Přečtěte si předchozí články této série:
Cale Fragranze d'Autore: Chci tančit tuto vůni. Část I. Assolo
Cale Fragranze d'Autore: Danza delle Impressioni II. část
------------------
Přichází závěrečná část recenze na zářivou, nezapomenutelnou italskou značku Cale Fragranze d'Autore.
Nejdříve k samotným vůním a závěry – jak se sluší a patří – na závěr.
Mistero je dřevitě-jantarově-pryskyřičná vůně, jedna z těch, které nazývám vnučkami Ambre Sultan (v tom smyslu, že žádná z nich svou babičku zatím nepřekonala).
Mistero je však – jak je pro mládí často příznačné – mnohem originálnější než starší generace a nesnaží se o vyváženou kompozici, ale o experimenty. Po prvním charakteristickém výroku, zcela tradičním a staromódním (nakolik může být výklenek), vytahuje z těžkého, bohatě vyšívaného rukávu v marockém stylu jemnou ruku... která je pokryta tetováním populárních manga postaviček. Z hlubin východního luteránského luxusu Mistero vytahuje kyselý zeleninový nádech, buď šťávy z červeného rybízu, nebo rebarbory, dále okořeněný mátovým chladem tak intenzivním, že se mocný, rozpoznatelný profil Ambre Sultan ztrácí, tlumí a pokorně ustupuje do pozadí. Přesto nezmizí z dohledu úplně, zřejmě jako poučení pro retrogrády.
Rostlinný aspekt je tak svěží a ostrý, že působí téměř kovově. Obvykle se v parfémech tento efekt připisuje šafránu a přesně zvolené dávce papriky; jsem si jistý, že jsou přítomny i zde. Chuť kovu – vyleštěného, nabroušeného, ale ještě ne potřísněného krví – je zároveň kyselá, slaná a chladná. To je docela působivé. Na špičku dýky umístili šťavnatý kousek stonku rebarbory, tak realistický, že člověk mimovolně skřípe zuby a slintá.
Po nějaké době, unavená sebevyjádřením, se vůně usadí v něčem tradičnějším, solidně dřevitém, se sladkým nádechem oudu, slaně kouřovými pryskyřicemi (připomínajícími okurky naložené michelinským šéfkuchařem podle nehorázně drahého a propracovaného receptu) a obláčkovým pižmem překrývajícím celou krajinu. Kyselá frakce zůstává, ale přechází ve vzpomínku.
Vývoj vůně je poměrně rychlý: celý výše popsaný příběh se rozvine zhruba za půl hodiny a výraz je působivý.
Hudba je kontemplativní opus violoncella a xylofonu se šustivými jazzovými perkusemi a praskáním polen v ohni. Stejně jako u všech ostatních děl Philippa Boussetona, právě když se ponoříte a pozorně nasloucháte, náhle končí, sotva začala nebo skončila. Snad je v této nesourodosti nějaký koncepční autorský záměr?
Pro mě je to spíš rozptýlení.
* * *
Tepidarium, soudě podle názvu, je podivně teplé a zřejmě i poněkud vlhké místo... připomíná skleník pro pěstování mechů a vodních rostlin s nečekaně živou kytarovou sambou za uklidňujícího šumění mořských vln. No, docela klišé – ale proč ne?
Vůně sladkých citrusů a piña colady je vykreslena živě a odvážně – okamžitě vyvolává představu blažené dovolené na tropických ostrovech, kde nezáleží na ničem jiném než na pláži a baru pod palmami. Je to výjimečně bezmyšlenkovité, šťastné a pozitivní. Citrusové tóny jsou poměrně rozmanité a ukazují aspekty grapefruitu, pomeranče a snad i pomela... pomelové? Ach, to je jedno – číšníku, zopakuj to!
Ve druhé iteraci se zintenzivňují tóny kokosového mléka a ananasu. Usměvavý papito položí do sklenice růžový květ magnólie a větvičku mimózy jen pro vás.
Dále mléko lahodně zhoustne téměř do konzistence másla a zachytí tóny silného čaje (nedokážu přesně určit, kterého... připomíná černý čaj i maté) a slaného, zemitého vetiveru, který sám o sobě je téměř jako čaj. Tato závěrečná fáze je neobvyklá a dokonce trochu zvláštní. Nos se vám neustále přitahuje k zápěstí – Co je to za vůni? Opravdu? " – ale nikdy se nestane vyloženě nepříjemnou a končí hedvábně krémovým a sladkým finále.
* * *
Dolce Riso je půvabný název překládaný jako "sladká rýže" nebo "něžný smích".
Za jemných zvuků flétnového adagia (ačkoli v hexanaurální technologii zní vše přehnaně ostře a řekl bych, že vám do uší trčí agresivním způsobem kdysi populárních 3D kin) se na vašem zápěstí odvíjí velmi půvabný a zcela uměřený příběh. Mezi jeho znaky patří zelená limetka, mastek smíchaný v poměru 50/50 s cukrem, silné bílé pižmo a štiplavý cukrářský vanilin na pečení. Všechny dohromady vytvářejí efekt jedlého plastu ze vzdálené (doufejme) světlé budoucnosti.
