Jak napsat o paradoxní vůni, která je víc než jen součtem svých tónů – ach, mnohem víc! S takovými vůněmi se setkáváme velmi zřídka, ale nejsou ojedinělé.
Byly častější v dobách vzácných, významných uvedení na trh, kdy se parfumérské domy ještě nesnažily vydělat všechny peníze najednou a pokrýt celou populaci zeměkoule nekonečnými flankery a kolekcemi nezajímavých komerčních produktů. Nyní je jich velmi málo, ne proto, že by parfuméři začali dodávat nekvalitní zpracování; jde jen o to, že nabídka se po stonásobném nárůstu snaží uspokojit co nejmasovější vkus, který je z definice dost primitivní. Takoví spotřebitelé mají rádi jen to, co už znají, výtvory, které jsou snadno pochopitelné. Udělá-li člověk jen krok stranou od těch, už si představuje černou zimu chaosu.
Dune byla vždycky nepochopitelná. Nepochopená. A to je její první paradox.
Stále se vyrábí, ale nemá žádné flankery, pouze pánskou verzi a pár parfémů; hlavní inkarnací zůstává dámská edice EDT (jeden flanker, Dune Sun, vlastně existuje, ale nezůstalo v něm nic z nádhery a mnohorozměrnosti originálu: je to jen velmi pěkná vůně). Měla být krokem do neznáma po pompézních a křiklavých vůních 80. let a doslova poskytnout publiku závan čerstvého vzduchu.
Dior chtěl vytvořit mořskou vůni, ale bez nadměrné ozónové vlhkosti à la Japonaise a narážek na sportovní vodní vůně. Zároveň měly dámské vůně v té době (na začátku 90. let) zůstat jednoznačně ženské, tedy něžně svůdné nebo alespoň pasivní; takový byl duch doby. V důsledku toho - a zřejmě omylem - vznikly první skutečné unisexové a vyloženě artové vůně v jednom flakonu. Kdyby Dune nebyla tak okázale krásná, dům by ji jistě brzy přestal vyrábět a veřejnost by na ni zapomněla – jako na onen velmi zbytečný úkrok stranou.
A to jsou její druhý a třetí paradox. Vůně příliš složitá pro nenáročné vnímání je stále živá, a přestože by ji průměrný gentleman v roce 1991 zjevně nenosil, nyní vypadá jako typická "pour tous les deux".
Dune je vytvořena velmi komplexně a vyloženě intelektuálně; vyváženost jejích tónů a výsledný homogenní efekt jsou skutečně virtuózní, ale nepřipravenou myslí je vnímána jako zcela jednoduchá a nepříliš zajímavá. Něco příjemného, ale neurčitého, neuchopitelného, nedefinovaného... a tudíž nudného. Dune předpokládá možnost ponoření a pochopení, čtení "složitého textu", a takovou možnost zpočátku potřebuje jen málokdo.
Na první pohled to vypadá jako moře... písek... dívka je krásná, ale nenalíčená a oblečená do něčeho velmi jednoduchého, uvolněného, bílých šatů na ramínka... nebo dokonce není oblečená vůbec, ale září přirozenou, nevtíravou nahotou (říká se, že si na křest pronajali pláž... která se ukázala jako nudistická).
Na druhý pohled vidíte sfingu – můžete si ji poslepu osahávat, jak chcete, zakopávat o její ptačí křídla, pak o lví tlapy, pak o ženské ňadro, a to vám k pochopení celého obrazu nepomůže. Pokud však rozšíříte své vnímání, necháte se unášet magií a uvidíte ho jako celek, uvědomíte si, jak je krásný.
To je čtvrtý a hlavní paradox Dune. Před námi stojí mytologická bytost.
Proto je popisován jako suchý a vlhký, studený a horký, sladký a slaný, ostrý a hedvábně hladký, umělý a přirozený – to vše je přítomno najednou, současně. Můžete se dívat na neslučitelné detaily a žasnout nad nimi; můžete obdivovat celý obraz a ztrácet hlavu z jeho nadpřirozeného kouzla.
Popsat provedení Dune je nepřekonatelný úkol. Vede šest sedm hlasů najednou jako chorály ze 16. století, přechází plynule bez viditelných švů a září – i když ne jasně, je jako bretaňské slunce skrz mlhu.
