Eladaria od Creed
Recenze parfému

od Nicola Thomis
06/19/25 05:00:02

Nejsem žádná zapálená Creed fanynka, ale ani je nemám v nelibosti. Ke značce jsem vždycky přistupovala spíš vlažně, s jistou dávkou ambivalence – tedy s výjimkou těch pochybných historických tvrzení, která mě nutí obracet oči v sloup až nahlas. Celkově mají některé vůně moc hezké, jiné jsou předražené a nevýrazné. A protože se o nich pořád mluví, často jsem měla pocit, že už jsem přesycená vším tím obsahem o Creedu a přemýšlela, jestli mi náhodou něco neuniká, nebo jestli je to celé jen nafouknutá bublina.

Nedávno jsem dostala malý flakonek Eladaria, přičichla jsem k němu bez velkých očekávání a musím přiznat, že první myšlenka byla: „No, to je ale nuda.“ Odložila jsem ho s tím, že ho asi pošlu dál mamince, která má ráda bezpečné růžové vůně.
 

 

Uplynulo pár dní a já jsem vyběhla z domu, aniž bych na sebe stihla něco navonět. Eladaria ležela na mém stole, kam jsem ji předtím odložila. „To bude stačit,“ pomyslela jsem si, když jsem byla zoufale pozdě, a rychle jsem ji na sebe nastříkala.

A pak se stalo něco kouzelného. Eladaria ožila. Najednou jsem se ocitla obklopená tou nejkrásnější, orosenou růží. Růží v chladném ranním rozbřesku, který slibuje pozdější slunce, růží s nádhernou průzračností, s čistotou, která ji spíš zostřuje než rozmazává. Vodnatá, ale ne zředěná, s nádhernou siláží, která působí téměř jako světélkující aura. Obvykle mám ráda spíš temné, kořeněné růže, růže s trny a příběhem, ale tady stála opravdu čistá, mladistvá. Byla jsem okouzlená. Možná mi přece jen něco celou dobu unikalo?

Jak den plynul, Eladaria držela, stávala se sladší, útulnější, s příjemným pižmově dřevitým akordem, který krásně podtrhoval růži, jež neustále přetrvávala. Je to vůně, která vám zvedne náladu, dodá energii, rozveselí. Jak napsal Igor ve své recenzi, je to ten typ parfému, který odhalí každý chybný krok ve své stopě, a chvílemi, při tomto nošení, byla naprosto bezchybná, zářivá, doslova zářila. Byla jsem nadšená. Možná opravdu nastává nová éra a začnu vůním Creed věnovat větší pozornost. Představovala jsem si, jak se Eladaria stává stálicí mé sbírky, jak si ostatní získává svou výdrží a okouzlující přitažlivostí.

Jenže pak... jsem ji vzala na sebe znovu. 

Ne že by při dalším nošení udělala úplný obrat, ale najednou mi nepřipadala jako ta samá vůně. Tentokrát se v ní objevil jedovatý, zlověstný podtón, jakási kyselost, která se mi vplížila do mysli a omotala se kolem ní. Nepřišla mi vyloženě odpudivá, jen trochu znepokojivá. To, co bylo při prvním nošení tak orosené, svěží a zářivé, teď působilo až přehnaně. Myslela jsem, že je to jen mnou – třeba mám špatnou náladu, nebo jsem citlivější na vůně či čichové vjemy – a přičítala to jen prchavé náladě.

V dalších týdnech jsem Eladarii nosila dál a došlo mi, že je to opravdu zvláštní vůně. Některé dny je to ta krásná, orosená růže, kterou by člověk čekal – pudrová, ale masitá, jasná, svěží, radostná. Máte chuť běžet bosí v lněné košili růžovou zahradou, zatímco vám rosa smáčí lem šatů. Ale jindy se v ní objeví kyselá zlověstnost, skoro až zpocený tón kmínu v úvodu, hřejivá kořeněnost, která může sklouznout až k něčemu nakysle tvarohovému. V tyhle dny je spíš jako zlá sudička než ruměná naivka. Její nošení je jako hodit si mincí – nikdy nevíte, kterou Eladarii zrovna dostanete.

Zatímco ta sladká, nevinná růže je opravdu nádherná, její kyselejší, zpocenější protějšek mě mate a trochu rozčiluje. Snažila jsem se přijít na to, co za tím vězí, a jediné, k čemu jsem dospěla, je, že to ovlivňuje okolní teplota. Teplejší počasí jako by vytahovalo na povrch tu méně přívětivou stránku, zatímco v chladnějších dnech růže ukazuje svou líbivější tvář. Tentokrát jsem opravdu vděčná za to, že britská léta bývají krátká a chladná!

Přemýšlela jsem, jestli tu zvláštní proměnu nezpůsobuje ambroxan, protože vím, že některým lidem tahle složka nesedí, ale mám i jiné vůně s ambroxanem, které mi vůbec nevadí, a rozhodně se takhle divoce nemění. Že by byla lahvička „zkažená“ nebo z pochybných zdrojů? Ani to ne. Dostala jsem ji od někoho, komu důvěřuji, a kdo ji pořídil přímo od značky. Není to padělek ani refill a byla celou dobu perfektně skladovaná – a i kdyby nebyla, nečekala bych, že by se v tak krátkém čase něco takového projevilo.
 

Málokdy se mi stalo, že by se mi vůně při nošení tolik proměňovala, a i když se někdy stane, že se v mém vnímání posune z mírně pozitivní do mírně negativní roviny (nebo naopak), ještě jsem nezažila, aby některý parfém kolísal tak divoce jako Eladaria – a právě to mě fascinuje. Ve dnech, kdy přemýšlím, jestli ji vzít na sebe, přistihnu se, jak očichávám hrdlo flakonku a říkám si: „Bude to dnes Eladaria, nebo se objeví její zlá dvojčata?“

Jedna z věcí, které mě na parfémech baví, je jejich schopnost neustále mě překvapovat – a u Eladarie to platí dvojnásob. To, co jsem původně považovala za nudnou, snadnou volbu, se nakonec ukázalo jako vůně, která si své místo v mé sbírce zaslouží už jen proto, že nikdy nevím, jakou tvář mi ten den ukáže. Právě proto bych ji nevolila na citlivé nebo výjimečné příležitosti, ale ve dnech, kdy mám chuť přijmout trochu chaosu, dám Eladarii šanci zazářit. A kdo ví, jaké rošťárny její druhá tvář ještě vymyslí?