White Whale od Masque Milano

V poslední době jsem se koupala v moři nejrůznějších gurmánských vůní, a jakkoli mám dobrý gurmány ráda, můj nos si od tohohle konkrétního typu potřeboval odpočinout. A tak jsem se ponořila do hlubin své krabičky se vzorky a vytáhla z ní něco výrazně odlišného: White Whale od Masque Milano.

Masque Milano je značka, která podle mě často kráčí po zajímavé hraně mezi velmi krásným a lehce groteskním. Rozhodně chápou, že dobré parfémy potřebují světlo i stín. Do White Whale jsem šla s tím, že mě prověří, a byla jsem na ten souboj připravená, ale myslím, že jsem vůbec netušila, jak tísnivě krásná, až strašidelně podmanivá vůně to nakonec bude.

Úvod White Whale je víceméně takový, jak jsem si ho před prvním přivoněním představovala, jen stažený o jeden či dva stupně. Vůně má slaný, brinový charakter, ale nemá tu fotorealistickou „facku“ mořských řas, jakou umí třeba Silence The Sea od Strangelove. V tomhle smyslu není vyzývavá – nedostanete koncentrovaný výbuch mokré vegetace nasáklé solankou. White Whale se místo toho soustředí na studenou mořskou vodu: slanou, a přece jaksi lehce hrozivou – jako když se schyluje k bouři. V tom, jak se vůně otevírá, je cosi zlověstného: pocit, že moře není klidné, že to není místo, kde by si děti měly jen tak máchat nohy, ale prostor neurčitě nebezpečný, který si žádá respekt. Tenhle tón mi připadal naprosto v souladu s tím, že referencí a inspirací je Moby Dick – způsobem, který byl uspokojivý a zároveň věrný duchu předlohy. 

Vůní se plíží šepoty vinutého kadidla: na jedné straně prohlubují zamyšlenou náladu, na druhé přidávají nádech posvátné úcty. Kadidlo se mísí se slanějšími fasetami a jak ustupuje, stává se nerozlišitelným. Odplouváme od bezpečného přístavu? Od pevných věcí, jako jsou kamenné budovy, kaple, kde se pálí kadidlo?

Vůni prostupuje chladný, minerální pocit – akord slaného lana – a je nesmírně hmatový. Jako byste cítili, jak se ve vláknech lana tvoří krystalky soli, jak by byly na bříškách prstů studené a drsné. Obecně se první polovina vůně kloní k výrazně chladnému vyznění – možná proto je to dobrá volba na letní měsíce. Má chladnou strohost podobnou vůni L’Eau D’Hiver od Frederica Malleho, jen spíš slaně vodovou než sněhově pudrovou.

Slanost se drží dlouho, než začne ustupovat. Postupně, jako by se z kalných modrozelených hlubin pomalu vynořovalo k hladině, se začíná rýsovat přízračný květinový prvek. Upřímně: když jsem vůni poprvé nosila na kůži, tahle fáze mi vyvolala husí kůži. Představte si bílou velrybu, jak se pomalu vynořuje z hlubin – jenže místo živočišného těla se objeví bledá, masitá květina. Přesně tohle ve mně vyvolala: bělost, která se pomalu vynořuje z modrozelených hlubin. Nemyslím, že bych ten květinový aspekt dokázala určit jako osmanthus nebo fialku; spíš mi připadal někde mezi kosatcem a magnólií. Bledý, masitý, lehce voskovitý – a přitom i přízračný, spektrální, jako byste si nebyli jistí, jestli je to, co cítíte, skutečné. Možná zmizí skrz zeď nebo se rozplyne v éteru, když se na něj zadíváte příliš přímo. 

Ať tak či onak, v srdci vůně vnímám zcela určitě květinovost – byť přízračnou – a zahalenou do šifonu ambry, který pozorovatele ještě víc znejasňuje. Nemůžu se zbavit dojmu spektrálního tónu celé kompozice a toho, jak ostře kontrastuje s hmatovou kresbou solných krystalků na začátku. 

Později se fialky prosazují zřetelněji, jenže teď je to, jako by k vám přilétaly na vánku. Čichová narážka na vzdálený ostrov? Jenže jakmile se ji snažíte zachytit příliš usilovně, znovu zmizí – v šepotu. 

Ke konci si všímám vetiveru čím dál víc, ale působí aromaticky a odlehčeně, ne zemitě ani těžce. V jistém smyslu se vůně mezi středem a závěrem vyvíjí méně než mezi začátkem a srdcem. Proměny tam jsou, jen jsou jemnější a méně zjevné než ten přechod od solných krystalů k okvětním lístkům. 

White Whale je citlivá, promyšlená a strašidelně podmanivá kompozice. Možná jí chybí vysoké drama některých provokativnějších výtvorů Masque Milano, ale mně připadá hluboká a zajímavá. Možná i proto, že jsem ji testovala v době, kdy u nás panovalo šedivé, bouřlivé zimní počasí; každopádně na mě působila velmi kontemplativně, introspektivně a někde mezi uklidňující a zneklidňující – ale tím „dobrým“ zneklidněním, pokud něco takového existuje. Rozhodně je to jedna z nejvíc evokativních a příběhem prodchnutých vůní, které jsem v poslední době zkoušela.

Upřímně, nečekala jsem, že se mi White Whale bude líbit. Myslela jsem, že bude silnější, živočišnější a na můj vkus až příliš doslovná, takže mě překvapilo, jak moc jsem si tuhle přízračnou, gotickou kompozici užila. Přenáší mě do srdce románu, do temných nocí a ještě temnějších moří – a světu, který vytváří, jsem uvěřila.