Pokud jste někdy byli v pracovně parfumérů ve velkých firmách nebo jste viděli fotografie parfumérů a/nebo hodnotitelů u jejich pracovních stolů, pravděpodobně si vzpomenete na malé laboratorní lahvičky, které přeplňovaly celý stůl.
Olivier Pescheux ve své laboratoři
Malé (3-10ml) lahvičky se šroubovacím uzávěrem, seřazené v řadách, s etiketou, na které je kromě názvu firmy uveden i nějaký kód – v odborné komunitě se lahvičkám říká marmottes. Mini lahvičky jsou poměrně pevné – pokud spadnou na tvrdou podlahu, pravděpodobně se nerozbijí. Co se v nich nachází?
Každá řada je variantou jednoho složení v procesu tvorby, aby bylo možné je mezi sebou porovnat. Stejné varianty předtím vytvořil parfumér v počítači a poslal je asistentovi, aby je namíchal. A pak se hotové varianty vyhodnotí: namočí se do nich blotter a po určité době se k nim přičichne, přičemž se zaznamenají a porovnají změny.
Poté se vybere jedna nebo více úspěšných variant, zvolí se směr vývoje (něco přidat nebo ubrat) a parfumér opět napíše několik nových receptur... a tak se proces opakuje, dokud parfumér, hodnotitel a projektový manažer nedospějí ke shodě na nejlepší variantě kompozice.
Teprve poté parfumér pošle asistentovi hotovou vonnou formuli, aby ji mohl poslat klientovi nebo udělat prezentaci. Někdy je právo volby svěřeno klientovi – dává se mu několik možností najednou. Často jsem takové malé flakony viděl u majitelů niche značek.
Počkat – kam se podějí řady marmolek poté, co je parfumér očichá a odmítne? Někdy nám parfuméři říkají, že pro vytvoření jedné vůně vznikly desítky a stovky (!) variant, které dávají od 30 ml do litru podobných vůní. Co se s nimi všemi stane, když byly shledány nepotřebnými?
Vyhazují se?
Ne! – řekl by milovník vůní – jak můžete vyhodit něco, co jistě krásně voní? Zvlášť když je vytvořil slavný parfumér!
Myslím, že každý fanoušek Quentina Bische, Francise Kurkdjiana nebo Maurice Roucela by byl rád za jakýkoli malý flakonek z jejich stolu! Já osobně bych si to moc přál! Navíc varianty vymyšlené při tvorbě legendárního parfému mají nejen nepochybnou historickou hodnotu, ale jsou také úplně stejné jako originál! Je to jako podepsaný Elvisův vinyl!
Quentin Bisch ve své laboratoři v Givaudan Paris.
Ano, je to tak. Ale jak jistě tušíte, takové laboratorní lahvičky mohou mít i určitou hodnotu pro průmyslovou špionáž. Na čem teď Quentin Bisch a Maurice Roucel, Olivier Cresp a Frank Voelkl pracují? Jak se rozhodují o použití toho či onoho? – Myslím, že by to konkurenci docela zajímalo. A tak se všechny laboratorní lahve jednoduše využijí.
Až na menší část, která jde do "parfumérské knihovny vůní", skříně s nejlepšími variantami, které klient neschválil, ale mohou být použity jako výchozí bod pro vývoj nového parfému, například pro jiné značky.
Využití má mnoho podob. Běžně se z laboratorních lahviček vyrábí Millefleur.
Doslovný překlad slova Millefleur z francouzštiny nám dává význam "tisíc květů" a obvykle se toto slovo používá k popisu pozadí středověkých tapiserií. Právě tam se Millefleur používal jako krásná výplň na tmavém pozadí s mnoha drobnými květy a listy. Italská verze slova Millefiori označuje techniku vytváření dekorativních předmětů z různobarevného skla, od korálků a přívěsků až po nádobí a vázy (tato technika byla známa již ve starém Egyptě).
V parfumerii je slovo Millefleur doslova směsí všech šťáv vytvořených různými parfuméry společnosti, sloučených do jedné velké nádoby s hermetickým uzávěrem. Takovou nádobu mají zpravidla v zásobě parfumérské laboratoře. Mají ji i ve výrobnách parfémů – ale tam jsou důvody jiné: třeba si zákazník objednal a z nějakého důvodu si svůj koncentrát nevyzvedl.
A co dál? Přece to nemůžete vylít do kanalizace, to je přece ekologický zločin! Další osud Millefleuru je následující: je smluvně předán specializovanému podniku na jeho využití (v některých případech spolu se skleněnými lahvemi – a to je stejný postup jako u vůní, které obsahují materiály s omezením IFRA, které nebyly prodány před uplynutím lhůty).
Tekutiny jsou tepelně neutralizovány (spáleny při 900 stupních Celsia), lahvičky jdou na recyklaci skla a recyklují se i uzávěry a papírové skvrny. Jinými slovy, odpovědné parfumérské společnosti platí za likvidaci všech svých odpadů.
Existuje však i jiný způsob, oblíbený zejména v Dubaji – obsah nádržek Millefleur se prodává za malou cenu a kupující si z něj mohou vyrobit mýdlo nebo dokonce na jejich základě vyrobit některé atary. Nejčastěji se však takové směsi Millefleur používají k výrobě tyčinek agarbatti nebo bakhoors: budou se pálit, ale budou přitom krásně vonět.
Složení samozřejmě nelze příště zopakovat – ale kromě nízké ceny by kupující mohl získat Millefleur z některých oblíbených parfémů. Pro parfumérskou firmu je dobrou zprávou, že neplatí žádný poplatek za likvidaci odpadu.
I nezávislí parfuméři sbírají vlastní Millefleur a likvidují ho v souladu s místními zákony, a někteří dokonce najdou způsob, jak ho krásně využít.
Psali jsme například o vůni Untitled Pekji od nezávislého parfuméra Omera Ipekciho z Turecka – z 20 % ji tvořily varianty z procesu tvorby a z 80 % hlavní verze kompozice. Takříkajíc hybrid procesu a výsledku, neboli varianta ekonomie.
Existuje i exotičtější varianta upcyklace, o které jsme také psali – ta však není určena spíše pro parfuméra, ale pro majitele obrovské sbírky parfémů s dobrodružným duchem. A zdá se, že tento projekt je již uzavřen.
To je příběh tisíce květin. A jak byste ho využili vy?
Fotografie: Vlámská dílna - https://collections.vam.ac.uk/item/O72702/, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1174021
Dekorativní skleněné těžítko "millefiori" od Tangopaso, Veřejná doména, via Wikimedia Commons.
