Moje klubové dny jsou nejspíš u konce. Říkám nejspíš, protože vidím nádherné reels svých přátel na sociálních sítích z těch obřích EDM festivalů a napadá mě: no jo, možná ve mně ještě něco je...
Opravdu jsem byl klubové dítě, ještě dřív, než mě vůbec oficiálně pouštěli do barů. Majitelé dvou klubů mě nechali vejít už v sedmnácti, pokud budu držet jazyk za zuby. Paradoxně jsem s pitím začal až ve třiceti. Místo toho jsem se ve tři ráno opřel o bar, objednal si obrovskou sodovku, do které jsem vymačkal šest limetek, a pak ji do sebe kopnul — bez trička, promočený potem z tance, zamotaný do rotujícího víru dalších zpocených těl bez triček. Jakmile mi bylo osmnáct, dostal jsem se i do všech ostatních, pokud jsem přijal velké „X“ na ruce fixem, které se pak celé dny ne a ne smýt.
Vždycky jsem žil ve městech, ale na konci roku 2018 jsem se konečně dostal do toho největšího — přistál jsem tam na kolech Megabusu — a první dva roky v Městě, které nikdy nespí, jsem vlastně taky nespal. Tahle metropole je postavená na probdělých nocích. Teď, jako spisovatel, mívám své dvouhodinové noční tahy spíš před notebookem, se starým jazzem z Bluetooth reproduktoru na stole — pořád noční sova.
„Říjen 1996. New York City,“ začíná příběh na nové stránce na webových stránkách Arquiste, „Parfumérův pohled na neonem nasáklý noční život, koženou scénu a syrové, noční chování.“
Jejich nová vůně, Nocturnality, zní jako setkání dvou oddělených kapitol mého života. S tóny latexu, kůže, růže, nočních květů, cibetky, kastorea a hyracea „je to také óda na newyorský noční život, zejména queer noční život: kožené bary, warehouse party, koktejlové bary se sametovými lavicemi a černými piany.“
Zmíněným parfumérem je Rodrigo Flores-Roux, který dorazil do New Yorku v raných kapitolách své parfémářské cesty — a kterého, pokud ho někdy potkáte, dodnes často uvidíte od hlavy až k patě v ohromujících, opulentních outfitech z kožených kousků šitých na míru.
Ať už tahle kreace zní jakkoli drsně a avantgardně, jako u všech vůní Arquiste zůstává elegantně nositelná. Netipoval bych, že by pro jakýkoli nos byla brutálně urážlivá — ale ano, ostří rozhodně má.
Do vzduchu vystřelí něco květinového, ale pudrově-gumového (latex), a pod povrchem se mihnou přízračné pramínky jemné kouřovosti. Je to trochu matoucí a napjaté, ale hlavně přitažlivé. Květy se dál otevírají a jejich sladkost plní stopu.
Říkám „květy“ tak obecně, protože tady vlastně nedokážete ukázat na jediný konkrétní. Je to kytice s trochou sladkosti, trochou květinového pudru, spoustou olejnatých, pižmových bílých okvětních lístků a jen nepatrnými náznaky zeleně. Jako pokroucená liána v Říši divů, plná černých růží, bílého jasmínu a křehkých fialek, všechny tečkovaně rozeseté podél jednoho dlouhého stonku.
S noční, rozkvetlou sladkostí se latex promění v rozpoznatelnější kůži — ale nemyslete ani na extrém dehtově černých bot, ani na hebkost semiše. Flores-Roux umí kožené tóny podat s realismem, který je pečlivou rovnováhou obojího, a přitom natolik, že to vlastně není ani jedno. Jsou to záblesky kvalitní, nové kůže, vytažené dopředu teplem pokožky, která ji nosí.
Podle výčtu animálních tónů byste čekali, že to bude daleko za hranou špíny — ale i když je to skutečně rozpoznatelně animální, spíš smyslně vrčí a přede, než aby řvalo. Ani ostré štípnutí civetky, ani tělesné kastoreum, ani potem kořeněné pačuli nedostanou prostor převzít vládu nebo se vám agresivně zavrtat do nosu. Každý z nich je chirurgicky nadávkovaný ve vyváženém množství, zasazený jako náznak, ne jako šoková show.
Je to nádherná půda, do které se ten květinový buket dá zasadit: stáhne jejich jemná pižma na temnou stranu a z každého okvětního lístku udělá nočního tvora. Je to šíleně sexy tanec mezi srdcem a základem.
I na kůži nic nepůsobí příliš drze — a když si uvědomím, s jakou péčí musely být tyhle tóny poskládané, aby vyzněly právě takhle, byl jsem upřímně v šoku a nadšený. V jádru sálá teplá, pohodlná kůže, podtržená náznaky vlhkého pokoje, kde se právě odehrála nějaká nestoudná dekadence — jenže vy jste dorazili o pár minut pozdě, zatímco květinové záblesky a latexový pudr přicházejí a mizí na hraně vnímání.
Je plná dualit — temná, a přitom opatrně smyslná; velmi niche, a přesto bez námahy nositelná. Přál bych si, aby Arquiste šel v tomhle ještě hlouběji do ostrosti, zvlášť vzhledem k tématu „nočního chování“ a kultuře queer nočního života. Ale i ta péřově lehká rovnováha mezi všemi těmi tóny, proslulými svou agresivitou, je něco, co stojí za pozornost — a napětí takového pojetí oceňuji také.
Nosí se neuvěřitelně dobře a zanechá ve vás sexy, potutelný úsměv, kdykoli sami sebe zachytíte ve vzduchu. A co lepšího můžete říct o vůni od mistra parfuméra, který pracuje se svou nejdokonaleji vybroušenou notou?
V článku jsou použity oficiální fotografie Arquiste
