Cítit se jako dandy s Yvrou - část II
Recenze parfému

od Alex (Sane-Witch) Osipov
08/08/23 02:00:02

Přečtěte si první část článku: Cítit se jako dandy s Yvrou - část I

Vznik dandysmu jako estetického hnutí byl jedním ze znaků deváté vlny romantismu přicházející do Evropy - není divu, že Byron je považován za jednoho z prvních dandies.

Lord Byron, Thomas Phillips, kolem roku 1813.

Byron však měl světu alespoň co říci: ztělesňoval takzvaný "intelektuální dandysmus", který se vyznačoval cynismem, nezávislostí, zaměřením na citovou komunikaci s přírodou a z toho vyplývající uměleckou tvořivostí a kontrakulturností. Samozřejmě vyčníval z davu a chtěl vyniknout, ale jeho primární snahou byla přece jen svoboda.

Portrét Alfreda D'Orsayho (společenského motýla a přítele lorda Byrona) od Jamese Frasera

Na druhou stranu dandysmus v módě byl, jak napsal Thomas Carlyle v roce 1831,

"...Dandy je člověk, který nosí šaty, člověk, jehož povolání, funkce a existence spočívá v nošení šatů. Každá schopnost jeho duše, ducha, peněženky a osoby je hrdinsky zasvěcena tomuto jedinému cíli, moudrému a dobrému nošení šatů, takže tak jako se jiní oblékají, aby žili, on žije, aby se oblékal..." (s. 3).

A teď, za všechno to věčné mučednictví a poezii, a dokonce i proroctví, co za to Dandy žádá? Jediné, co můžeme říci, je, že uznáte jeho existenci; že mu přiznáte, že je živým předmětem; nebo dokonce, když to nepůjde, vizuálním předmětem či věcí, která bude odrážet paprsky světla".

Jak vidíme, toto už není Byronovo sebevyjádření - je to sebepotvrzení, vnější lokalizace kontroly: potvrzení vlastní existence prostřednictvím vnější pozornosti a schválení.

Ale možná není všechno tak bezútěšné a dandysmus lze stále považovat za jeden z projevů esteticky bohaté a rozvinuté duše?

Překročme kanál La Manche a podívejme se, co s ním udělala monarchistická Francie, která převzala štafetu po Anglii.

Francie Brummela znala a oslavovala. Po totální estetické vulgarizaci a proletarizaci revoluce francouzská společnost uvítala návrat k aristokratické eleganci. Ta jim umožnila vystoupit z davu a vyjádřit svou individualitu. Zároveň však špičky společnosti, které tak či onak přežily a dokonce si dokázaly udržet svá privilegia, představovaly jako v každé jiné zemi konzervativní vrstvu, od jejíchž postranních estetických názorů se také vyplatilo mít odstup.

Ukazuje se, že ani tam nebyl dandysmus ani tak výsadou vyšší třídy, ale spíše tvořil "novou aristokracii" tvořenou kreativními jedinci, kteří se nezávisle na sobě pečlivou a záměrnou úpravou vlastní osobnosti, vzhledu a chování stali živoucím ztělesněním krásy.

Přísně vzato se dandies stali novou nonkonformní vrstvou mezi titulovanou šlechtou a měšťanstvem, vnímající ty nahoře i ty dole jako provinční, nezajímavou masu postrádající individualitu a cíle a hodnoty jakéhokoli významu, na něž jedinou důstojnou odpovědí mohla být dekadence, interpretovaná jako kulturní protestní hnutí, erodující zastaralé pozitivní společenské mravy, potřebné k udržení stáda průměrných na uzdě.

V důsledku toho došlo ve Francii k postupnému přechodu od přirozenějšího anglického dandysmu romantické éry k záměrně umělému, hříšnému dandysmu. To vedlo k takovým uměleckým směrům, jako je symbolismus a estetismus. Vnější flirt a morální libertinismus je však stále spojoval.

Obecně tehdy i dnes existovali dandyové-umělci, kteří se zabývali tvorbou a ve volném čase rádi koketovali, a existovali pouhý dandyové, kteří podle Baudelaira měli

"...žádnou jinou profesi než eleganci a žádné jiné společenské postavení než pěstování ideje krásy ve vlastní osobě. Dandy by měl každou minutu usilovat o to nejvyšší: žije a spí před zrcadlem".

