Vždycky mám upřímnou radost, když objevím talentovaného ruského parfuméra nebo silnou místní značku. Obdivovat něco vlastního a být na to hrdá přináší zvláštní potěšení, a proto tak nadšeně podporuji ruské parfuméry, jejichž práci obdivuji. Jelikož jsem však od přírody úzkostlivé stvoření, nevyhnutelně se začnu obávat, že další výtvory parfuméra, který na mě udělal tak hluboký dojem, možná nedosáhnou kvalit těch prvních. Stává se to poměrně často, zejména v řemeslné parfumerii: mnozí se uvedou tím nejlepším, co dokážou, a později – ať už kvůli polevení v úsilí, nebo nedostatku času na zdokonalení nových receptur – se něco změní. Nedokážu přesně říct proč. Proto mi dělá zvláštní radost, když parfumér nezklame a dál okouzluje každým novým dílem.
Evgene Ti, parfumér a tvůrce řady Monogatari, si mě získal hned při prvním zkoušení. Velmi jsem si oblíbila Aki a Mochi a mám v úmyslu pořídit si Sankto a Yuzu v plných flakonech – jednoduše proto, že mi tato krása připadá hluboce vlastní a já tyto parfémy prostě musím mít. Ještě větším potěšením však bylo zjištění, že jeho dvě nejnovější kreace, Haru a Kiyomizu, možná svou čirou krásou předčí všechny předchozí.
Haru a Kiyomizu jsou věnovány jaru. V parfumerii existuje mnoho jarních vůní – rozhodně více než podzimních nebo zimních –, protože zachytit radostnou vůni rozkvetlého jara je lákavé a relativně snadné. Jaro v pojetí Monogatari se však od většiny interpretací tohoto tématu liší. Není to období bujného květu, ale velmi, velmi brzké jaro. První jemné nádechy tání. První jarní vody.
Haru a Kiyomizu jsou vůně křišťálové čistoty a akvarelové průzračnosti. Vím, že Evgene čerpal inspiraci z vintage japonské parfumerie, ale nejsem s ní příliš obeznámena, takže ve mně tento styl evokuje oblíbené toaletní vody z kolekce Les Exclusifs de Chanel. Nejbližšími příbuznými Haru a Kiyomizu jsou v mém vnímání ty nejlehčí z nich – 28 La Pausa, Chanel No 18 a Bel Respiro. A to konkrétně v koncentraci toaletní vody, ve které se již nevyrábějí. V současně dostupné koncentraci parfémované vody jsou zcela odlišné.
Haru a Kiyomizu jsou parfémy, které se nenosí pro ostatní, ale pro sebe – pro osobní potěšení. Mají poměrně dlouhou výdrž, ale jejich siláž je zdrženlivá a průzračná. Není to vlastně ani opravdová siláž, jako spíše závoj. Zůstáváte uvnitř vůně a vnímáte ji po mnoho hodin, zatímco ostatní se musí přiblížit velmi blízko – tak blízko, že to hraničí s překročením osobních hranic – aby ji vůbec zaznamenali. Pokud vím, v Asii není zvykem nosit výrazné vůně nebo se hlasitě prosazovat prostřednictvím vůně. Haru a Kiyomizu by bez problémů zapadly do kultury aromatické zdrženlivosti. Jsou nesmírně rafinované. Promlouvají tiše, ale tak podmanivě, že se člověk zkrátka musí naklonit a přivonět si.
Evgene je vášnivým milovníkem všeho japonského; já o japonské kultuře vím mnohem méně. V dětství a dospívání jsem však ráda trávila čas v japonských expozicích Muzea orientálního umění v Moskvě a v petrohradské Ermitáži. Jsou tam předměty, ke kterým se vracím od dětství – a budu se k nim vracet, dokud budu moci chodit. V Muzeu orientálního umění: nízký stůl na čtení a psaní (bundai), pouzdro na svitky a černá čajová miska dokonalé jednoduchosti, zdobená motýlem a jediným hieroglyfem. V Ermitáži: netsuke Štěňata a lebky.
Čajová miska s motýlem a hieroglyfem. Raku keramika. Foto: https://www.orientmuseum.ru/
Vždy mě fascinovalo spojení rafinovanosti a lakonické jednoduchosti, které je pro japonské dekorativní umění tak charakteristické. Stejné spojení rafinovanosti a zdrženlivosti mi přináší nekonečné potěšení v Haru a Kiyomizu.
Tóny: sníh, rosa, sněženky, zemitá tinktura, andělika
Haru (春, japonsky „jaro“) je druhá vůně v sezónní sérii. První byla podzimní Aki s javorem a javorovým sirupem. Doufám, že budou následovat zima a léto. Zima mě samozřejmě zajímá více – v parfumerii je mnohem méně běžná.
