Měl bych začít tím, že pokud jste příliš netrpěliví na to, abyste prošli tímto průvodcem krok za krokem — a já to chápu, v tom každodenním shonu — nebo se vám nechce ponořit do téhle osobní analýzy dvou skvělých kreací, které podle mě dodnes bez námahy rozdělují názory, přeskočte rovnou na Závěrečné myšlenky. Tam najdete můj verdikt a budete se cítit „osvobozeni“ od řádků, které následují. Berte to jako varování, příteli!
Jsou srovnání, která nevznikají jen z konfliktu, ale z fascinace. Aventus a Hacivat přesně do téhle kategorie patří. Jsou to vůně, které spolu vedou dialog ze stejného výchozího bodu — z jasného a výrazného akordu ananasu a bergamotu — ale jakmile se dotknou kůže, vydají se téměř opačnými směry, i když mnohým připadají podobné. Obě slibují svěžest, obě mají výraznou přítomnost, ale každá ji nese podle vlastního kódu síly, vycházejícího z jejich genealogie — dovolím-li si to tak nazvat — a spojeného s elegancí i se způsobem, jakým zabírají prostor, do něhož patří.
Creed Aventus
Vzhledem k době (2010), kdy byla uvedena na trh, byla Creed Aventus skvělým zásahem — a zároveň neuvěřitelným objevem kombinací aromaticko-ovocných tónů, které dokážou potěšit každého: od nejnáročnějších, vycvičených nosů až po ty nejméně trénované a nejvíc „v pohodě“. Ne že by se to dnes nějak zásadně změnilo, ne — jenže každý trend patří své době a je fajn si uvědomit, že nic není věčné, a tedy ani absolutní. Uznávám krásu a lesk téhle vůně hlavně kvůli její obrovské univerzálnosti: od nedělního grilování přes svatbu při západu slunce až po nedělní ranní cestu do kostela.
Úvod je sladká exploze ananasu, když je ovoce dokonale zralé: někde mezi fruktózovou plností a špetkou kyselosti, která přirozeně stáhne horní koutky tváří a okamžitě spustí spontánní slinění. Přidává se k tomu citrusový dotek bergamotové kůry, jemnější, vyvažující kyselost tak, aby nic netrčelo příliš ostře a všechno do sebe zapadalo — přesně tak, jak to u kreací, které si Creed v portfoliu hýčká, má být. Křupavost zeleného jablka a pikantnost růžového pepře mi mimochodem připomínají osvěžující koktejly, které tyhle dvě ingredience spojují.
Drydown je čistý ananas, pozor: spíš kousky ovoce než šťáva, které přidávají bohatou, opulentní a intenzivní květinovost — a tím tu vykreslují sladší, teplejší a opojnější aroma. Právě tohle si většina lidí začne spojovat s kouřovým nádechem, protože se k tomu přidává i zemité, výrazně dřevité tělo pačuli. Možná mě budete považovat za lehkovážného, ale mému nosu Creed Aventus voní mnohem víc kafrově než kouřově — a protože tyhle vjemy často kráčejí ruku v ruce, je přirozené, že v závěrečném dojmu vznikají asociace i drobné zmatení mezi oběma. Tady se ukazuje jeho majestát a přináší veškerou vytříbenost značky: prosazuje se jako vůně, která dokázala zlomit paradigmata a dostat se tam, kde je dnes — na místo slávy, které jedni považují za zasloužené a druzí za pouhý nekonečný hype.
Když se usadí na mé kůži a začne vystupovat základ, mám pocit, že vůně získává nazelenalé tělo; svěží zelený dotek a návykové dřevité pozadí mi připomínají, že k objevení její krásy je potřeba trpělivost. Pokud sem dorazíte ve spěchu, moc toho nenajdete — Creed totiž vytvořil Aventus tak, aby se dala pozorovat a prožívat postupně. V základních tónech cítím jakýsi šedavý dojem, spojený s lehce zpocenou a mastnou mužskou kůží, která musí pocházet z pižma — a přináší sem určitou smyslnost, daleko od jakékoli vulgárnosti. Nečekejte atomovou bombu; je to vůně, která parfémuje tak akorát, abyste byli vnímáni, a během dne na kůži předvádí spoustu kvality.
