Nebýt Heeleyho Figuier, chválil bych Houbigantův Figuier Noir za překvapivě dramatické a bouřlivé ztvárnění fíkových větví, které sužuje studený, bičující vítr a mračna prachu posetá pískem, z nichž vytéká míza jako sebeobranný mechanismus na ochranu před ostrým sluncem a dotěrnými predátory. Přesto tento nový fík do značné míry kopíruje nejsugestivnější body Heeleyho mnohem mladší ovocné vůně, přinejmenším v úvodní a střední části, takže je těžké jej hodnotit jako inovativní nebo výjimečný.
Je tu ještě jedna věc, která mi na tomto zážitku vadí. Do jejího závěru se vkrádá temná hořkosladká dřevitost, která narušuje Houbigantovu syrovou a drsnou meditaci o tvrdohlavé vůli přírody existovat, růst a vzdorovat, a místo toho přechází do velmi umělého, pěstěného, upraveného prostředí krojové vlny, naleštěného nábytku a sladkého vosku rozplývajícího se nad pozlacenými svícny, zašlého patinou štiplavého oxidu měďnatého a švestkových skvrn od vína. Není to nepříjemný pocit, připomíná mi hladkou, sladce kořeněnou hřejivost Mr Burberry Eau de Parfum se stínovým dýmem Gris Charnel. Ale posun v obrazech, vypovídající o větším obratu v tématu od objímání stromů k luxusnímu zpracování dřeva, působí svérázným tónem rozptýlení a oslabuje dopad dojemného naturalismu Figuier Noir.
Zatímco záměrem Celiny Elleny bylo zřejmě zobrazit olfaktoriku mužnosti, a to jak s přiblížením symboliky v podobě analogie (síla, moc, odvaha), tak asociace (na klasickou pánskou parfumérskou stylizaci), teorie působí mnohem uceleněji než v praxi. Začínáte v současném voňavém světě podivné, přenosné virtuální reality, vysoce hmatatelné a pohlcující, a končíte v trapném klišé, které se střetává v náladě, emocích a stylu. Ostrá binární forma vůně Figuier Noir, která staví do kontrastu světlé, bouří ošlehané fíkové větve drsné od celoživotního počasí a usychající s fialovým sametovým kuřáckým sakem sešitým levnou nití v továrně na rychlou módu, vrhá váš zážitek do disonance. Místo abyste sklopili zrak od větvičky ke kořenům a obohatili se o vděčnost za boží dílo, teleportujete se z Amalfi do svého autobusu a cítíte reklamu na novou dřevitou kolínskou od Armaniho.
Tato kritika je platná pouze z hlediska vyprávění, kurátorství a přesvědčivosti. Možná jsem příliš přísný. Úvod je krásný, s vířivým smyslem pro pohyb, který šustí křovinatými listy Figuier Noir jasně zelenou barvou, paralelně s efektem bělostného škrobu z Figuier Heeley a náznaky chladné upocenosti M/Mink. Figuier Noir končí mírně a lesně. Uspokojivé, ale ne hodné galerie.
