I když miluji přírodní citrusové vůně, nemohu ve své domovině nosit vůně, kterým dominují svěží citrusové tóny. Vyžadují určitou teplotu a vlhkost, aby odhalily všechny své barvy, a v zemi daleko od moře s mírným podnebím, kde žiji, všechny ty středomořské citrony a pomeranče jednoduše ztrácejí své kouzlo a význam. Na dovolené někde v Itálii nebo ve Španělsku jsou krásné, ale když je přivezu do Česka, působí nejen ploše a neživě, ale tak nějak cizorodě – i v těch nejteplejších a nejslunečnějších dnech mám pocit, jako by mi v nich něco chybělo.
Přitom letní teploty v Praze bývají dost vysoké, takže člověk zatouží po něčem chladivém a osvěžujícím. Obvykle vyhledávám bylinné a květinové vůně, abych unikla horku, ale tentokrát k nim přidám čajovo-osmanthusovou vůni Infuse, kterou Akro uvedlo na trh v dubnu (2024).
Infuse navazuje na kolekci věnovanou závislostem a neřestem všeho druhu, ale tentokrát je poměrně nevinná: vůně je inspirovaná čajem. Upřímně řečeno, tento marketingový příběh na mě nefunguje, protože mi čaj nechutná a piju ho prostě jako nejméně škodlivý z energetických nápojů. A rozhodně si nikdy dobrovolně nevybírám oolong a yerba maté deklarované v pyramidě Infuse, mám raději nejobyčejnější černý čaj. Mám však ráda vůni čerstvě uvařeného čaje, protože vždy působí jako předzvěst elánu, který se po vypití šálku nevyhnutelně dostaví, a Infuse má právě ten lehce tříslovinový nádech fermentovaného čajového lístku, který cítíte, když otevřete plechovou krabičku se sypaným čajem vysoké kvality – drsný, s lehce znatelným uzeným a kožnatým nádechem.
Zároveň v Infuse není mnoho čaje. Na začátku je tam přesvědčivě, ale tato bravurní vůně netrvá dlouho; zdá se, že jejím účelem je upoutat pozornost čajových nadšenců, aniž by jim však umožnila analyzovat, zda je tato vůně čaje autentická, nebo ne. Bergamot doprovázející trpké třísloviny dává tušit, že v oficiální pyramidě chybí označení "Earl Grey", ale v určitém okamžiku se citrusy stávají součástí ovocného duetu se šťavnatou dužinou čerstvé meruňky.
Ovocná část se však poměrně rychle rozvíjí a brzy ustupuje hlavním znakům Infuse – osmanthusu a magnólii. Společně vytvářejí efekt zlatého pylového prášku – sladké, mazlavě růžové a bílé květiny se sotva znatelnou přítomností fialky.
V základu se do Infuse vrací trocha kouřovosti a pryskyřičnosti, ale již jako součást dřevitého akordu, který už nevyvolává čaj, a je lehce slaný – takový, jaký je cítit ve stínu přímořských cypřišů. I tento závěrečný akord je poměrně lehký a jemný. Infuse je zajímavá vůně, ale bez dramatu. A to dává smysl, protože pocit, který milovníci čaje obvykle zažívají, není úplně závislost, ale spíše náklonnost. Zajímavé je, že ani čajový nálev, ani ovoce či květiny nebrání tomu, aby Infuse voněla docela chladně; právě tato vlastnost dělá vůni tak příjemnou pro léto.
Z hlubin mé paměti vykouzlí výlet do Istanbulu a návštěvu starobylé čajové zahrady, která jako by byla speciálně vytvořena k přečkání veder: její nádvoří se nacházelo několik metrů pod úrovní terénu, díky čemuž byl vzduch v něm příjemně chladný. Efekt umocňovala malá mramorová kašna a husté porosty rostlin rostoucích na stěnách.
Jediné, co se návštěvníkům této zahrady nabízelo, byl silný černý čaj s cukrem ve sklenicích připomínajících tulipány. Když mi čaj přinesli, jeho vůně se mísila s mechovými kameny, starým dřevem a sladce vonícími květinami – tak si pamatuji vůni tohoto místa.
Zahrada je stále otevřená a pamatuji si, kde se nachází, ale pravděpodobně se tam už nevrátím: za posledních dvacet let se nejspíš beznadějně zmodernizovala a možná pro mě ztratila své kouzlo. Proto ráda nosím Infuse – je to vůně, která oživuje istanbulskou čajovou zahradu tak, jak mě kdysi okouzlila. Olivier Cresp se opět ukázal jako kouzelník!
