Co je to láska?
Jen účinek, jeden z mnoha. Hormonální a neurotransmiterové tsunami, které drtí nezralou psychiku, probouzí dávné traumata, roztáčí kola osudu a vleče se dál, zbavuje člověka vlády nad sebou samým.
Co je to láska?
Dar bohů, schopný nejen uvrhnout vás do Geheny, ale také vás povznést do nebe – k důvěře, něze, empatii, oddanosti – pokud člověk neztratí hlavu, pokud dokáže naskočit na tenhle vůz a včas zachytit otěže zběsilého spřežení.
Láska je síla, a jako každá síla, je neutrální. Může ničit i tvořit. Všechno záleží na tom, kdo vede koho – a kam.
Snad neexistuje kultura, kde by bohyně lásky nebyla zároveň bohyní krásy. Láska činí celý svět – nebo tu jedinou osobu, na kterou je zaměřena – krásnou tím, že zúží realitu do jediného klínu, naplní ji utrpením a učiní celý život závislým na tom, zda nám patří, nebo ne. Láska z nás dělá štědré, nebo naopak lakomé – a proměnit jedno v druhé dokáže jen alchymista.
Na první pohled je však láska krásná. Okouzluje, uchvacuje, rozšiřuje obzory zážitkem něčeho většího než jsme my sami – mačká ta tlačítka v duši, která už od dětství spouští vlnu blaženosti.
Ano, na pohled by láska měla být bezpodmínečně krásná.
Come L'Amore tenhle úkol splňuje dokonale.
Jasmínem mě jen tak neokouzlíte, ale právě to potvrzuje staré pravidlo – když vám něco nechutná, prostě jste ještě neochutnali to pravé.
Láska by měla začínat jako tato vůně – dětsky radostná, cinkavá, lehká, ne květinovou ženskou salvou, ale svěžími, euforickými odstíny ovoce a bílého čaje. Ano, ovoce, ale rozhodně nejen citrusy – také něco kašovitého, tlumeného. Tropické tóny by byly příliš vulgární, jablko-hruška-broskev zase příliš všední. Vsadil bych na sladké bobule, nebo, jak zde nacházím, na švestku – dostatečně univerzální, aby byla zároveň kyselá i sladká, jako rychlá marmeláda s minimem cukru. Čaj – zelený, svíravý, uhlazuje první krok, aniž by ztratil texturu – je tu naprostou nutností.
Zatímco si užívám všechnu tu gurmánskou rozkoš (z formálního hlediska), od prvních vteřin cítím hlavní nástroj této partitury, ale předstírám, že se s ním zatím nechci seznámit, okázale jej ignoruji, oddaluji potěšení a tím stupňuji erotické napětí. Vím, že je tam jasmín, moje jediná jasmínová vášeň – sambac – ale zatím se jeho směrem nedívám, líně si dál vychutnávám ovoce a čaj.
Jenže takové přehlížení si nenechá líbit a brzy začne odsunovat první akord stranou, dere se do popředí a táhne s sebou i své přátele – už ji nelze ignorovat.
Tato vůně má jeden z nejopojnějších květinových buketů, s nimiž jsem se za svou dlouhou „kariéru“ milovníka parfémů setkal. Ze všech jasmínů mě dokáže omámit jen sambac – a toho je tu požehnaně, stejně jako versailleské růže ranního růžového odstínu s něžnými okvětními lístky velikosti pomeranče, a vážné, chladné gardénie. A naštěstí žádná tuberóza.
Za tímto květinovým záhonem si hned nevšimnete další sólistky, která si dává načas a jako každá primadonna se objeví elegantně pozdě. Tou je lilie se svou ďábelsky rozmarnou povahou. Umí okouzlit, ale i uškrtit – podle toho, v jaké je zrovna fázi měsíce a jaký je váš aktuální vztah k ní. Lilie je sladká a agresivní; vrhá vás do propasti citové touhy, fyzické něhy a přívalu lásky tak intenzivního, až je to skoro zahanbující.
Pokud vám přírodní lilie způsobuje bolest hlavy, pravděpodobně se to stane i tady – ale nelze než žasnout nad její silou. Je zde vykreslena opravdu nádherně.
Z této smyslné neřesti mě, zvláštní shodou okolností, vysvobodil čaj. Už jsem byl připravený trpět a užívat si zároveň, čekal jsem, až se lilie smiluje a nechá mě být, ale pak se odněkud vrátil ten uklidňující čajový akord z prvního dějství, který lilii zjemnil a utlumil. Pak přišel přátelský jasmín a stáhl rozbouřenou hvězdu do zákulisí (odkud se ozvalo pár tlumených ran a tiché: „Pst, pst, pst! To je vše, polož ji. Zůstaň tady až do konce představení“).
Drama na jevišti tím končí. Závěrečné tóny decentního tmavého benzoinu a špetka bílého dřeva uzavírají vůni jemně a laskavě. Dřevité a bavlněné obláčky něžných, ukolébavých pižm vyvažují pronikavou sladkost benzoinu.
Nic vhodnějšího k epilogu si snad nelze představit. Jiný parfumér by sem přihodil pichlavý chypre nebo orientální základ, nebo – bohové nás chraňte – módní ultrazvukový akord ambrového dřeva, ale neznámý mistr Come L'Amore od BOIS 1920 (vůně byla vydána v roce 2011 – byl to ještě Enzo Gallardi? Nebo už Chris Maurice?) vzal sladkou pryskyřici, vyvážil ji neslazeným dřevem a projasnil pižmem.
Přál bych si, aby všechny lásky mohly skončit tak něžně!
V opravdu skvělých uměleckých dílech je vždy cítit určitá stručnost – na rozdíl od nadbytečnosti. Samozřejmě, i nadbytečnost může být krásná; když je zbavená zbytečných detailů, připomíná akmeismus – rozkvétá jasností.
Come L'Amore působí poměrně bujným dojmem, ale technicky i kompozičně je v ní patrná jistá přísnost a ohromující smysl pro proporce. Láska je v ní zobrazena tak šťastně, jak jen může být. Ano, je v ní dost temnoty a úzkosti, ale vše dobře končí – a po celou dobu to bylo krásné. Upřímně obdivuji stručnost, s jakou parfumér vyprávěl tento archetypální příběh – aniž by vynechal cokoli podstatného, ale ušetřil děj zbytečných kudrlinek.
Od jara, kdy jsem se s touto značkou poprvé setkal, jsem už objevil spoustu zajímavých vůní. Některé, které mě zprvu zaujaly, jsem později zavrhl; jiné se nečekaně staly mými oblíbenci. Rukopis a parfémové myšlení BOIS 1920 je ale stále velmi mému srdci blízké a pořád ve mně vzbuzuje zájem, sympatie i respekt.
Je to láska?
