šedá stále příliš připomíná prádlo... pokud to není přírodní, stříbřité hedvábí se záhyby.

Tomu se Gris Clair podobá nejvíce. I když v závislosti na počasí a teplotě tento parfém zdatně mění barvu i náladu.

Levandule v něm nebyla zcela zbavena ostrosti, která je této květině vlastní – ztratit ji by znamenalo přijít o její podstatu –, ale je důkladně zahalena hustým, sametovým kosatcem rozkošného oblačného odstínu a zahalena do kvalitního kouře kadidla. Tento kouř není těžký, pryskyřičný ani štiplavý: vidíme kouř, ale nic není zuhelnatělé ani doutnající. Není v něm motiv kostela ani Orientu, ale je v něm jistá pohanská obětní kvalita, byliny spálené na oltáři pod širým nebem, nyní rozptýlené do beztížného šedého popela.

Právě vůně popela a vzpomínka na kouř definují Lutensovu Gris Clair – jednu z mála jeho ryze evropských vůní.

Fragram: "пушистый_мотыль"

Proto je tento parfém melancholický: je to popel prožitých okamžiků, emocí, dojmů, sladkých, ale již minulých. Je to krabička osobních vzpomínek, hraček introverta, o které se nedělíte ani s nejbližšími. Někdy je možná dokonce na podzim hodíte do ohně na zahradě, abyste se osvobodili. Popel jako krok ke svobodě.

Tato vůně je téměř celá a vždy matná, ale protože levandule zůstává až do konce a není možné ji zbavit její jedinečné balzamické průzračnosti, přes celkový opar se občas vynoří ostré, jasné hrany, které ji díky tomuto mírnému kontrastu, tomuto kontrapunktu, činí naprosto uměleckou.

Další vlastností, která mě naprosto okouzluje, je její teplota. Gris Clair může působit nevýrazně teple, jako ty koupele v tělesné teplotě, při nichž se vznášíte ve stavu beztíže (i když i to má své kouzlo). Ale ne, je to "platina", ani horká, ani studená, ale střídavě a plynule teplá a chladná, s jemně vlhkým vzduchem – přesně jako některé letní a časně podzimní dny. Kdyby byla vůně sušší, ostřejší, nepůsobila by tak kouzelně.

Teoreticky, s tak výraznými fazolemi tonky a kovovou levandulí, je to fougère. Tento prvek je přítomen a dodává jí přísný, zdrženlivý aristokratický vzhled, ale jasan, kosatec a nejjemnější flanelové pižmo ji dělají tak útulnou, jako byste byli od hlavy až k patě zabaleni do obrovské šedé deky a jen nos vám trčel ven, abyste si přičichli k tichému letnímu večeru.

Tento efekt je do značné míry způsoben přítomností hřejivého a velmi řídkého jantarového akordu (jemnost, s jakou zde Christopher Sheldrake nanáší barvy, vyvolává tichou extázi) s jeho vanilkovými, balzamickými, a dokonce lehce živočišnými tóny. Zajímavé je, že k samému závěru vůni propůjčuje nový květinový aspekt, jako by obohacoval levanduli o nuance dalších květin, konkrétně heliotropu, jasmínu a růže, čímž připomíná některé staré Guerlainy s jejich komplexními kyticemi. Může jít o čistou čichovou iluzi nebo o chytrý umělecký trik. V každém případě se v této fázi Gris Clair náhle stává svěží, ženskou a francouzskou, s reminiscencí na L'Heure Bleue a Jicky.

Závěrečná fáze je však nejkouřovější, nejtemnější a nejhořčí, připomínající podzimní táborák... nad nímž se stále vznáší původní mystická trojice levandule, kosatce a kadidla. Vůně je fenomenálně dlouhotrvající, tato fáze se objevuje zhruba po osmi hodinách.

Tato pomyslná či skutečná dynamika od kvalitního, nadčasového niche k ženskému květinově-pudrovému luxusu a zpět je úžasným tajemstvím Gris Clair, které se může odhalit jen pod určitými hvězdami.

Ale i kdyby se tak nestalo, zůstává jedním z nejkrásnějších a nejmistrněji vytvořených parfémů na světě.