Moc se mi v ní líbí vůně cytisusu, která je bylinně svěží, dřevitá a jemně pudrově květinová. Jsem bláznivě zamilovaný do hořké soli, která se objevuje při nádechu a při výdechu ustupuje do hloubky. Aldehydy, uspořádané nikoli v duchu předchozích desetiletí, ale vyloženě avantgardně nově, vytvářejí efekt vlhkého vzduchu, hnaného vlnami ke břehu. Minerálně pudrový písek, jemný a růžový jako při západu slunce, šustí suše a dutě, jako by se opíral o mušli.
Kouzlo samozřejmě podporují květiny, ale je to jakási květinová nálada, nikoli kytice zástupců konkrétních botanických druhů: jen občas se ozve ozvěna květu, a není to banální jasmín a růže, ale právě onen cytisus, s něčím z ylang-ylang, a naprosto nesourodá kostelní bílá lilie, z níž se do obrazu vtírá (ne, vplétá) posvátný a nečekaně přísný motiv.
Další paradox: z různých úhlů pohledu si Dune lze snadno představit v kombinaci s tradičním, a dokonce sportovním sartoriálním stylem, i když jako by byla jednoduše stvořena pro elegantní, jednobarevné splývání podél postavy s antickými záhyby, které v parfumerii obvykle modelují kvalitní lehká pižma.
Klasický orientální základ ze santalového dřeva, jantaru, vanilky a pryskyřice nevybočuje z lehkého a klidného plynutí kompozice, neoslazuje ji ani nezatěžuje. Navíc jsou zkroceny stejně efemérním, ale výrazně chypre základem tvořeným mechem a pačuli. Poté ještě zbývá jemný závěr z tenkého platinově zbarveného pudru (ani zlatého, ani stříbrného, ale něco mezi tím) a květin.
Šestý paradox: tuto vůni lze definovat jako květinovou, ambrovou, chypre, pižmově-pudrovou a podle současné doby i funkční (wellness), ale nebude to žádná z nich. To je velmi "více než součet", ach ano...
Chladné moře a hřejivé slunce by pro mě obvykle mohlo vykreslit Anglii, ale ne – je to jednoznačně Francie, jen sever: Normandie nebo Bretaň. Tato vůně se zrodila z francouzských rukou a geniality.
A nakonec zpět ke sfingám.
Lidé mohou mít k Moně Lise různý vztah. Patří k nim i pohled na ni jako na přeceňovaný obraz, kolem něhož byl v první čtvrtině 20. století uměle nafouknut módní kult (před rokem 1911, kdy byla poprvé s pompou ukradena, opravdu nikoho zvlášť nezajímala). Zajímavý je však pohled psychologů a odborníků na řeč těla, kteří tento obraz často používají jako ilustraci vnitřního klidu a nepřekročitelných osobních hranic.
Leonardo da Vinci: Portrét Lisy Gherardini, manželky Francesca del Giocondo, takzvané "Mony Lisy".
Klidný a odtažitě pozorný výraz modelčiny tváře v kombinaci s lehkým úsměvem a uvolněnou uzavřenou pózou zobrazuje osobu ztělesňující všech deset učebnicových znaků asertivity, které podle Manuela Smithe tolik frustrují milovníky společenské manipulace. Dune je tedy podle mého názoru čichovým ztvárněním takového portrétu.
Jejím sedmým a posledním paradoxem je, že je to absolutní vůně "pro sebe", neochvějná, šťastná, vyrovnaná, klidná – a ano, celkově tak klidná, že je téměř pasivní. V této pasivitě se však skrývá pružná síla, která vám umožní kdykoli se dát do běhu, nebo dokonce vzlétnout; absence potřeby horečného jednání a komunikace, která zachraňuje před osamělostí.
Protože Duna není nikdy sama.
Má sama sebe – a celý svět.
Představa, že si kupuji vůně pro nějakou úzce specializovanou náladu nebo stav, podléhající prchavému rozmaru, je mi stále cizí. V podstatě si vybírám vůně na principu univerzálnosti: "Jsme na opuštěném ostrově a máme jen jeden parfém – vyhovuje nám TO?" A tak se rozhoduji, jestli se mi líbí, nebo ne.
S Dune – ano, rozhodně.
