Portobello Road od Memo je mnohem blíž tomu, o co se Burberry snažilo u My Burberry, než tomu, co Burberry nakonec skutečně vyrobilo. Britská značka zamýšlela, slovy svého parfuméra Francise Kurkdjiana, „městskou zahradu. Máte tu pulzující město, takže je to něco současného. Máte zahradu. Máte květiny… a umění zahradničení, které je pro Brity velmi důležité. Květinový aspekt parfému vychází z té představy zahrady po dešti. Máte tu bujnou vlhkost. Máte půdu. Máte zemitost. … pocit londýnského světla: mraky, vlhkost, déšť, květiny“.
Burberry nakonec vytvořilo sladký, ambrový květinový chypré s pouhým náznakem leskle zeleného hrachoru, aby naplnilo původní vizi, jak ji Kurkdjian výše popsal. U Memo Portobello Road jsem si to zadání Burberry musel vybavit znovu – tak věrně drží myšlenku „bujné vlhkosti… půdy… a umění zahradničení“. Portobello Road se otevírá zeleným akordem, který působí bzučivě, cikcakovitě a je promočený vlhkem petrichoru. Je to orosená vůně; sladká, ano, ale spíš v rovině zimolezu a hlohu s jejich medovou, senově zabarvenou sladkostí než vanilkového cukru. Když si představíte, že do Parfum D’Empire Mal-Aimé přimícháte nepatrnou kapku Marc Jacobs Honey, budete už hodně blízko tomu, jak je tahle živá, rušná, sladce zelená aura v Portobello Road poskládaná. John popsal Mal-Aimé jako „parfém plevele“ – a podobné označení by se dalo přiřknout i Portobello Road, jen v klidnějším prostředí upravené britské zeleně.
Hydratovaná estetika stonků nacucaných mízou je v Portobello Road až překvapivě působivá. Je to jedna z těch vůní, které dokážou evokovat mokro s pozoruhodnou neutralitou – bez náznaku moře, vanového mýdla nebo napařeného těsta. Jako byste hned po dešti pořídili momentku britské krajiny u silnice, která se rozpustile přelévá přes ploty a hranice. Louže vyplňují výmoly v asfaltu a celý obraz je cítit hmyzem, který se odvažuje vyjít z úkrytů. Není to špinavě zemitá vůně ve smyslu trudné, umazané hlíny, spíš země omytá od prachu – hlinitá, lehce houbová, minerální a uhašená. Myrta si od začátku do konce drží roli kořeněné borůvky; přináší bobulové tóny, které udržují vše sladké jako nektar, a motiv zahradních lián se ani na chvíli nevzdává své vedoucí pozice.
Teoretická podobnost s When The Rain Stops je výrazná, jenže Margiela postrádá stejné joie de vivre, které Portobello Road tak samozřejmě vyzařuje. Projekt Margiela tu myšlenku osekává na kost: galbanová zeleň stojí vedle slané mořské linky a smogově bažinatého dojmu. Portobello Road je jako zkrášlená verze téhož konceptu; zpívají ptáci, bzučí včely a déšť je v téhle krajině nějak sladší. Možná by sedělo spíš srovnání s Miller Harris Wander Through The Parks, s jeho mlaskavě nakyslou džemovou notou v mixu zahradních zelených tónů, a s trochou energického městského plevele Serpentine, výrazně ztlumeného do šedavosti. Portobello Road spojuje oba principy – úžas i smog – do toho nejlepšího, co Londýn nabízí: do šťastné náhody, kdy v hlučné městské džungli narazíte na bujnou tajnou zahradu.