Jaro v Haru Monogatari stojí přesně na prahu mezi zimou a jarem. V Rusku tak může vonět vzduch koncem února, častěji však v první polovině března. Nevím, jak voní jaro v Japonsku; japonské vyobrazení jara obvykle zobrazuje kvetoucí stromy. Ruské jaro však začíná přesně těmi tóny, které vnímám v Haru.
Haru se otevírá svěží sladkostí sněhu v chladném, ale již ne mrazivém dni. Pak se skrz sníh prodírá jarní potok – voní prostě vodou, studenou a čistou, ale tím zvláštním způsobem, jakým voní krajina během tání. S vodou přichází vůně vlhké, uvolněné země. Pak se objeví zeleň: průzračná, ostrá a vlhká, jako vůně stonku a cibulky hyacintu, které byly nuceny vyrůst v květináči, zatímco za oknem stále zuří poslední sněhová bouře roku.
Hlavní roli v Haru však hrají květiny: jemná, lehce hořká, naprosto svěží vůně sněženek. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení mají sněženky vůni – ale lze ji vnímat pouze tehdy, když je jich mnoho. V Haru je jich mnoho. Zdá se mi, že také cítím první hyacinty, které začínají kvést, jejich vůně ještě není tak silná, aby zastínila jemnější sněženky, ale již přináší rozpoznatelnou hyacintovou sladkost. Přesto zde tato sladkost není silnější než sladkost přítomná ve vůni sněhu a tající vody.
Podle popisu se Haru Monogatari může jevit jako podobná vůni Snowy Owl od Zoologist Perfumes, a ti, kteří mají rádi Snowy Owl, pravděpodobně ocení i Haru. Osobně však dávám přednost Haru, protože obsahuje více vzduchu, více svěžesti a více vlhkosti.
Tóny: aldehydy, vodní tóny, kosatec, konvalinka, shiso, eukalyptus, vetiver
Kiyomizu (清水寺) je věnována Kiyomizu-dera — klášteru Čisté vody. Tento chrámový komplex s vodopádem v areálu zabírá rozsáhlou plochu na malebném svahu hory Otowa v Kjótu. Vodopád padá ve třech proudech: voda z jednoho přináší úspěch, z druhého lásku a ze třetího zdraví. K pití vody, o které se věří, že má léčivé účinky, nebo k rituálnímu očištění rukou používají návštěvníci speciální naběračky s dlouhými rukojeťmi. Existuje víra, že člověk může čerpat vodu pouze ze dvou ze tří proudů a vybrat si, které požehnání je pro něj nejdůležitější. Pít ze všech tří by znamenalo chamtivost a přivolalo by neštěstí.
Kiyomizu Monogatari představuje také brzké jaro, stejně jako Haru, ale tady je to již nepochybně březen, a nikoli únor.
Každý rok přicházejí dny, kdy vyjdete ven a cítíte, že vzduch dnes voní obzvláště ostře a povzbudivě – po jaru, po probuzení – a díky tomu se vše zdá nové a radostné. Vzduch je stále chladný, ale nepopiratelně jarní. Je zde dostatek slunečního svitu a, co je nejdůležitější, sníh téměř roztál. Všude kape voda, všude je vlhkost a i ve městě se dýchá lépe.
V Kiyomizu Monogatari vnímám tento jarní vzduch, aldehydovou sladkost vody, náznak hořké zeleně, dotek eukalyptové svěžesti. Mnoho kosatců – vlhkých a něžných. Stopa chladné, téměř kůži podobné kvality konvalinky, ale bez její obvyklé jasnosti a zvonivé čistoty.
V Kiyomizu není vůbec žádná jasnost ani ostrý lesk. Jejími nejvýraznějšími prvky jsou sladkost vody a kosatce. Vodní nota připomíná tu v Haru, ale Haru je díky svému sněhovému akordu sladší; Kiyomizu je ještě umírněnější.
Navzdory hojnosti kosatce v Kiyomizu Monogatari bych neřekla, že by ji měli vyzkoušet především milovníci kosatců, protože svět nabízí mnoho mnohem komplexnějších kosatcových kompozic. Kiyomizu láká z jiného důvodu – svou mistrovsky ztvárněnou vůní tající vody a jarního vzduchu.
Haru a Kiyomizu pravděpodobně neosloví ty, kteří hledají parfémy s „kilometrovou siláží“ nebo „dlouhou výdrží i po sprše“. Osobně mi však několik hodin ve společnosti jemné, intimní vůně přináší potěšení, které nemohu získat z „téměř věčnosti“ ve společnosti kreací například Quentina Bische nebo Paola Terenziho. A tak si sobecky přeji více – více právě tohoto druhu parfémů.
