Spolehlivě je známo pouze to, že Godet vydal La Rose Jocelyn na počátku 20. století. Přesný rok vzniku vůně a její věnování zůstávají otázkou, kterou se současnému majiteli Godetu zatím nepodařilo v rodinném archivu najít. Faktem je, že historie parfumérského domu Godet nebyla kontinuální. Koncem dvacátých let 20. století se jeho činnost prudce zpomalila a počátkem padesátých let 20. století zcela ustala. Během 70 let od uzavření domu do jeho obnovení se některé dokumenty a záznamy ztratily. Pravnučka zakladatele musela obnovit historické vůně nikoliv z archivních receptur, ale z analýzy historických lahviček. Historici parfémů tak musí studovat La Rose Jocelyn pouze na základě výzkumu.
La Rose Jocelyn zřejmě neměla svůj vlastní jedinečný flakon, na rozdíl od vůní Godet v době největšího rozmachu společnosti v polovině 20. let 20. století. Dochovalo se jen velmi málo flakonů parfémů, ale jejich porovnáním s flakony, u nichž jsou více či méně přesně známa data vydání, lze předpokládat, že La Rose Jocelyn byla uvedena na trh počátkem 10. let 20. století. Za datum se považuje rok 1912, ale existuje také verze, která naznačuje roky 1922-1923. Čtvercová láhev se značkou Baccarat vypadá poměrně staromódně; takové láhve byly běžné i v 19. století. Byly však použity i pro Chypre Godet 1908 a Petite Fleur Bleue 1921.
Název La Rose Jocelyn připomíná nejslavnější parfémovou růži počátku 20. století – La Rose Jacqueminot Françoise Cotyho. Růže byla mezi parfuméry dlouho tak oblíbeným tématem, že koncem 19. století se jen málokdo odvážil pojmenovat své růžové parfémy jednoduše "Rose" a místo toho přidal přídavné jméno. Vlastní jméno, odlišné od názvu parfuméra nebo značky, se přidávalo zcela výjimečně – Coty svou růžovou vůni chytře pojmenoval podle slavné odrůdy růží (věnované zase generálu Jacqueminotovi). Ale koho nebo co měl Julien-Joseph Godet na mysli? Přikláním se k verzi, kterou navrhla čtenářka Fragrantica jménem Galia: La Rose Jocelyn mohla být inspirována operou Jocelyn , kterou napsal francouzský romantický skladatel Benjamin Godard na motivy stejnojmenné Lamartinovy básně, nebo přímo básní samotnou.
Lamartinova báseň Jocelyn byla vydána v roce 1836. Jedná se o deníkovou formu příběhu mladého muže jménem Jocelyn, který se díky rodinným okolnostem a osobním sklonům stal katolickým knězem. Na útěku před revolucí (jejíž účastníci projevovali nesnášenlivost vůči duchovenstvu) se ukryje v horách, kde se stane svědkem toho, jak vojáci pronásledují dva uprchlíky – starší z nich zemře a Jocelyn zachrání mladšího. Jocelyn a mladík se spřátelí a žijí v horské jeskyni jako dva bratři, dokud se náhodou neprozradí, že zachráněný je ve skutečnosti dívka. Zamilují se do sebe, ale Jocelynino kněžské postavení se pro jejich lásku stane nepřekonatelnou překážkou, a tak se na dlouhá léta rozejdou. Nakonec je Jocelyn povolán ke zpovědi umírajícího pocestného, v němž kněz pozná svou bývalou přítelkyni – oba si uvědomí, že se stále milují, ale už je pozdě na šťastný konec.
Tento příběh plný lásky a zoufalství zpracovali v roce 1887 básník Paul-Armand Silvestre a tenorista Victor Capoul na operní libreto. V té době se Capoul blížil ke konci své jevištní kariéry. Inicioval napsání libreta – zdá se, že roli v této opeře považoval za svou labutí píseň. Při prvním uvedení, které se konalo v Bruselu v roce 1888, však roli Jocelyna ztvárnil jiný zpěvák, ale Capoul vystoupil na pařížské premiéře.
