Sakamoto 龙一 od Fukudo 浮香堂 je parfém, který jen těžko dokážu někam usadit v „mentálním paláci“ své každodenní vůňové garderoby. Musím přiznat, že mě přitahuje i proto, že v poslední době tíhnu k tišším parfémům; pro představu – mým osobním, nediskontinuovaným favoritem na denní nošení v posledních letech byl White 照夜白 od Aromag 岩兰. Zatímco White je vytříbená vůně ve stylu „tichého luxusu“, která do vás doslova taje, Sakamoto působí na první dojem podobně klidně – jenže jeho jádro je jiné. Mně voní brilantně… drzým, neorganickým a pomíjivým způsobem, co nejneutrálněji to jde.
V tomhle ohledu je to dost jedinečný „neparfémový“ parfém – nebo alespoň ne tradičně efektní či líbivý. Přesto má svou vlastní tichou genialitu. Možná je to vůňová kulisa pro chvíle nicnedělání, kdy jen sledujete za oknem pohyb světla a stínů, nebo posloucháte déšť a přemítáte o zázraku života a smrti.
Jak nejlépe popsat svou pohodu i neklid? Pomůžu si paralelou se svou zkušeností s populární klavírní hudbou Ryuichi Sakamoto. Sakamotovu hudbu mám ráda; přijde mi dojemná a léčivá, s množstvím mechanismů, které rozechvívají emoce, a přitom jsou do partitury vložené nenápadně a tiše. Na povrchu se spousta jeho známých skladeb dá snadno brát jako samozřejmost – jako by to byly jednoduché melodie, které zaslechnete v restauraci jako podkres. Jenže nenechte se zmást: nefungují jako Mariah Carey a její důvěrně známé sváteční hity.
Pro mě existuje hudba, která má přinést špetku koření nebo sloužit jako doplňková rekvizita k serenádě života. A pak je tu Sakamoto. Jeho díla jsou podle mě tak trochu zaizolovaná ve vlastním světě, následují svůj vlastní osud a své vlastní poslání – a to může znít každému uchu jinak. Mohou působit introvertně a snadno se odsouvají do pozadí, ale já mám pocit, že je vždy něco obklopuje a zakukluje, aby nikdy neztratila svou sílu. Pokud chcete, můžete do toho světa vstoupit tím, že budete opravdu pozorně poslouchat. Jenže ten svět se nijak aktivně nesnaží splynout s ruchem a shonem. Ani trochu. Proto si Sakamota nemůžu pouštět na pozadí při studiu. Jak „nebezpečná“ může být jeho klavírní hudba? Snadno: celé odpoledne určené na učení se může proměnit v celé odpoledne ztracené v osamělém přemítání, které jeho hudba vyprovokuje.
Podobně i parfém Sakamoto v sobě nese zrcadlovou juxtapozici. Je relativně tichý a díky nízké projekci by se měl snadno nosit – a přesto je na něm něco velmi cizího: nelidského, asexuálního, jakési negace všeho, co průměrný člověk hledá v typické vůni z nákupního centra. Ani po několika nošeních jsem v sobě nenašla jasné „líbí/nelíbí“; nedokážu mu přiřadit konkrétní funkci ani příležitost, a přitom mi připadá v pořádku pro jakoukoli situaci. Upřímně, souvisí to s každodenním návykem formovaným všedním prostředím a lidmi kolem mě, kteří nejsou parfémoví nadšenci. A tak se moje já, které testuje vůně a miluje všechno od klasiky po novinky, obvykle schovává za „normícké“ brnění z relativně populárních ženských parfémů. Teď už chápu, proč se Chloé od svého vzniku v roce 2008 prodává tak skvěle… ale odbočuji.
Inspirovaná deštěm a Sakamotovou dojemnou hudbou Aqua je tahle vůně možná už sama o sobě trochu solitér – tedy žádný každodenní miláček. Když ji nosím, cítím se zároveň bezvýznamně lidská tváří v tvář obrovské přírodní scenérii, a zároveň hluboce lidská: plná vzpomínek na déšť a na očistný, zázračný pocit, když se síla přírody opře do celého světa – ať už je lidský, nebo divoký.
Tak jak tedy parfém voní?
Celkově Fukudo Sakamoto zachycuje atmosféru deště, který omývá nebe i zemi. Jádrem je vlhký, chladivý chlad dešťové vody s náznakem zemitosti a dotekem něžných zelených listů. To podpírá velkorysá – ale ne vtíravá – přítomnost půdy promíchané s jemnými kořínky, která vůni dodává plnější tělo. Ze všech dešťově laděných parfémů, které jsem zkusila, mi tenhle připadá nejméně „chemicky“ ostrý a nejlépe nositelný dlouhodobě, aniž by vyvolával bolest hlavy.
Vím, že to zní negativně, ale jen proto, že pro mě osobně jsou „dešťové“ tóny těžké na plné oblibování. V parfumerii bývají buď tak jemné, že si jich sotva všimnete, nebo naopak tak agresivní, že působí jako opičí král Wukong a jeho stahující „zlatá obruč“ kolem hlavy – fyzická rána, ze které se rozjede migréna. Tady je dešťová nota od začátku doprovázená slabým, čistým, dřevitým a nezapáleným, kadidlově chladným závanem. Tyto prvky se o sebe přetahují a hlídají, aby se „anorganický“ dojem deště uzemnil „organickým“, zdvořile dřevitým a vetiverovým šarmem – a vznikla vůně i fantazie japonsky laděného, meditativního, nezapáleného kadidla.
Tyto složky dávají Sakamoto velmi „nelidskou“ kvalitu. A právě proto mám pocit, že ho můžu nosit jako únik od trivialit každodennosti. Je to pro chvíle, kdy se mi nechce nechat se pohltit nebo znehybnit složitými lidskými stavy a dramaty jednotlivců. Dovolí tichou samotu – okamžik, kdy touhy odpadnou a zůstane jen klid meditace. Je to zkušenost být s přírodou: představovat si, že jsem zrnko písku nebo kapka deště, a zvolit si bezvýznamnost – v míru, sama se sebou.
Moje závěrečné dojmy?
Dost mých osobních projekcí; objektivněji vzato je to nízko projekční vůně nezapáleného kadidla a deště. Pokud se nechcete zabývat tím, jaké myšlenky by mohla vyvolat, Sakamoto splní typická očekávání „tiché vůně“: sedí tiše jako velkolepá kulisa. Funguje s neutrální drzostí – provoní kůži nebo oblečení jako déšť, vítr nebo tekoucí potok. Je jako neobydlená horská chata – tak prázdná, že by nerušila ani duši, dokud se nakonec nerozhodnete nahlédnout dovnitř a udělat si ji svou.
V tom smyslu mi Sakamoto připadá průmyslový technikou: tichý typ definovaný přesností a funkcí, který však nechává plátno na nositeli. Pro ty, kdo mají rádi ticho série Comme des Garçons Incense a jsou otevření vůni deště, může být Sakamoto další krásou, kterou stojí za to najít mimo vyšlapané cesty.
Obrázky: Fukudo, Fragram, licencované stockové fotografie (včetně obrázků generovaných umělou inteligencí pouze pro ilustrační účely).