Někteří z nich, jako vůdce francouzské elegance hrabě Robert de Montesquiou (předobraz Huysmansova Jeana des Esseintes a Proustova barona de Charlus), psali také poezii, divadelní hry, uměleckou kritiku a malovali obrazy. Dějiny umění plody jejich uměleckého úsilí milosrdně odložily stranou a ponechaly na dohled pouze slávu dandyho.

Robert de Montesquiou (1855-1921), Boldini

Existují tedy dandies v moderním světě, a pokud ne, kam se poděli?

Nikam nezmizeli - jsou tu, na sociálních sítích, na módních přehlídkách a společenských akcích. Jejich popularita a autorita jsou vyšší než kdy jindy. Nyní se jim říká "influenceři": obratně manipulují s trendy a často pracují pro módní značky, čímž zajišťují vysoké zisky sobě i značkám. Mají za sebou kromě nekonečného sebeobdivu, schopnosti stylizovat vzhled, znalosti módních trendů a dovednosti čile komunikovat s širokým, ale povrchním publikem ještě něco jiného? Obvykle ne.

Ale z nějakého důvodu se mi zdá, že majitel YVRA, Yvo Van Regteren Altena, měl na mysli někoho jiného.

Už v roce 1528 se v "Knize dvořanů" vyslance papežského dvora ve Španělsku Baldassare Castiglioneho poprvé mihlo slovo "sprezzatura". Označuje se jím způsob chování zkušeného dvořana - lehký, nenuceně elegantní, uvolněný, při němž se veškeré činy či výroky postavy dějí jakoby samy od sebe, bez námahy, téměř bezmyšlenkovitě. Za touto světáckou maskou naučené bezstarostnosti a spontánnosti se velmi pohodlně skrývá vše, co si člověk ve skutečnosti myslí, co cítí a co hodlá udělat.

Ve skutečnosti jde o totéž základní neafektované chování aristokrata, které dandyové úspěšně napodobovali. A vlastně je to ta úžasná vlastnost, která je vlastní hře velmi zkušených herců a knihám velmi zkušených spisovatelů: zdá se, že kvalitní umění je jejich přirozeným projevem, který jim nestojí za žádnou námahu; trochu nedbalé řemeslné zpracování a tak výhodně odlišující jejich díla od příliš pečlivých prací začínajících tvůrců.

Gianni Agnelli (druhý zprava) na zápase Juventusu ve Florencii 23. října 1960.

V odívání se i dvacet let po smrti hlavního hrdiny někdy stále hovoří o stylu Gianni Agnelli, pojmenovaném po italském politikovi a průmyslníkovi, majiteli automobilky Fiat. Nosil obleky šité na míru, jako by si je oblékl a zapomněl (nechtěně, bez úmyslu), a vybavoval je výstředními, zábavnými a místy přímo vyzývavými detaily, jako jsou hodinky nošené na manžetě košile nebo úzký konec kravaty delší než široký. Agnelli se klidně prohřešil proti "kánonům stylu", za což by byl méně vlivný člověk na místě rozčtvrcen. Agnelli to dělal s velkolepostí člověka, který se nehoní za módou, naopak jako ten, jehož módní dveře stojí skromně pootevřené a čekají na audienci, zatímco on je zaneprázdněn zajímavějšími a důležitějšími záležitostmi... tak nepodobný nedávným metrosexuálům nebo dnešním pávům z Pitti Uomo, upraveným do posledního chloupku a předvádějícím se ve všem nejlepším najednou.

Yvo van Regteren Altena

Něco mi říká, že Yvo van Regteren Altena směřuje spíše k takovému obrazu hodnosti a třídy.

Ale pojďme se dál seznamovat s jeho parfémovým šatníkem dandyho - co když se mýlím?

L'Essence de Flamboyance - hmm... "Esence jasu", ale "flamboyance" má dost pohrdavé konotace - něco křiklavého, pompézního, velmi v duchu pávů z Pitti. Tak se na to podívejme.

