Bylo by fascinující ocitnout se právě teď na zasedání představenstva Le Labo. V posledních výstupech značky je cítit napětí a neklid a myslím, že hádky, kompromisy a „fuck yous“ (které probíhají v každé firmě, buďme upřímní) by stály za sledování. Estée Lauder se svými dalšími niche značkami jako Editions De Parfums, Jo Malone London nebo By Kilian zjevně tlačí kolektivní mysl směrem k mainstreamové olfaktorické estetice, kde rychlý zisk přehlušuje kreativitu, ale Le Labo si drží svou linii a přichází s vůněmi, které mají šmrnc a ostrý charakter.
Současně však dochází k podivné racionalizaci, která ukotvuje nový směr značky: stylistické motivy starosvětských liturgických vůní (kadidlo, pryskyřice, lékárenské byliny) vypůjčené od Comme des Garçons, kombinované se záměrnou nesourodostí mezi názvem a skutečnou vůní. Tyto parfémy prostě nevoní tak, jak se jmenují. A třešničkou na dortu je, že vše voní melancholicky, zádumčivě a obřadně. Co se jim asi honí hlavou, že z toho vznikají takové aroma-pocity?
Každopádně se tu rýsuje nový vzorec: Le Labo vědomě volí názvy, které záměrně klamou očekávání. Tipuji, že jde o způsob, jak vyvolat překvapení, aniž by se pouštěli do úplně bizarních receptur. Lavande 31 byla ve skutečnosti neroli vůně maskovaná jako levandule; Eucalyptus 20 a Coriandre 39 posouvají své hlavní ingredience daleko za hranice solinotové tradice. Osmanthus 19 není osmanthusová vůně ani při nejlepší fantazii.
Někdo by mohl namítnout, že tohle bylo v DNA Le Labo odjakživa – Rose 31 je přece také mnohem méně růžová než většina růžových parfémů. Jenže po několik let se tvorba stala konvenčnější. Teď je to opět směs. Konvenční v tom, že následuje linii městsky-spirituálních vůní, jak ji nastavilo Comme des Garçons, ale s matoucími názvy na flakonech. Typický podpis Le Labo – hořké betonové pižmo, proslavené Santal 33 – je tentokrát opuštěn ve prospěch sakrálního obřadu hluboko v lesích. Osmanthus 19 je ostře balzamická vůně temných pryskyřic a ohořelého dřeva. Její směřování je katolické, prostředí chladné a zastíněné, a prototypově připomíná Avignon, Kyoto, Hinoki i vlastní Benjoin 19. V úplném závěru se objeví džemové meruňkové tóny, které vzdáleně připomínají osmanthus.
Co se asi říká, plánuje a vzývá v tvůrčí laboratoři Le Labo, že z toho vznikají taková falešná překvapení?
