Pokračujeme ve zkoumání vlastní značky Bertranda Duchaufoura, L'Entropiste. Dnes se budeme věnovat Dawn Whispers, Altamura a Dorian's Spleen.
Dawn Whispers
Bertrandu Duchaufourovi vděčíme mimo jiné za to, že do současné parfumerie vrátil kadidlové akordy spolu s vlnou vůní zaměřených na kadidlo, která se objevila po uvedení Comme des Garcons Series 3 Incense, pro kterou vytvořil jak Avignon (právem považovaný za archetypální kadidlovou vůni), tak Kyoto (které se naopak zaměřuje spíše na abstraktní kadidlo než na kadidlovou pryskyřici).
Sophie ve svém článku zmínila, že jediným požadavkem investora při tvorbě projektu L'Entropiste bylo začlenění kadidla. Mám podezření, že to sotva něco změnilo, protože kadidlo je nepochybně jedním z Duchaufourových oblíbených materiálů – použil ho ve 45 kompozicích uvedených v databázi Fragrantica. Nebylo by příliš přehnané říci, že celá parfumerie začíná kadidlem, a hlavně díky Duchaufourovi si kadidlo znovu získalo popularitu: nejprve v niche kruzích a později i mezi mainstreamovějšími značkami. Navzdory své tisícileté historii bylo kadidlo většinou odsouváno do vedlejší nebo okrasné role – až dosud.
Další důležitý bod: Duchaufour v té době v podstatě nově představil koncept kadidla a vytvořil aldehydicko-kořeněný, pryskyřičně-dřevitý akord, který se později stal standardem pro niche a byl donekonečna napodobován. Tento akord je flexibilní a všestranný, jak Duchaufour sám dokazuje v Dawn Whispers.
V této vůni je kadidlový akord rozpitvaný: vše organické je zbaveno, poté je kostra osazena chromovanými prvky a vykoupána v podivné tekutině. Je zde jistá podobnost s L'Eau Collection vytvořenou Lutensem, ale Duchaufourovu ruku v Dawn Whispers nelze nepoznat. Zatímco Lutens a Sheldrake jako by usilovali o pocit matematické abstrakce, minerality a odtažitosti, Dawn Whispers působí téměř nadpozemsky. Samotná značka hovoří o "minulých životech", "spojeních mezi naší realitou a neznámem" a "šepotu z jiného světa." Osobně jsem si okamžitě představil vesmírnou loď, na které mimozemšťané provádějí své nelidské experimenty.
Vůně se otevírá aldehydicko-ozónovo-kovovým akordem – šumivým a téměř nakysle chutnajícím. Něco podobného se někdy vynořuje ve vonných profilech mandarinky a koriandru a je nápadně blízké molekulám, které si spojujeme s vůní krve. Jak asi tušíte, vyvažuje ji laktonicko-mléčný komplex. V této chvíli je mozek hluboce zmaten: máte pocit, jako by vám pod tenkou, chutnou polevou podstrčili něco nebezpečného. Hlavním kontrastem je zde jedlé versus nejedlé – jev, který se vyskytuje i u některých chyprovek. Ústřední akord mi nejvíce připomíná hřebíček: kořeněný, lehce fenolický a dřevitý (nedivil bych se, kdyby tu někomu připomínal CdG 2).
Zvláštní pochvalu si zaslouží základ vůně, který by klidně mohl stát samostatně jako plnohodnotná niche kompozice, nebýt "mimozemské" zápletky, která se nese až do závěru. Paradoxně i přes svou záměrnou podivnost působí vůně intenzivně tělesně, až smyslně. Je to ten typ vůně, který by vás donutil otočit hlavu a pátrat po jeho nositelovi.
Altamura
Altamura je město v jihovýchodní Itálii, které se celosvětově proslavilo v roce 1993 díky senzačnímu objevu: v nedaleké vápencové jeskyni byly nalezeny pozůstatky dávného člověka, který zde uvízl asi před 130 000 lety. Altamura je také proslulá svým měkkým a vzdušným chlebem Pane di Altamura – jediným chlebem, který má status CHOP (chráněné označení původu), podobně jako některá vína nebo koření. Jeho jedinečnost je dána ideálními podmínkami pro pěstování pšenice v této oblasti. Zajímavostí je, že v Altamure se nachází také lihovar, který založili Američané a kde se z této výjimečné pšenice vyrábí vysoce kvalitní lihoviny.
Altamura přistupuje k tématu kadidla z opačné strany. Máte zde pevná pryskyřičná polena zahřátá až téměř k hoření, jako v sauně – cítíte žár, i když ještě není vidět kouř. Na druhém konci houpačky leží plátek šťavnatého pomeranče, sklenka vychlazeného prosecca a několik hořkých likérů. To vše spojuje hutný, podstatný kořeněný akord s charakteristickým medově-voskovým nádechem Duchaufour, který mi připomíná propolis. S citrusy a lihovinami koketuje s říší svařeného vína a vánočního pečiva; s polenem sklouzává do východního snění. Kontrapunktem ke koření je samotné kadidlo: citrusové, lehce borovicové, svěží a aldehydické v úvodu, módně minerální v srdci a stále více připomínající liturgické kadidlo, jak se vůně rozvíjí.
Dorian's Spleen
Dorian's Spleen je óda na sebedestrukci, chvalozpěv na bezcílnou dekadenci, hymnus na neřest a zlozvyky. Voní jako dokonalá vlněná látka, z níž je ušitý váš oblek. Je to vůně doutníkového popela – jeho jedinečný keramický charakter, jako voda stříkající na žhavé střepy keramiky. Když sledujete sloupec popela padající z doutníku na rukáv saka, téměř slyšíte syčení a cítíte slabou kovovou příchuť.
Doušek whisky: exploze kouřového, dřevitého, rašelinového ohňostroje. Trpké kousnutí silného alkoholu ustoupí sladce zakulacené, vanilkově zabarvené dochuti. Doutník, nyní již zhasnutý, voní spíše po teplých tabákových listech, koření a sušeném ovoci. Prsty si pohrávají s miniaturním šálkem ristretta; na podšálku leží několik kousků hořké čokolády s chilli. Muž podezřele připomínající Doriana Graye si pomalu natáhne semišové rukavice a vypotácí se ze dveří.
Vůně vypráví o estetické sebedestrukci s klidným odstupem – aniž by moralizovala nebo srovnávala svého hrdinu s těmi, kteří si zvolili cestu ctnosti, zdatnosti a společenského přínosu. Poselství Dorian's Spleen jako by znělo: pokud jste náhodou nesmrtelní a dostatečně bohatí, můžete to zvládnout i vy (s nevysloveným "ale neříkejte, že jste nebyli varováni" v závěsu). Někdy je tu neodolatelné pokušení vyžívat se v nadbytku, cítit se vyčerpaný a unavený světem: lidská bytost brilantně rozptylující užitečnou energii, jak velí druhý zákon termodynamiky. Osobně bych se zastavil u pěkného obleku a lahve L'Entropiste.