Porfirio Rubirosa a Zsa Zsa Gabor, kolem roku 1954, foto: Los Angeles Daily News

Vůně vzdává hold "nejslavnějšímu playboyovi 20. století" Porfiriu Rubirose, diplomatovi, hráči póla, závodníkovi, bonvivánovi, manželovi dvou nejbohatších žen světa (má na mysli americké dědičky Doris Dukeovou a Barbaru Huttonovou) a milenci několika desítek slavných hereček od Avy Gardnerové po Zsu Zsu Gaborovou. Říká se, že seňor byl s ohledem na své mužství tak štědře obdařen, že číšníci v pařížském Maxim's přezdívali obřím mlýnkům na pepř "rubirosas". Voňavý letopočet 1965 je ve skutečnosti datem jeho úmrtí.

No, proč ne?

L'Essence de Flamboyance sdílí některé podobnosti s oběma předchozími vůněmi, ale zejména s L'Essence de Présences, konkrétně s její výraznou dřevitou vůní, která je zde tak intenzivní, že je téměř přehlušující. Testosteronová atmosféra tohoto moderního Dona Juana je postavena na dobře zvolené paletě hutné, měkké kůže "španělského" typu, kouřového kadidla, sladce se rozplývajícího labdanum, hořícího šafránu, který se zarývá do nosu, a řady dusných, pichlavých, pudrových tónů, v nichž lze snadno rozpoznat černý pepř, suché pačuli a ještě sušší dubový mech.

Rovnováha mezi sladkou, lepkavou, objemnou a tuhou, slaně hořkou drsností je velmi přesně kalibrovaná - je tak matematická, že nepůsobí živě, z masa a krve, ale ideálně lepenkově, uměle, jako filmový obraz Jamese Bonda. Pokud však necháte na kůži vyniknout kyselý zlomek čerstvého sportovního potu, odzbrojující úsměv Seana Conneryho prosvitne.

Řekl bych, že vůně potřebuje čas, aby se usadila. Její první nápor je tak agresivní a blízký grotesce, že vás nabádá k tomu, abyste vůni smyli. Dále se stane jednoduše mužnou, gentlemanskou, bez hypertrofovaných pepřových mlýnků. Posune se směrem ke stylovému nábytku a interiérům luxusních automobilů v dobách, kdy se jejich povrchová úprava ještě vyráběla ze dřeva. A mimochodem, pozdně se objevující sladká a alkoholická rumová nóta jí velmi sluší!

L'Essence de Distance nese nečekané datum - rok 1500. Vysvětlení jsem nenašel - buď neexistuje, nebo to může být cokoli.

Ale datum není to, co je zde zajímavé. Růžový flakon, vydaný uprostřed nešťastné pandemie, slibuje zbraň schopnou udržet kolegy na distanc (sen mnoha lidí, zejména celebrit) a na počest uvedení parfému na trh značka "adoptovala" skunka žijícího v amsterdamské zoo.

Jak slibný začátek!

Spěšně otevírám lahvičku...

Konečně něco neobvyklého.

Vůně tohoto "skunka" je postavena na švestce a osmantu. Je vlastně docela přitažlivá a dost výstřední, ale nepozoruji v ní nic provokativního (i když se nejspíš moje představy o tom, co je provokativní, značně liší od představ normálních lidí).

Vůně působí lehce opilecky, spoře oděně a trochu... nepříjemně - nikdy nevíte, co nositele napadne příště a jak moc to bude společensky přijatelné. Rozhodně se jedná o nejbohémštější opus z celé kolekce. Aniž by opakoval charakteristické rysy parfémů 60. let, silně evokuje onu divokou éru.

Osmanthus je v parfumerii nejčastěji nadýchaný a decentní. Zde je však hutný, ovocně-zemitý a vyloženě sklepní a houbovitý, obvykle typický spíše pro gardénii. Doprovodné tóny na slunci sušených jablek, švestek, pomerančů a motiv levného polosladkého vína s nádechem doznívající růže prosakující skrze tuto bohatost ji činí velmi hippie a téměř gurmánskou.

Také voní po barevných indiánských šatech, které se do Evropy dostaly v kufrech obtěžkaných pačuliovými listy; po třásňových taškách a náramcích z měkké, korálky vyšívané hnědé kůže; po samovolně ubaleném tabáku v látkovém sáčku s kouskem jablka, aby nevyschl, a po trochu - několik dní nemyté hlavě.