Berceuse de Jocelyn v podání Tina Rossiho (1936):
Moderní posluchači znají především lyrickou árii Berceuse de Jocelyn ("Jocelynova ukolébavka"), která se stále často hraje a byla mnohokrát nahrána různými pěvci. Předpokládá se, že v polovině 20. století byla opera Jocelyn veřejností pevně zapomenuta – proces zapomínání tedy musel začít o několik desetiletí dříve. Nicméně až do první světové války byl Jocelyn a další Godardova díla pravděpodobně stále známá (alespoň mezi hudebně gramotnou veřejností), proč by jinak společnost Fonotipia vydala v roce 1905 záznam Capoulova provedení v roli Jocelyna? Ale samotný Lamartinův děj neztratil na popularitě ani v té době, ani později. Báseň byla zfilmována třikrát – v letech 1922, 1933 a 1952 (poslední dvě adaptace nedoprovázela hudba Godarda, ale Jeana-Jacquese Grunenwalda).
Literárně-hudební verze původu jména La Rose Jocelyn je velmi krásná; vyzařuje z ní znamenitost. Představivost vykouzlí starý klavír se svíčkami ve svícnech a žardiniéry s růžemi odrůd, které už v květinářstvích nenajdeme – s dramaticky ohnutými sametovými okvětními lístky a světlem plesových lustrů odrážejícím se ve fazetách lahví. V názvu parfému se však kromě slova Jocelyn objevuje ještě jedno slovo – "rose", a jeho podoba se z poetických či operních zdrojů vysvětluje jen obtížně: Lamartine se o této květině zmiňuje, ale jen letmo, takže nelze hovořit o nějakém konkrétním obrazu růže. Vůně je však nepochybně o růžích – co jiného by to mohlo být?
Růže v parfumerii byly použity nejen stokrát, ale tisíckrát. Historické růžové parfémy se však od moderních růžových vůní velmi liší, a proto ráda zkouším staré parfémy s výrazným růžovým nádechem. Seznámení s La Rose Jocelyn jsem začala opatrně. Upřímně řečeno, bála jsem se příliš okaté napodobeniny La Rose Jacqueminot. Ale jestli některá z vůní Françoise Cotyho ovlivnila Juliena-Josepha Godeta, pak to byla v tomto případě L'Origan. Samozřejmě si La Rose Jocelyn nepředstavujte jako růžový doprovod L'Origan – není to tak zjevné, jen je růže v La Rose Jocelyn zasazena do orientálního rámce. Není to však orientální vůně, jak ji známe – kořeněná, sladká, exotická, přehnaná. Orientálnost L'Origan je rafinovaná stylizace, která nikoho neklame svým evropským původem. Je to Východ, jak ho nevidí ani francouzský turista, ale sofistikovaná dáma obdivující porcelánovou sošku, bronzovou kadidelnici, lakovaný paraván nebo perský koberec přinesený z dálky do jejího obývacího pokoje – když k tomuto obrazu přidáme růže v japonských vázách hojně rozmístěných po místnosti, bude to téměř přesný popis La Rose Jocelyn.
La Rose Jocelyn začíná velmi vintage: růžová rtěnka, fialkový pudr a aromatické pryskyřice; ale jak se vůně rozvíjí, objevují se svěží krémové růže obklopené zelení. Tato svěžest je vzhledem ke stáří parfému úžasná. S přechodem do základu se vůně růží stává hutnější a lehce kandovaná, balzamické tóny, ambra a koření dodávají kompozici orientální nádech.
Vrchní tóny: bergamot, růže, fialka, karafiátový květ, ylang-ylang, aldehydy
Srdcové tóny: růže, zelená nóta, kumarin, vanilka, vetiver
Základní tóny: santalové dřevo, benzoin, ambra, pižmo.
Je v rozsáhlé moderní kolekci Godet něco, co se podobá La Rose Jocelyn? Rozhodně ne. Téměř podobné vintage růže jsou v Par Amour a v rafinovaně orientální Empire Des Sens – je lákavé vrstvit jednu vůni přes druhou, ale zázrak se nekoná; La Rose Jocelyn z této směsi nevychází. Nemyslím si, že by se tento starý příběh dal převyprávět moderním parfumérským jazykem. Obecně si nejsem jistá, zda je to přes veškerou krásu La Rose Jocelyn nutné: koneckonců takové parfémy dnes nenajdou podporu u širokého publika. Milovníci niche vůní si ji však mohou užít.
Článek je opatřen fotografiemi autorky.
