Maksim Perfume Oud Indochine: Pirátská loď převážející počítače z 90. let

Otřepané vyprávění o nové vůni Oud Indochine od Maksim Perfume je její první "chybou" (v uvozovkách, protože subjektivita čichu obecně vylučuje závěr o chybě či úspěchu). Nákladní lodě převážející koření z kolonií jihovýchodní Asie do Francie jsou v kultuře vůní dobře prozkoumané, a proto omezují výhled Oud Indochine na hledání nových slovních obratů. Stejně jako volba klasického citronového koláče jako závěrečného pokrmu luxusního degustačního menu, pokud se dělá jednoduchý, musí být dokonalý.

Je Oud Indochine dokonalý? Ne. Je zajímavý? Částečně. Oud evokuje svou přirozenou rovnováhu mezi živočišným barnumským, ořechovým třešňovým a lepkavým bahenním koláčem. Kolem je umístěno koření, které se třepotá se skromným syčením plátků zázvoru smažících se v kuchyňském oleji – voskové, kořeněné, pichlavé a trochu ohnivé. Kakao bych nepopsal jako komunikující čokoládu, ale spíš jako saze plop hlíny a sušené banánové slupky. Je příjemná s třepetavou jakousi sirupově-květinovou kvalitou, trochu jako med z pomerančových květů.

Tohle všechno jsou dobré věci. Ale je tu podle mého názoru i něco špatného. Řekl bych, že druhá chyba je v přílišném použití přebalených přírodních materiálů, per Roja Parfums. Vůně působí poněkud freneticky a bojí se nechat vyniknout materiály nebo nechat otevřené otázky, kdyby čitelnější, stravitelnější vyváženost odhalila mezery nebo touhu po něčem víc nebo jiném. Aby překonala strach ze špatných odpovědí, Oud Indochine se ironicky snaží naplnit epikurejská očekávání tím, že se přetěžuje dobrými věcmi, hromadí šafrán na oudu, na ambru, medu, myrhu, kadidlu, čokoládě, koření a dalším, získává těžkopádnou, rozbrečenou tíhu a těžkopádný „šedý“ efekt, jako by se všechny tyto jasné barvy a silné osobnosti v hrnci emulgovaly do bezchutné kalu sladko-slaného téměř umami.

Cítím ji jako nejgumovější vlastnosti karafiátu a/nebo muškátového oříšku šlehané nejsladšími tóny janovce nebo zimolezu. Mlhavá jako mořská mlha za mrazivého rána, z níž se vynořuje pirátská loď – pokrytá hnisajícími puklicemi, které jako houby vyrůstají na pravoboku složeném z tmavých, promočených prken hnijícího dubu. Ezop a Beaufort London by mohli závidět tuto pohlcující estetiku! V příběhu Oud Indochine však mezi řádky číhá i cosi DS&Durga; cosi plastelínového, plastického a umrtveného, jako kořeněný dech počítačového harddisku z 90. let, z něhož čpí prach a horké kabely. Mým osobním chuťovým buňkám to není příjemné. Pro příběh vůně je to velmi rušivé a svérázné.

Oud Indochine hodně žvaní a svým nejistým směřováním vám krade pozornost. V její řeči najdete blábolení, žvatlání a také solidní argumenty. Zkuste to sami.