Na cestě ke svobodě?
Recenze parfému

od Alex (Sane-Witch) Osipov
07/07/23 10:24:23

Výrobce kabelek a kufrů Louis Vuitton (značka byla založena v roce 1854 v Paříži) patří mezi nejdražší a nejvlivnější módní značky na světě. Nyní je kromě zavazadel známá i svými kolekcemi oblečení, doplňků a parfémů. Od letošního roku také zábavně spolupracují s americkým rapperem a hudebním producentem Pharrellem Williamsem, který byl náhle jmenován jejich kreativním ředitelem.

Výroba parfémů Louis Vuitton začala již koncem dvacátých let minulého století. Tři vydání jsou datována lety 1927-1928, další dvě pak v roce 1946, ale jaké byly, to bohužel nevědí ani sběratelé historických parfémů. V roce 2016 značka obnovila výrobu parfémů a nový začátek se ukázal jako poměrně plodný, protože dnes má značka ve svém repertoáru třicet sedm vůní.

Abych byl upřímný, nikdy jsem vůním této značky nevěnoval bližší pozornost. Určitý počet vzorků se mi sice válí, ale ani jsem je všechny nevyzkoušel. To, s čím jsem se seznámil, bylo kvalitní, srozumitelné, ale nic mě nezaujalo.

Badatelský zápal se také nezapnul; nic mě nenadchlo ke studiu rukopisu značky... i když Jacques Cavallier je uznávaný parfumér a vytvořil nejméně tři vůně, které mě nadchly: Kingdom by Alexander McQueen, L'Eau d'Issey Pour Homme od Issey Miyake a Midnight Poison od Diora. Panebože, a taky nádherná růžová Stella od Stelly McCartney! A Poeme od Lancome! A mnoho dalších.

Celkově se jiskra nerozhořela a k žádnému spojení nedošlo. Pro mě zůstává značka esteticky sterilní. Na jednu stranu to vypadá jako výzva k zapojení se do vůní jako takových, ale na druhou stranu to připomíná divadelní představení, kde je plakát prázdný list papíru, herci, režisér a dramaturg jsou neznámí a na jevišti není žádná scéna. Na hru vás může nalákat jen čirá zvědavost. Ano, může to být zajímavé, ale tato pobídka mi nestačí. Mám rád, když mě k představení zve hudba, vizuální obrazy, symbolické klíče...

Když už jsme u té hudby, ta mě na toto představení skutečně pozvala, ale pozvání nepřišlo od značky. Značka pouze dodala náhodný název parfému: Sur la Route neboli "Na cestě".

Mohlo by se zdát, že stejnojmenný román Jacka Kerouaca, napsaný v roce 1951 a vydaný o šest let později, by měl rezonovat jako první, ale nebylo tomu tak. Téměř jistě však inspiroval režisérku Sally Potterovou a skladatele Davida Motiona, kteří stejnojmennou hudbu zařadili na soundtrack ke kultovnímu filmu Orlando. Hrdina/hrdinka spolu s dcerou opouští nakladatelství na motorce a přijíždí do rodného domu.

Jde o to, že ačkoli Virginia Woolfová ve své knize Orlanda učila, jak správně žít, Sally Potterová kladla důraz na uvolnění a svobodu. Jakkoli se to může zdát paradoxní, tyto dvě geniální ženy mluvily o tomtéž, jen z různých úhlů pohledu. Svoboda je v podstatě schopnost správně hospodařit s tím, na čem opravdu záleží, a pustit to, na čem nezáleží.

Kerouac psal o tomtéž, jen se specifickým beatnickým nádechem a, troufám si říct, s narcismem duchovního hledače. Nicméně v rozmarně aranžovaném minimalismu Motion/Potter s nádherně živými smyčci a elektronickým beatem byl pohyb i dech, a přesně tak se rodí tělesný pocit svobody.

Rychlost, let, odvaha, vzduch.

Dále jsem přičichl k parfému a rozhodl se, že čichová ilustrace také sedí. Vytáhl bych z nich tento pocit, kdyby nebylo dvojího řetězce asociací, literárních a hudebních, které vyvolal název? Dost možná ano (profil je skutečně výrazný), ale je nepravděpodobné, že by byl tak bohatý a "chutný". Nicméně ve světě obecně "všechno souvisí se vším" a nic není nikdy "jednoznačné".

