Voní nový Miller et Bertaux Limone Nero jako gumoví medvídci, cukrová vata a karamel? Ano, přesně tak. Přesto ale celek nepůsobí přeslazeně. Je to spíš jako když si dáte citronový koláč, o kterém víte, že je plný cukru, ale jeho výrazná kyselost sladkost krásně vyvažuje a dodává jí šmrnc.
Úvod Limone Nero je plný kyselosti – slané citronové tóny se rozstřikují po zrnitě zeleném lepidle petitgrainu a pižmovém pomeranči. Výsledkem je trpký, bylinný, hořkosladký efekt, který mi silně připomněl, jak se estragon používá v Xerjoffově Homme Anniversary k vytvoření gumově sladkého konceptu, žvýkavého a zářícího v křiklavých duhových barvách. Možná si Limone Nero můžete představit jako něco mezi Xerjoffem a Phlur Mood Ring – konverzace zahradní zeleně s cukrovým potem malých ruček ulepených nestydatým přejídáním.
Vedle ostrosti je tu i mléčnost – v balení, které je teď velmi trendy: čistící citrony v kontrastu se zmrzlinovým kokumi. Působí trochu mastně, ale právě tenhle sladko-klouzavý pocit je momentálně v kurzu. Pokud v poznámkách čtete mořské řasy a čekáte svěží mořské tonikum, raději to ještě přehodnoťte. Střední fáze Limone Nero je spíš jako teplý humrový bisque než ledové miso.
A nakonec přichází klasický maltol, se všemi svými asociacemi na karamel, cukrovou vatu a špetku čokolády. Jako precedent tu stojí Lux od Mona Di Orio, kde vanilkový lesk doprovází nekonečný citronový tón. Limone Nero dělá něco podobného – prodlužuje svěžest krémovostí, takže si sotva všimnete, že už jste na území cheesecake, i když se prodíráte mlékem a brie. Citron v Limone Nero opravdu vydrží překvapivě dlouho. Ovšem za cenu trochy tuku a másla navíc.
Limone Nero možná není můj nejoblíbenější Miller et Bertaux, ale pořád je to naprosto charakteristický kousek značky – vezme hlavní ingredienci a rozebírá ji po svém, netradičně a do hloubky. Na talíři značky dnes najdete: citronovou sůl, lékořici, langustí krémový sýr a pouťový marshmallow. Do Michelinu, nebo rovnou do koše? Nevím.