Nishane Hacivat
Je lidsky nemožné, aby kdokoli na tomhle světě tvrdil, že Hacivat není skvěle postavený parfém s neuchopitelnou kvalitou. I po „nekonečném“ hypu jsem do něj šel — a všechno, co jsem o něm slyšel nebo četl, bylo na míle daleko od toho, čím ve skutečnosti je a co představuje s každou vteřinou, kdy se vyvíjí a pustoší všechno kolem sebe. Možná se po cestě objeví i nějaké „mínusy“, ale jsou tak nicotné tváří v tvář dokonalosti, kterou předvádí, že jsou vlastně irelevantní. [SELAH]
Živost použitých ingrediencí vás přenese do velmi přirozeného prostředí. Jako by byly všechny suroviny přímo před vámi, s láskou promnuté mezi prsty, a jejich vůně se během dne postupně slévaly do jednoho celku. Působivé. Jeho citrusová kvalita je kultovní uctění všech kyselých tónů, které se v přírodě dají najít — skutečná oslava rovnováhy a vytříbenosti.
Ovocnější vibe díky ananasu je nejen živý, ale i kovový a plný šťavnatosti, která vyvolává slinění. Musím říct, že to hodně připomíná Creed's Aventus kvůli plnému, tělnatému ananasu, ale jsou to dvě vůně s úplně jinými konotacemi: Hacivat je dřevitější, naložený do hořčejšího tónu, který přináší vážnost a žádá si elegantnější prostředí; i když já ho nosím klidně i na pláž (blázen já) a vůbec to nedopadlo špatně!
V drydownu přináší Hacivat výraznou „špinavost“, ale nic děsivého; zůstává dojem kůže poprášené zemitými, olejnatými nuancemi. Mám podezření, že je to pačuli, které umí vyvolat ten pocit vlhké země, udusané hlíny, otevřené cesty; u pačuli jsem váhal kvůli asociaci s močí, když se mi na kůži vyvíjí. Všechno dopadlo dobře (lol)! Pro mě ho dubový mech trochu víc naklání směrem ke klukům, ale to je otázka osobního vkusu.
Hacivat se loučí jako otevřený les s kmeny ležícími na zemi, pod ostrým sluncem a ve dnech, kdy fouká silný vítr. V základu je něco mimořádného, co jsem nedokázal identifikovat, a na chvíli to působí synteticky — něco, co u Aventusu necítím, ten je ve všech ohledech 100% přirozený — ale tady to pro „vybíravější“ nosy může být vjem, který při rozhodování o koupi plného flakonu buď zvážíte, nebo vůbec ne. Sprcha ho nesmyje a je cítit i v sousedním městě, tak ho noste ve zdraví!
Závěrečné myšlenky
Podle mého názoru vystupuje Aventus s téměř aristokratickou sofistikovaností. Ananas není tropický ani cukrový; je uhlazený, lehce zakouřený, protkaný pevnou bergamotkou a základem, který v dálce naznačuje spálené dřevo, doteky ušlechtilé kůže a suchého mechu. Je to vůně, která kráčí vzpřímeně, jistá sama sebou, ale nemusí zvyšovat hlas, aby si jí někdo všiml. Aventus prostor neobsazuje násilím; spíš se do něj vkrádá. Je v ní pocit moderní královskosti, tiché autority, která se snadno přizpůsobí různým situacím, aniž by kdy vyvolala třenice. Nechá se zaznamenat, ale respektuje okolí — jako někdo, kdo přesně ví, kdy promluvit a kdy jen pozorovat.
Hacivat naproti tomu o svolení nežádá. Jeho ananas je ostřejší, méně ovocný a víc konstrukční, téměř kovový, podepřený pronikavou bergamotkou a základem z mechu a dřev, který rychle osychá a vytyčuje si teritorium, kdekoli se objeví. Je to přísná, asertivní vůně, která projektuje a drží se s téměř fyzickou tvrdohlavostí. Tam, kde Aventus naznačuje, Hacivat potvrzuje. Prořezává vzduch pevně, kreslí nepřetržitou stopu a prosazuje se ohromujícím způsobem — ne přehnanou sladkostí nebo tíhou, ale brutální čistotou své stavby. Je na něm něco trvalého, stopa na kůži jako tetování: přilne, zafixuje se, trvá na svém.
A právě tam leží moje osobní volba. Na mé kůži mě Hacivat vystihuje nejvěrněji. Líbí se mi, jak se vyvíjí bez kompromisů, jak zůstává přítomný celé hodiny — jako by vzdoroval času i prostoru. Téměř se nikdy nevytratí, neusadí se, neomlouvá se. A přitom, což je zajímavé, lidé kolem mě dávají přednost Aventusu, když ho na mně cítí. Říkají, že mi sedí na kůži líp, že je elegantnější, vychovanější, že lépe ladí s prostředím a neurazí ani ty nejcitlivější nosy. Musím říct, že nejspíš mají pravdu. Možná je Aventus parfém, který na mně preferuje svět, zatímco Hacivat je ten, který si vybírám pro sebe.
A vy — upřímně — vyberete si Creed Aventus, nebo Nishane Hacivat?!
