Víte, jak se cítí Vert Fougère ?
Představte si, že se procházíte po chladných podzimních kopcích v Cheshire, teple a pohodlně oblečeni, s termoskou horkého čaje a svým oblíbeným psem, který rád běhá a nemá rád vodítka. Je vám teplo i zima zároveň a nikdo neví, kde jste. V tomto kontrastním pocitu spočívá nevysvětlitelné kouzlo.
Na začátek se věnujme názvu. Není to "zelené kapradí" ani "fougère" (v tom případě by to bylo "Fougère Verte"), ale spíše "kapradinově zelená", což popisuje barvu.
Svěží, lyrická zeleň mladého jarního kapradí, průzračná, dokonce zdánlivě sladká a vlhká, je skvěle zachycena v klasické English Fern od Penhaligon's.
Něco podobného instinktivně očekáváte od Vert Fougère – já také, když jsem se v roce 2019 pozdě večer ocitl na Jermyn Street a smutně líbal lahvičku přes výlohu.
Trvalo mi pět let, než jsem tuto vůni konečně zažil, a zasáhla mě do hloubi duše.
Tohle, milí přátelé, není jaro – je podzim a kapradí tady pod stromy je tmavé, na okrajích už hnědne. Když do nich spadnete, vydávají suché, praskající šustění.
Vert Fougère je ponurá, sytá barva a má svou vlastní historii. Francouzsky psané prameny často uvádějí přesný odstín na etiketě láhve: studený, namodralý odstín, blízký mořské zeleni. Anglicky psané zdroje ji popisují jako mnohem matnější, zaprášenější a teplejší; pokud trochu zvýšíte intenzitu, získáte mechovou lesní zeleň.
Vert Fougère má dvě přirozenosti – lesní a domácí, zelenou a jantarovou – a prolínají se tak hladce, že máte pocit, že v životě nic jiného nepotřebujete: našli jste místo, kde je srdce.
Pokusy o vytvoření teplé fougère nebo vanilkové fougère se objevily už dříve, ale výsledek se mi nikdy nelíbil. Vůně byly často zajímavé, ale jaksi nepřitažlivé, jakoby nedokončené; většinou uvízly někde mezi holičstvím a cukrárnou a hlasitě se dožadovaly uznání své fantazijní identity.
Zde je divadelní tajemství: pokud je třeba žádat uznání, pak identita (čtěte: jevištní postava) není přesvědčivá. Silná, přesvědčivá identita se prosadí na první pohled, prostě tím, že se objeví na jevišti. Je soudržná.
Vert Fougère je skutečně soudržný. Stačí jeden závan a okamžitě pochopíte – "Ano! Funguje to!" A pokud je to vaše téma, možná se i zamilujete.
Já jsem se zamiloval.
Jde o to, že tahle vůně voní jako Anglie – moje vnitřní Anglie, která je pořád se mnou, i když fyzicky nemůžu být ve skutečné Anglii: hodně minulosti, trochu přítomnosti, špetka budoucnosti; země, domov, les, poezie, hudba, moře, řeč, noc, kouzlo, nesmysl, šílenství, zdravý rozum, sebeironie, stoicismus, půllitr piva, déšť, zahrada, přítel, soumrak, podzim.
Vert Fougère je domov, ze kterého můžete vyjít na čerstvý vzduch a zmizet v temném stínu stromů. Je to také houština, z níž se můžete vždy vrátit do domu, kde hoří oheň a u krbu spí pes. Tato vůně říká: "Žij si, jak chceš," a "Jsi tam, kam patříš." A vy jí věříte, protože to říká tak přesvědčivě.
Vůně začíná citrusově-jehličnatým akordem – zeleným, trpkým, s tlumenou barvou, ale se slunečními, hořce grapefruitovými odlesky. První dojem se může zdát agresivní, drsný – "Nebezpečí! Držte se dál!" Galbanum je obecně spíše "protivná nóta", ale zde je okamžitě umlčena nadýchaným, jantarovým, sladkým labdanem. Ve skutečnosti jsou zde tři parfémové profily (nezaměňovat se dvěma povahami): fougére, chypre a orientální, které se dostatečně dobře proplétají, aby vytvořily soudržnou vůni, nikoli chiméru se třemi rozhádanými hlavami.
Ambrový akord působí omamně, narkoticky – proto je vůně tak neodolatelně útulná. Geránium a levandule se do něj někdy noří, jindy se vynořují a působí jako kontrapunkt, ale jantarově zamračenou mysl to neruší – neruší ji vůbec nic. Jen pozoruje a usmívá se jako kočka z Cheshire.
Všechny nesourodé prvky v této kompozici si zachovávají svou individualitu a nejen koexistují, ale skutečně spolu vycházejí. Tuším, že jejich společným jmenovatelem je tón úrodné země, která vřele přijímá a proměňuje v nový život vše, co dospělo na konec své cesty. Drží v sobě lesní půdu a rozkládající se rezavé kapradí, mísí se s vůní starého domu, obnošeného sametu a nábytku po předcích. Vyrůstají z ní čerstvé výhonky aromatických bylin a nechybí ani čokoládové a skořicové tóny pačuli.
Jako přízračné hvězdy jsou v ní roztroušeny květiny. Připomínají bledé šeříkové krokusy, které náhle a nesouvisle rozkvétají v podzimních lesích. Mají jemnou, sladkou, bílou vůni, jako by si říjen náhle vzpomněl, jak ještě před půl rokem byl duben.
Kompozice končí opět kapradím, šedozeleným a křehkým jako papyrus, nad nímž se melancholicky vznáší hořkosladký dřevitý dým... a někde je tu i náznak zatuchlé, stojaté vody. Ale závěrečné dějství, když opona spadne, nás vrátí do měkkého křesla, ke krbu, balzámu, jantaru a vanilce – a to je opravdu to nejlepší, co mohlo udělat.
Možná si myslíte, že Vert Fougère je nějaká staromódní pánská klasika. Ano, je tu jistý důraz na tradicionalismus (fougère) a atmosféru staré školy, nemluvě o starobylosti (jantar), ale plod jejich spojení působí velmi niche, příjemně, bez neodbytných nároků na originalitu nebo snahy překvapit.
Pokud za pánskou klasiku považujete kancelář nebo pánský klub (posilovnu samozřejmě ani neuvažujeme), pak ne – Vert Fougère rozhodně není odtamtud. Tato vůně patří výrazně bohémské osobnosti, která se na život v těchto místech – a možná i na celý svět – dívá s lehce zmatenou zvědavostí kočky z Cheshire, která je přítomna na Bláznivém čajovém dýchánku, a přesto není. Brousí si drápy, kývá ocasem, usmívá se a může kdykoli zmizet na místo, kam ho žádný Kloboučník ani Zajíc se svými výstřelky nemůže následovat.
Protože někdo musí zůstat klidný, když všichni ostatní válčí s časem a ztrácejí rozum.
Co se týče Cheshire s jeho podzimními kopci... neberte ho příliš vážně.
Kde je Kočka, tam je Cheshire.
Přesto by tato vůně byla skvělá i pro Kočky.
Článek obsahuje fotografie pořízené autorem a oficiální fotografie společnosti Floris.
