Nejjednodušší a zároveň nejúčinnější způsob, jak dát smyslovému zážitku význam, je vyžadovat rozpoznání kontrastu. Může to znít až příliš prostě, možná otřepaně či líně, ale právě obecná relativita je tím, co ukotvuje lidské vnímání téměř všeho, co se v naší mysli odehrává. Pokud chybí kontrast, relativita sama se rozplývá – a právě to může být zajímavou, protikladnou strategií při hraní metahry. Ale v každodenním umění je využití kontrastu k vystavění příběhu vždy středem terče na nekonečném terči možností.
Tradice umělecké parfumerie využívá kontrast pro dramatičnost od nepaměti; je to něco, co se ve vývoji olfaktorického významu zřejmě objevilo naprosto přirozeně (snad přirozený vývoj?). Stejně jako u jídla – s velmi omezenou paletou univerzálních ikonografií (chuť i pokrm jsou přece subjektivní, ne?) – je i hodnocení vůní mnohem více závislé na zaměření čichače než na tvrdé realitě toho, co je skutečně přítomné. Kontrast je tak jedním z mála způsobů, jak nasměrovat nos k tomu, jak by měl (či chce) být parfém interpretován. O čichu (ať už nosním, nebo retronazálním) lze vlastně uvažovat jako o pohybu na dvourozměrných sémiotických rovinách, na rozdíl od zraku, sluchu či dokonce hmatu, kde jsou mezery (zlomy, vymezení, pauzy) přirozenou součástí jejich materiálnosti. Protože vůně nemůže „pozastavit vinyl“ pro vytvoření napětí a uvolnění, bez kontrastů by parfumerie vlastně neexistovala.
Samozřejmě, vůně s vyhraněnými protiklady nejsou automaticky mistrovskými díly, ale je to skvělý výchozí bod pro parfémy bohaté na interpretační dobrodružství. A dichotomie, které nabízí Divin Enfant od Etat Libre D'Orange, se snad už ani nemohou víc vzdálit – ať už jde o kategorie, nebo kulturní odkazy. Ta jednodušší část je čistě čichová analýza. Máme tu sladkost versus hořkost, nadýchanost proti drsnosti, pudrovost vůči ostrosti, světlost proti temnotě, lehkost proti tíži. Pokud v tom čtete dětskost versus dospělost (dokonce až s nádechem X-rated!), posouváte to do roviny sdílených asociací – vazby na bonbony, cukrovou vatu a pudr v kontrastu s kůží, tabákem a kávou.
Třešničkou na dortu je teologický podtón samotného názvu, který v nás vyvolává obrazy zrození, svatosti i psychoanalýzy. Božské dítě, které se zázračně proměnilo ze svatého ducha v hříšný chlév – zablácený, fekální a poskvrněný. Nevinné nemluvně, které je v dospělosti zkažené neřestmi města hříchu. Omyl, že děti jsou čisté a dokonalé, když jejich nitro je naplněno vztekem, rozkoší, euforií i sobectvím. Ideály, obžerství, cudnost i žal. A co je pozoruhodné – většinu z toho lze vycítit už jen z vůně.
Možná ještě pozoruhodnější než samotná teorie vůně je její praktický vývoj – přechod od sladkého, nadýchaného marshmallow k divoké, temné kůži je... šokující! Opravdu vysoce umělecká formule od Antoina Lie. Pro plný efekt je nutné nanést na kůži.