Co je tedy potřeba k autentickému ztvárnění svobody v parfému? Tradiční mužský profil. Ale provedený dostatečně krásně, aby nepřipomínal kancelář nebo tělocvičnu.

(Na jednu stranu mám to štěstí, že jsem ani na jednom z těchto míst nikdy nebyl... ale na druhou stranu se takové elementární čichové kódy čtou snadno i bez osobní zkušenosti).

Vůně by zkrátka měla být povzbuzující, svěží a mužná. To vše dohromady tvoří stereotypní aktivní postoj a schopnost jít po vlastní zvolené životní cestě. (Kancelář ani posilovna s tím podle mého názoru nemají nic společného - jsou to naprostá diskurzivní klišé obrazu "úspěšného člověka", který je v moderní kultuře, ať se na to díváme jakkoli, stále vnímán jako muž nebo přinejmenším jako osoba disponující vlastnostmi tradičně spojovanými s mužností).

Ve skutečnosti je Sur la Route sama o sobě vynikající vůní, která může slušet každému, ale byla vydána v pánské kolekci a stereotypy zůstávají stereotypy. Hořkosvěží, citrusově-bylinná, klamavě lehká, ale příjemně komplexní vůně s pěknou dynamikou se otevírá, jak se na správnou mužnou svěží vůni sluší, citronem a grapefruitem, které přinášejí salvu ranního povzbuzení "radost pro skřivana; smrt pro sovu", ale téměř okamžitě začnou podezřele žhnout.

Už jednou jsem psal o vůni světla (v souvislosti s jasmínem), ale tady hedione nevyzdvihuje květiny, nýbrž letní koktejl citrusů a čerstvě posekané zelené trávy. To samo o sobě činí vůni docela elegantní. Umírněné, ale znatelné koření, jako je růžový pepř a muškátový oříšek, dělá aplikaci barev impozantnější, ale ne příliš. Stále se nejedná o avantgardní, ale všeobecně oblíbenou designovou vůni. Byl bych raději, kdyby jich bylo více, ale takto je kompozice velmi hladká.

Barva postupně tmavne a citrusové tóny se rovnoměrně vytrácejí, zatímco zemitě-dřevité tóny v podobě pačuli, vetiveru a cedru zaujímají své místo stejným tempem. Nic není charakteristické, vše je velmi standardní a mužné, ale kvalitní. Taková vůně může působit zcela obyčejně, nebo může být krásná a příjemná. Zde je to přesně ten druhý případ. Postupně, za doprovodu zvukových efektů, stoupá z poklopu na scénu kožený tón jako třetí klíčový prvek.

Ke kůži mám složitý vztah. Miluji to, čemu se konvenčně říká peau d'Espagne, a nesnáším Cuir de Russie, protože se na mně důsledně mění v kyselý vinyl. Sur la Route obsahuje hořkou, černozelenou kůži - přesně takovou, s jakou se sváříme, ale není jí tolik, abych vzorek zahodil a šel vůni smýt.

Setkal jsem se s dvoupatrovými citrusově koženými vůněmi a v některých z nich byl tento posun tak nečekaný a téměř hrubý, že byl vzrušující sám o sobě (například vzrušující a hluboce tradiční skotská Forbes of Forbes), ale značkové vůně jsou značkové vůně a Sur la Route je naprosto bezpečná; nejsou v ní žádná přehnaně expresivní prohlášení. A stále je tu kůže, dokonce i s přídechem kouře - harmonicky dotváří kompozici.

Podařilo se Louis Vuitton vytvořit vůni svobody?
Ve formátu standardních značkových vůní - ano.

Obraz se jeví jako aktivní, dynamický, energický, létající. Tato vůně se skvěle hodí na ranní nošení v první den dovolené, kdy vás čeká fascinující cesta, nejen dva týdny na pláži.

Je mnohem elegantnější... Ani nevím jaká. Je elegantnější než mnoho jednodušších a masově prodávaných pánských vůní s podobnými vzory. Zároveň se věrně drží vzoru a je postavena na vítězné strategii. Je jako pánský oblek od důvěryhodné značky a nejspíš navíc šitý na míru postavě. Možná dokonce letní plátěný. Kvalitní oblek působí dojmem, že se v něm cítíte zcela svobodně. Nikde nic netlačí ani netáhne.

Přesto je to stále oblek. Služební oděv. Nepotopitelný standard mužského stylu.

Je neosobní a konformní. Je to svoboda?
I kdyby jen od sebe sama.