Byl 22. květen, moje narozeniny, když kolem jedenácté dopoledne zazvonil zvonek: kurýr. Seběhla jsem dolů, vystoupala zpět nahoru a otevřela krabici: náhrobní kámen. Dokonalé načasování. Nebyl samozřejmě skutečný: to, co se tvářilo jako náhrobek, byla krabice od Tombstone, značky, která na posledním niche festivalu Esxence v Miláně rozvířila vody – a nabízela vám možnost nechat se vyfotit v propagační rakvi.
Upřímně, značka jako tahle jen tak mou pozornost nezíská – ne proto, že sází na smrt, rozklad a makabro; koncept je pro mě spíš volitelná záležitost –, ale protože je vzácné, aby někdo, kdo se snaží o rozruch, přišel zároveň s něčím, co není po stránce vůně zcela mdlé. Tentokrát se to ale povedlo. Někdo, komu důvěřuji, se pro Tombstone naprosto nadchl. Oslovila jsem značku – a po čase přišla odpověď. A jsme tady.
Nejprve pár slov k samotné myšlence. Všechno na značce Tombstone mluví o smrti – názvy, vůně, balení. Jako u všeho, co se dotýká těchto témat, může to buď strhnout pozornost – přesně o to tu jde, buďme upřímní –, nebo sklouznout k nevkusu. Nic nového: někteří si koupí Sweet Coffin, protože je to osloví; jiní budou tvrdit, že umění má vést dialog jen s krásou. Omyl: kdyby to platilo, neměli bychom Munchův „Výkřik“, „Zónu zájmu“ nebo „Disintegration“ od The Cure. A pak jsou tu vůně (až příliš často), které si s uměním srovnání vůbec nezaslouží. Pískový hrad postavený batoletem není Mitorajova „Luci di Nara Pietrificata“. Tak, a teď se nadechněme.
Když se podíváte, jak je značka vystavěná – bez ohledu na morálku a parfémy samotné – je to učebnicový projekt: začněte s originálním nápadem. Vyberte silný, evokativní název. Postavte na něm celou řadu. Najděte správný hlas, kterým vše sdělit. Pět nebo šest produktů na začátek je ideální: pěkně se vejdou na polici a dávají možnost volby. Paleta je temná, ale to je v pořádku; ladí s celkovou myšlenkou. Jenže dodržení všech pravidel úspěchu ještě nezaručuje, že projekt uspěje i komerčně (což je důležité, protože to není charita). Pravda je, že Tombstone není zrovna snadno nositelný (o to tu ani nejde) a cena tomu taky nepomáhá. A pak je tu ještě otázka pověrčivosti. Celkově to působí trochu pomíjivě, což rozhodně odpovídá tématu, ale asi to není to, co čeká běžný prodejce. Přesto jsou tu concept story a další místa, kde bude naopak vysoce ceněn. Ale teď už k samotným parfémům.
Název vůně odkazuje na průměrnou výšku pětiletého až sedmiletého dítěte – tedy věk, kdy se většina z nás poprvé vědomě setká se smrtí. Je to něžná vůně, ve které září melancholický heliotrop, unavený, máslový kosatec a pramínek šedého kouře, který se rozplývá v ranním vzduchu, jenž je stále chladný uprostřed jara. Monolitická, přesto prchavá, zdrženlivá ve své přítomnosti – nádherný příklad řemeslné parfumerie z Asie: introvertní, pastelová, nespolečenská a zcela netušící nic o západní posedlosti siláží.
Vůně s tragickým, ale silným jménem. Voní jako mokrá země dva (deštivé) dny po pohřbu. Zemitý tón je tu peprný, suchý i vlhký zároveň, nezaměnitelně chladný: písečná zrnka půdy a kuličky myrhy, které cítíte pod konečky prstů. Samostatná kompozice, která si stojí za svým, dokonale souzní se značkou a je natolik sugestivní, že zůstává věrná svému jménu i příběhu.
Nejpodivnější a nejzvláštnější ze všech – tato vůně odráží představu parfumérky Yenchi o jejím vlastním pohřbu: chvíle světla a vzpomínek, okamžik, kdy je třeba obejmout život ve chvíli, kdy se láme a přechází do jiné dimenze. Vosková kompozice, protkaná lepkavými stopami medu a bílými květy pohřebních věnců – zvadlými, začínajícími uvolňovat šedozelený, mentolový pach, který evokuje plíseň a hladké, chladné čelo toho, kdo se chystá přijmout poslední rozloučení.
Pokud jste někdy toužili vonět jako márnice, tohle je možná geniální nápad. Tato tekutina evokuje v libovolném pořadí: malé bílé saténové polštářky; naleštěnou lícní kost člověka uprostřed místnosti, sepjaté ruce a slzu klouzající po něčí tváři; jemný závan kadidla; zatuchlé dřevo. Každý má svou představu o tom, jak voní „domov“ – a pro Tombstone je tohle zřejmě ona vůně (alespoň podle popisu značky).
A nakonec ta, která (lenivě) sklouzává k něčemu, co jste možná už někdy cítili: nádherný, ostrý zelený chypre jak vystřižený ze 70. let. Pomineme-li samotný koncept a melancholický závoj, který značku provází, je tohle opravdu pozoruhodné dílo: labyrintová, chiaroscuro, hořká a temná kompozice, s galbanovým akordem, který sekne jako hadí jazyk – jedovatý, štiplavý – než se rozplyne v měkké, mechové pěně dubového mechu. Bezchybně zvládnuté. Nečekané. Krásné.
