L'air du Desert Marocain je nic menšího než legendární indie vůně, která si zaslouží veškerou chválu, jež se jí dostává. Nenajdete nic podobného a o jejím výjimečném statusu svědčí i to, že se ji podle mého názoru nikdo ani nepokusil napodobit.
Nemyslím, že by se k ní někdo mohl byť jen přiblížit, i kdyby to zkusil – v té vůni je složitost, která má téměř gravitaci popírající kouzlo. Seznam tónů vás nikdy nepřipraví na to, co se z flakonu rozvoní – každý prvek je sám o sobě zvětšený do monumentálních rozměrů, celek pak dalece přesahuje pouhý součet svých částí.
Koření je tu chladivé i hřejivé zároveň. Všechno má vzdušnou, lehkou texturu, jako by je unášel vítr – bavlněné jasmínové květy, krémové dřevo, koše syrového koření. Vůně je silná i étericky lehká zároveň. Nebudu to tu celé rozebírat, o téhle vůni se mluví už dvacet let – a pokud jste ji ještě nepoznali, okamžitě ji zařaďte na vrchol svého seznamu vůní, které musíte zažít.
V roce 2016 pak přišel Au Coeur du Désert a přestože šlo jasně o variaci na úspěšný originál, pro mě to byl zásadní odklon. Ocitli jsme se ve stejném vesmíru, ale příběh byl zcela jiný. Suchý jako kost, těžký jantar, hutné dřevo a masivní koření, to vše se peče pod nemilosrdným, vyprahlým sluncem. Byla to nádherná vůně, ale rozhodně ne pro každého – rozhodně to nebyla vůně, která by mizela snadno. Vycházela z LDDM, a přece byla něčím zcela jiným.
A teď, v roce 2025, přichází L'air du Desert Marocain Noir – údajně tato poušť v noci, v koncentraci „Elixír“. Opravdu začíná velmi výrazně. Bohaté, hluboké, suché koření vyrazí ven ve štědrých dávkách spolu se suchou kůží a hřejivou zatuchlostí, ale také s něčím, co připomíná bohatou, velmi negurmánskou kakaovo-čokoládovou notu.
Tuším, že je tu pořádná dávka kvalitního pačuli – dobré pačuli totiž může evokovat zemitě čokoládové tóny. Zatuchlost a koženě-dřevité akordy, které z flakonu unikají s určitou ostrostí, mohou být také dílem pačuli. Je krásné, jak jsou jednotlivé facetky jasně rozeznatelné – sladkost pačuli podtrhuje koření, jeho zemité tóny dělají dřevo i kůži drsnějšími a plnějšími.
Přes všechnu tu lavinu koření, kůže a dřeva se zároveň do vzduchu vkrádá třepotavá lehkost jasných citrusových tónů – a právě ta vzájemná dualita vás nutí se k vůni stále vracet, pokaždé v ní objevit nový aspekt, který se v té komplexnosti skrývá.
Někoho potěší, že původní duše LDDM zůstává velmi věrně zachována. I přes větší hutnost v ní stále najdete tu původní vzdušnost, texturu „vznášení se ve vzduchu“, a koření zde jako by si vyměnilo role – chlad přechází v teplo, teplo v chlad – i když vše je vytočeno na vyšší intenzitu.
Jenže úvod rychle odeznívá a to, co opravdu zůstává a září, je velmi podobná původní duše.
Tahle vůně je rozhodně těžší, také výrazně silnější, a celou kompozicí se táhne zlověstný přízrak kůže, zatuchlého mechu a temného, „funky“ dřeva. Výdrž je skvělá, drží a projekce je neskutečná, to rozhodně. Krásně se proměňuje od začátku do konce a pokud ji posuzujete samostatně, jako vůni sama o sobě, je to opravdu povedený parfém. Ale to je velké „kdyby“.
LDDM už tohle všechno uměl, a stále to umí. Změny přidaly jen minimum, zvlášť s ohledem na současnou cenu 340 dolarů za 50ml flakon.
Stále sílící trend „extrahování“ všeho je slepá ulička. Pokud se vůně během procesu příliš změní, zákazníci jsou naštvaní, že už nevoní jako originál. Pokud voní stejně, jsou zase rozladění, že je stejná, jen dražší.
Není to ani trochu kreativní a jen to vysává naše peněženky, protože ceny flakonů napříč trhem stoupají, zatímco tenhle trend nabírá na síle – a to dávno předtím, než přišla řeč na cla. Dokládá to i samotná řada Tauer – při nedávné návštěvě nabídky najdete další 50ml flakony za více než 200 dolarů, mnoho dalších za 340 dolarů a některé dokonce až za 410 dolarů.
Trh se proměnil v moře neoriginálních peněžních taháků, které nás všechny postupně vytlačí. A fakt, že teď tomuto trendu podlehla i jedna z nejrespektovanějších indie vůní – místo, kde by měl být svět prchavých TikTok trendů bezmocný – mě opravdu mrzí.
Je to sama o sobě nádherná vůně? Jistě. Ale jen proto, že DNA LDDM je tak fenomenální. Cokoli, co ji obsahuje, prostě nemůže být ošklivé. Pokud na to máte a LDDM milujete a chcete jej ještě silnější a hutnější, pak prosím – tohle je přesně to, co hledáte.
Ale bylo to nutné? Přináší to do legendy nějakou novou, zajímavou kapitolu? Je to důstojná oslava výročí?
Bohužel musím říct, že na všechno je odpověď ne.
