Memo Portobello Road: Pláštěnka nasáklá deštěm šustí o keře hlohu a zimolezu
Recenze parfému

od Eddie Bulliqi
01/02/26 06:00:02

Memo Portobello Road je mnohem blíž tomu, o co se Burberry snažilo u My Burberry, než tomu, co Burberry nakonec skutečně uvedlo na trh. Britská značka podle svého parfuméra Francise Kurkdjiana zamýšlela „městskou zahradu. Máte tu pulzující město, takže je to něco současného. Máte zahradu. Máte květiny… a umění zahradničení, které je pro Brity velmi důležité. Květinový aspekt parfému vychází z té představy zahrady po dešti. Máte bujnou vlhkost. Máte půdu. Máte zemitost. … pocit londýnského světla: mraky, vlhkost, déšť, květiny“.

Burberry nakonec vytvořilo sladký, ambrový květinový chypré s jen nepatrným zábleskem leskle zeleného hrachoru, aby naplnilo původní vizi, jak ji Kurkdjian výše popsal. U Memo Portobello Road jsem si to zadání Burberry musel vybavit znovu – tak věrně se drží myšlenky „bujné vlhkosti… půdy… a umění zahradničení“. Portobello Road se otevírá zeleným akordem, který působí bzučivě, cikcakovitě a je celý nasáklý vlhkostí petrichoru. Je to orosená vůně; sladká ano, ale spíš ve smyslu zimolezu a hlohu – medové, senem zabarvené sladkosti – než vanilkového cukru. Když si představíte, že se do Parfum D’Empire Mal-Aimé vmíchá drobná kapka Marc Jacobs Honey, budete už hodně blízko tomu, jak je tenhle živý, rušný, sladce zelený akord v Portobello Road poskládaný. John popsal Mal-Aimé jako „parfém plevele“ – a podobné označení by se dalo připsat i Portobello Road, jen zasazené do klidnější kulisy upravené britské zeleně.

Hydratovaná estetika stonků plných mízy je v Portobello Road mimořádně výmluvná. Je to jedna z těch vůní, které dokážou evokovat mokro s pozoruhodnou neutralitou – bez náznaku moře, vanového mýdla nebo napařeného těsta. Jako byste si hned po dešti udělali momentku britského silničního okraje, který se rozpustile dere přes ploty a hranice. Louže vyplňují výmoly v asfaltu a celé to páchne hmyzem, který právě opouští úkryt. Není to špinavě zemitá vůně ve smyslu trudné, ušpiněné hlíny, spíš zem, ze které někdo setřel prach – hlinitá, lehce houbová, minerální a uhašená. Myrta si od začátku do konce drží svou roli kořeněné borůvky; přidává bobulové tóny, které udržují vše sladké jako nektar, a představa zahradních popínavek se z čela nikdy nenechá vytlačit.

Teoretická podobnost s When The Rain Stops je výrazná, jenže Margiela postrádá stejné joie de vivre, které Portobello Road bez námahy vydechuje. Projekt Margiela tu myšlenku oseká na kost: galbanová zeleň stojí vedle slané mořskosti a smogově močálovitého dojmu. Portobello Road je jako zkrášlená verze téhož konceptu; zpívají ptáci, bzučí včely a déšť je v téhle krajině nějak i sladší. Ještě lepší srovnání by možná nabídlo Miller Harris Wander Through The Parks se svou až „mlaskavě“ nakyslou džemovou notou v mixu zahradních zelených tónů – a k tomu špetka energického městského plevele Serpentine, jen výrazně ztlumená do šediva. Portobello Road spojuje oba principy, úžas i smog, do toho nejlepšího, co Londýn nabízí – do náhody, kdy v hlučné městské džungli narazíte na bujnou tajnou zahradu.