A pak jednoho dne se vám náhodou přihodil Fortuitous Finley
Recenze parfému

od Alex (Sane-Witch) Osipov
04/16/25 08:00:02

Sleduji nekonečnou rodinnou ságu Portraits, jako by člověk sledoval eskapády vzdáleného bratrance – už dlouho neudělal nic opravdu vzrušujícího nebo zábavného, ale přece jen je to rodina... Člověk by měl být alespoň trochu informovaný. Člověk nikdy neví.

Chtělo to značnou zdrženlivost, abych jako epigraf nepoužil slavný výlev mladé Kateřiny ze satirického seriálu Veliká, kdy veřejně ujišťuje petrohradský dvůr, že ne, navzdory kolujícím zvěstem neměla intimní styk s koněm – bohužel jsem se držel zpátky.

Lady Blanche však měla štěstí: její náhodný Finley je její odpovědí na lorda George a jeho nekonečné střídání milenek a nemanželských dětí.

V pozdně viktoriánské a edwardiánské společnosti (a postavy Portaits jsou do značné míry edwardiánské) nebylo takové uspořádání zdaleka tak neobvyklé. Královna Viktorie se svými přísnými morálními hodnotami byla označována za panovnici střední třídy – právě od ní se očekávalo, že bude dbát na ctnost. Aristokracie a bohémská elita žily, jak se jim zlíbilo; ti druzí otevřeně, ti první diskrétně. Jakmile se narodil příslušný počet dědiců, mohly se páry z vyšších vrstev svobodně věnovat jakémukoli druhu osobního života, který jim vyhovoval – společně nebo odděleně. To sice nevylučovalo žárlivost, rozchod nebo dokonce (vzácný a komplikovaný) rozvod, ale celkově byla osobní a sexuální svoboda do značné míry respektována.

Jediné pravidlo bylo toto: dole se nesměli znát. Dělej si, co chceš – jen to nedělej na veřejnosti. Dáma se mohla ve společnosti něžně spřátelit se svým nápadníkem, ale nikdy ani pohledem nebo gestem, které by naznačovaly, že jde o jiný než platonický vztah.

Kde lady Blanche našla svého Finleyho, se v příběhu nepíše. Ale jsou tu náznaky.

Upřímně řečeno, zátky na lahve se zvířecími motivy mě už dávno omrzely – jen málokterá je skutečně stylová. Jelen, fajn... leopardice, pes a teď kůň. Dobře, lev. Ale zbytek – kočky, lišky, sloni, červenky – působí jako něco z výstavy kreslených taxidermií.

Hřebec Finley není jen sugestivně koňský: Jeho hříva je spletená do "rozet" nebo "knoflíků", což je klasický výstavní styl pro lovecké nebo drezurní soutěže. Což znamená, že je plnokrevník. Finley je tedy do značné míry ze světa lady Blanche.

Rozety nejsou jen ozdobné – mají předvést linii krku koně, jeho bezchybnou stavbu těla. Finley je tedy krasavec a dobře to ví.

Ale co to, co je uvnitř?

Vždycky jsem měl určitou úctu k aristokracii – k vrozeným a kultivovaným vlastnostem, které často ztělesňují: důstojnost, klid, zdvořilost, nedotknutelné osobní hranice. Ale ty z nich nutně nedělají zajímavé lidi nebo zvědavce. To záleží na jednotlivci, ne na třídě.

A pokud jde o Finleyho osobní vlastnosti? Řekněme, že jsou předvídatelně nevýrazné.

Všechny mužské postavy ve sbírce Portraits jsou víceméně zaměnitelné. Rysy jejich tváří se mohou lišit, ale jejich výrazy? Nepříjemně podobné.

A nudné.

Některé ani nedokážou udržet vaši pozornost déle než okamžik, natož aby zaujaly vaši představivost. K těm lepším patří Fortuitous Finley – pistáciový fouger, který alespoň naznačuje nějakou novinku.

Ale je to tak doopravdy?

Pistácie je módní tón, který už tak působí neoriginálně. Přesto na první pohled tento rádoby romantický hrdina působí dobrým dojmem: nemůžete si pomoci, ale obdivujete ho.

Pistácie je udělaná docela pěkně, a díky bohům, není to zmrzlina nebo pečivo, ale oříšek! Přesněji řečeno skořápka. Nenajdete v ní slanou praženou vůni jedlého jádra, ale spíše tvrdou, zelenou, slanou dřevnatost skořápky. Nakonec se objeví sladké a máslové tóny, které připomínají pražené ořechy – ne pistácie, ale třeba lískové oříšky nebo mandle v cukrové polevě.

Možná se lady Blanche o Vánocích setkala se svým ctitelem a rozhodla se, že se štěstí konečně obrátilo v její prospěch.

Tato přitažlivá pochoutka je zabalena do klasické mužné struktury fougère s geránií, levandulí a kumarinem – to vše se docela elegantně mísí. Kůň je koneckonců kůň a musí vypadat jako kůň – žádné podivné nebo podvratné výstřednosti. Už to, že srdcem této fougère je pistácie, je dostatečně odvážné.

Ale neokouzlí na dlouho... Ne, pokud hledáte výrazný umělecký podpis. Finley je, no, spíše replikovatelný. Nevoní jako milostný příběh – ale hodí se k funkčnímu uspořádání, oboustranně výhodnému.

Je v ní okouzlující nádech slanosti – častý rys mořských akordů, které obsahují santalové dřevo. Čte se jako první pot na zčervenalé, mladistvé pleti. Lady Blanche by ji jistě schválila.

Co by ale neschválila, je jakákoli zmínka o "stájích" nebo "chomoutu." Navzdory tvrzení Penhaligonu, že kůže je klíčovým tónem, zde žádná není. Směs pelargónie, sena a lehce připálených ořechových tónů si možná spletete s kůží, ale pro mě není přesvědčivá. Ve skutečnosti není tato část vůně nijak zvlášť příjemná – zajímavá, to ano, ale spíše odrazující než svůdná.

Možná by některé živočišné tóny mohly dodat hloubku a fyzický magnetismus, ale kompozice se ubírá jiným směrem.

Kupodivu teprve v této fázi jsem začal vnímat syrově zelenou průzračnost fialkového listu. Ta se snaží překonat pražené ořechy – a téměř se jí to daří. Vůně se v tomto nečekaném obratu stává něžnou, melancholickou. Zelené tóny vystupují na vlhkém pozadí s téměř tragickou intenzitou a odhalují cosi náhle živého, skutečného, procítěného.

Je možné, že za svalnatým hřebcem... zahlédneme mladé hříbě toužící po lásce? Pokud ano, možná bych si právě vsadil na romantiku – alespoň něco, co by se jí mlhavě podobalo.

Můj verdikt? Nejsem si jistý.

Finley – nebo řekněme Cheri – má v sobě jisté kouzlo. Někteří budou okouzleni. Jiní se budou nudit. Je nepravděpodobné, že by se z ní stala celoživotní vášeň. Ale na druhou stranu, kdo ví?

Pokud máte chuť na tento druh úletů, rozhodně to zkuste.