Parfuméři značky (v tomto případě Maurizio Cerizza) opět dokazují své mistrovství. Sledovat tuto futuristickou karikaturu je skutečně zajímavé. Kromě toho je plynulá a dobře zakomponovaná. Je to však výstavní vůně, určená k tomu, abyste ji čichali ze skleněného trychtýře ve speciálně vyzdobené místnosti, obdivovali, smáli se a pak se rychle přesunuli do dalších sálů. Krásně vypráví příběh snad z nějakého vesmírného komiksu, jehož mladé postavy s nevinnými tvářemi a dokonalými, vinylem oděnými těly zajímá hlavně sex... No, a přestřelky v přestávkách. Dobře se hodí pro subkulturu fanoušků žánru, kteří se v reálném životě snaží podobat svým oblíbeným postavám.
Jinak je to nenositelné.
Je to tak nečekané, že to nejdete smýt, ale dál fascinovaně sledujete život tohoto jedovatého jablečného želé, štědře obaleného v dětském pudru. Kde jinde něco takového najdete?
* * *
Archilibrium je "architektonická rovnováha" nebo "hlavní rovnováha"; vyberte si, co se vám více líbí.
Hudba začíná šustěním kroků na suchém listí a pokračuje kytarovým sólem v neurčité tónině, kterou byste opravdu nejraději dotáhli buď do jasné dur, nebo do určité moll, ale tak, jak je, visí mezi nimi a trápí sebe i posluchače.
Je to mořsko-borová fougére s hlasitou a nesourodou citrusovou trpkostí – ne, spíš kyselostí!" –, která je naštěstí rychle zašlapána hlouběji do trávy a pryskyřice. Jejich kombinace (zdráhám se ji nazvat "blátem", ale nejvíce se mu podobá) vykresluje podmíněně autentický obraz jižního lesa, kde je vzduch tak hustý, že by se dal krájet nožem.
Takové hustoty dosáhnete, když do hrnce najednou naházíte koření, jalovec, olejnatý kořen kosatce, sladké orientální labdanum, pomačkanou hrst bílých květů, trochu grapefruitové kůry, něco minerálního jako balíček aktivního uhlí a jeden a půl šálku dřevěných hoblin. Nechte je pustit šťávu, přiveďte je k varu a nechte je na mírném plameni několik hodin.
Zní to všechno dobře – alchymie už viděla i podivnější várky! – ale tento odvar je natolik různorodý a navzdory svému názvu nevyvážený, že se na pokožce bude chovat nepředvídatelně. Kaleidoskop se může kdykoli proměnit v jakoukoli kombinaci aspektů a není jisté, že bude působit na vaše smysly.
* * *
Možná jste si všimli, jak se můj postoj ke značce během tří dílů změnil.
Jde o stejný "syndrom vousatého supa" z dětské zoologické encyklopedie, který říká, že poslouchat tyto ptáky je zajímavé, ale poslouchat je delší dobu je nemožné.
Vůně Cale Fragranze d'Autore jsou skutečně neobvykle a mistrovsky zpracované... ale pokaždé se značka příliš snaží být originální, upoutat pozornost, zapůsobit na představivost. Kolekce tuctu živých skic s honosnými názvy se unaví do třetice. Její tvůrci stáli před věčnou volbou umělce: buď okázalost a extravagance, nebo vkus a hloubka. Tragédií je, že dosáhnout obojího najednou je velmi, velmi obtížné... pokud je to vůbec možné. I když s největší pravděpodobností je to jen komerce.
Vůně Cale Fragranze d'Autore se skutečně podobají hudbě, která je doprovází: jsou okázalé, ale prázdné a v paměti zůstávají jen jako soubor hlasitých, ostrých zvuků, bez inspirace, kouzla a vývoje. Hyperrealistický a hypertechnologický zvuk působí na uši tísnivě. Krátký formát nedovoluje melodiím rozvinout se, sdělit něco určitého, a navíc útočí na vnímání: Soustřeďte se! Poslouchejte! Této hudbě musíte porozumět do deseti vteřin!
Opravdu?
Chtě nechtě se zdá, že taková naléhavost skrývá jakousi nenasytnou prázdnotu: "Všimněte si mě! Milujte mě! Rychleji!" Nebo "zlatá deska" prodeje: Ať si zákazník rozmyslí, jestli to opravdu potřebuje.
Baví mě studovat nejen jednotlivé vůně značek, ale jejich tvůrčí způsob jako celek: rozpoznávat vzory, oblíbené tahy, dokonce i autorská klišé, skrze která se odhalují širší estetické hodnoty. Nejčastěji to vede nejen k jejich lepšímu pochopení, ale také to prohlubuje mou náklonnost k nim.
Zde tomu tak bohužel není. Počáteční okouzlení se změnilo ve zklamání. A právě toto zklamání nakonec zůstává v paměti.
*Zvonění opony na konci představení (italsky)