Veškeré nepohodlí L'Essence de Distance se odehrává výhradně v očích diváků; zevnitř klipu je neobyčejně pohodlné, barevné, rozcuchané, bosé a bezcílné... a připomíná nám, že nejmoudřejší je možná neočekávat od života nic předem daného, ale prostě mu dovolit, aby se stal.

Poslední, pátou vůní značky YVRA je L'Essence de L'Explorance. Její rok vzniku je 1991, rok zrození internetu. Vůně byla uvedena na trh v roce 2021 a je věnována cestování, snu o něm a počítačům jako jedinému způsobu, jak ho v éře vy-víte-čeho uskutečnit.

Je to velmi příjemná, osvěžující, povzbuzující fougére, profil, který pravděpodobně asociuje svobodu více než kterýkoli jiný. Podle značky představuje protilátku k digitálnímu světu, sociálním sítím a ódu na život v "reálném světě".

Řekl bych, že dobře odráží toto dvojí poselství: je v ní čerstvý vzduch svobody, hory, lesy a břehy rozlehlých moří, ale je v ní i cosi kovového, technotronického, dokonce lehce plastového.

Vůně je elegantně rozdělena do tří úrovní, které do sebe úhledně přecházejí. Vrchní část je citrusová. Nejvýrazněji se rýsuje petitgrain a citron s bylinným nádechem, které vrhají most do srdce. Zde se aromatické frakce nacházejí v tváři pelargonie, levandule, rozmarýnu a drobného cypřišového jehličí, které zase vrhá linii dolů k mechu, vetiveru a dřevitým tónům.

Kompozice je velmi racionalizovaná a líbivá. Kompozice je vcelku běžná, ale vyniká svým půvabem. Chce se vám k ní přivonět, uklidnit se, usmát se, znovu si přivonět a pohodlněji se uvelebit v houpací síti. Také se vám chce myslet na to, že život přece jen není tak těžký, jak se zdálo před patnácti minutami. Spolu s touto myšlenkou se z ní vynoří i několik něžných, laskavých květů nejasné povahy, připomínajících ne zahradu, ale červencové pole, jako v první vůni značky. I když mám dojem, že v této kytici cítím jemnou vůni květů citroníku.

Veškerá počítačová umělost počáteční fáze se již šťastně rozplynula; po většinu svého života vůně voní přírodou, tiše, utěšeně a klidně.

Nuže, podařilo se YVRA v nás "odkorigovat" moderního dandyho?

Uvážíme-li, že to není jen člověk, který v životě nenašel nic zajímavějšího než osobní péči, ale podle Anielliho pouček si místo kupování módy vytvořil osobní styl, pak snad ano.

To, co tyto dva typy dandysmu od sebe odlišuje, je jedna drobná skutečnost. První typ dandyho bere svou vzácnou osobnost a její vnější úpravu nadmíru vážně, čímž se dopouští smrtelného hříchu. Druhý typ dandyho má vážnější starosti a oblečení je pro něj jen hra s pravidly zábavy. Nemá zájem neustále hledat svůj odraz v očích pozorovatelů.

Yvovy vůně se přiklánějí k druhému typu dandysmu, a to je velmi dobře. Jsou docela osobní, protože odrážejí autorův vkus a jeho pohled na svět: je v nich jasně patrná určitá žíla a soubor oblíbených tahů, a ne jen komerční práce podle žánrových standardů.

Jsou vyrobeny v dobrém ateliéru a z kvalitních materiálů. Jde vlastně o kapslovou sbírku základních obrázků, nad jejíž rámec, pokud se vám líbí styl, nic dalšího nepotřebujete. Stále však musíte mít rádi dřevité vůně a v této věci se budete muset řídit vkusem návrháře.

Máte-li bohémštější vkus nebo náročnější chuťové buňky, měli byste věnovat pozornost L'Essence de Distance. Zbytek jsou koneckonců vůně zralé osoby, která si cení kvality a klidného života více než uměleckých složitostí.

Pokud patříte do této kategorie - směle do toho!

Fotografie flakonů a portrét Yvo van Regterena Altena: YVRA