Citrusy nenávidějící, gurmánsky unavený parfémový novinář je pokořen posledním typem vůně, který by ho kdy napadl...
Italský styl parfémů se mi nesmírně líbí. Ve 13. století byly Benátky velkým obchodním přístavem v době obchodu s kořením, který byl podpořen cestami jistého Marca Pola, na kterého si americká kultura ráda vzpomíná pro jeho dovednosti v hraní na schovávanou.
Mlhavé ráno v Itálii, Ivan Aivazovskij, 1864
Italové byli první, kdo přijali kulturu parfémů z Východu, oděných do tehdy exotických dřevin, koření a skandálně bohatých místních květin. Když se Kateřina Medicejská v roce 1533 vydala do Francie, aby se provdala za budoucího krále Jindřicha II, přijela se svým parfumérem Renatem Biancem – později René La Florentinem –, který měl zásadní podíl na ovlivnění toho, co dnes známe jako francouzský styl parfémování, protože královnu chtěl jistě napodobit každý.
Jana III. Navarrská kupuje otrávené rukavice od parfuméra Kateřiny Medicejské, René od Pierra-Charlese Comta, 1852
Moderní niche parfumerie, která byla vždy na špici, vděčí Itálii za obrovský dluh, protože byla jednou z prvních zemí, které se v této oblasti začaly pohybovat. 
Italské vůně vždy voněly rafinovaně i odvážně, elegantně i ostře, prodchnuté novotou i jasným řemeslným umem. Zjistil jsem, že značky, ke kterým se stále vracím – starý Pradas, Nobile 1942, Tizana Tirenzi, Milano Fragranze a Masque Milano, Filippo Sorcinelli, abych jmenoval jen velmi, velmi málo – jsou shodou okolností italského původu.
Vždycky jsem ale podezřívavý ke značkám, které mají gigantické kolekce, protože jsem příznivcem pomalých parfémů. Klidně si dejte na čas a udělejte to správně. Jak dobré to může být, když se to všechno chrlí tak rychle a pravidelně?
Profumum Roma mě přimělo pokorně spolknout své myšlenkové pochody v této věci. S ohromujícími 44 vůněmi v kolekci jsem bláhově nedával masivně flakónované stěně moc šancí, tu a tam jsem si k nim přičichl, a když už, tak jsem o nich moc neuvažoval a nepřemýšlel.
Nakonec jsem narazil na Gioiosu a rozhodl jsem se ji náhodně postříkat. Neměl jsem žádný kontext, žádný seznam tónů, prostě náhodný výběr s trochou času na zabití.
Jejich rozprašovače jsou opravdu příšerné. Buď dostanete čichovou smršť vystřelenou z malého vzduchového děla, nebo nic. Když proužek vůně vystřelí dozadu jako Wile E. Coyote po zpětném výbuchu, je čas pořídit si nový topper nebo dát na lahvičku podobné varování, jaké se dává na zátky od šampaňského.
Když se proud Mach 5 usadil, zasáhlo mě okamžité opojení – vzdušně krémové, sladké, citrusové, květinové a zahalující. Bez rozmýšlení jsem si ji nastříkal.
Před svou nudou a nechutí k vůním na bázi citrusů jsem uvedl, že mám pocit, že už byly dávno přehnané, ale stále přicházejí. Navíc jsem v srdci prostě temný, rozjívený malý emo kluk a ty mi v žádném případě nesedí. Také mě nesmírně unavují gurmánské vůně, protože tenhle TikTok trend zcela pohltil parfémové regály a nezbylo místo na vzduch pro nic jiného.
To vše jsem řekl, abych zdůraznil, jak je tato vůně dobrá, protože tohle je rozhodně citrusový gurmán. Stojím před tebou pokořen.
Přezdívá se jí jantarově-vanilková, květinová gurmánská nebo prostě jen vanilková, ale myslím, že všechny tyto názvy se míjejí účinkem. Je to tichá šelma a měňavka.
Na první přivonění vás pohltí smyslná krémovost a květinový jasmín. Velmi brzy se do ní vplíží citrusy a dají o sobě rázně vědět. Přestože jedinými přímo uvedenými citrusy jsou bergamot a pomeranč, je zde cítit silný příklon k citronové kvalitě se stále lehkým zeleným podtónem.
Krémový aspekt začíná nabývat šlehačkové textury – kokosové, obláčkové, jemné pusinkové vrcholky, které vám při nádechu téměř omotají jazyk. Tady si začnu vzpomínat na ten dokonale připravený italský citronový dort, na tu houbovitou nicneříkající pochoutku, kde jemnost její struktury nějakým způsobem činí chuť ještě bohatší.
Základ je matoucím způsobem brilantní. Jsou v ní tři prvky: vanilka, jantarovost (obratně vás nasměruje k jantaru, místo aby v něm přímo přistála) a kokos drží docela pevný základní tón.
Tyto tři prvky táhnou za jeden provaz, kdy jsou jeden z druhého, můžete je cítit, jak k sobě přispívají, ale můžete je cítit i samostatně. Je to čichový Vennův diagram, kde je cítíte všechny, jak se setkávají uprostřed, ale zároveň cítíte každý na okraji, odděleně.
Je to jemně vyvážená břitva a dojemně zaoblená. Přechody tak dobře rozkvétají jeden do druhého, že nikdy nepoznáte, kdy k nim dochází, až poté, co k nim dojde, a vše se děje tak přirozeně, že jako by to vymazalo všechny předchozí vzpomínky na to, jak to bylo, a přesvědčilo vás to, že to vždy bylo přesně tak, jak to je právě teď.
Je to lahodné, jemně propracované, rafinované, ale nepostrádající radost, a smyslně neodolatelné. A je to silné.
Siláž je velmi inteligentní, dává vám silnou auru, ale neohlašuje váš příchod, a vy můžete říct, že je vysoce koncentrovaná. Ve skutečnosti je trochu nepříjemně mastná a na kůži leží dost hustě. Navzdory pravidlům o nenanášení parfémů ji nemohu nosit, pokud ji trochu nerozetřu nebo nerozmažu. Zatím se mi nestalo, že by něco obarvil, ale přesto bych byl opatrný. Když už pro nic jiného, oblečení si držte jako klíště. Nicméně je to jedna z vůní tak dobrá, že by žádná z těchto varování neměla nikoho odradit. Mě rozhodně neodrazují.
Zdá se, že jen staletí pilovaná italská kvalita a řemeslná zručnost může způsobit, že kolem vás projde chlapík v děravém černém svetru, s tlustými stříbrnými prsteny, očními linkami a černými nehty, který voní jako našlehaný italský citronový dort. Možná mám opravdu někde v rukávu trochu citrusového slunce. Bravo.
Tohle je gurmán, který může zůstat. Na mně.
Ve vile Medici, John Singer Sargent, 1907
