Proč se zatuchlost tak často pojí s melancholií? Možná proto, že patina stagnace může vyvolávat překvapivě silné emoce, jako by lidská duše měla alergii na prach, rez a chřadnutí. Najděte světlo, vyhněte se rozkladu. Pohybujte se, neleňte ladem v nehybnosti. Zatuchlé půdy zahalené v hnoji a pavučinách; zatuchlé ložnice zhuštěné zatuchlými, špinavými těly; zapšklé kuchyně špinavé od mastnoty a šedivého porostu; plesnivé koupelny poskvrněné od chronických kapek a kapiček. Zatuchlost je zřídkakdy příjemná a radostná; spíše se zdá, že je lepším přítelem ponurosti a strašidelnosti a poslední šancí pro zbytky minulých životů, aby se vzkřísily skrze prskající kašel živých. Zatuchlá atmosféra skrývá tajemství.
Jednou z významných výjimek je knihovna. Knihovny mohou být zatuchlé, ale takovým tím uklidňujícím a útulným způsobem. Papír, jehož staleté záhyby vyvolávají dojem mandlové kůže a opařeného mléka. Starožitnosti vázané v kůži, které se potrhaly a zmatněly natolik, že potřebují odbornou péči a lásku. Dřevěné studijní židle, zprohýbané do křivek léty těžkých mozků, které na jejich prknech hnízdily, zbavené laku a plně propustné pro vlhkost, stále vyzařují medově sladkou chuť, ale při bližším pohledu také něco sýrovějšího, houbovitějšího a plísňovitějšího od oleje, kůže, šmouh od tužky a leptů od kompasu. "EC <3 PB". "Josh woz here". "fck uni".
Knihovny mají také svá tajemství, ale ta jsou mnohem méně hanebná než ta spojená se strašidelnými domy a opuštěnými elektrárnami. Tajemství zaznamenaných vědomostí se odhalují pouze vycvičenému tlumočníkovi, slovo od slova, a co je méně děsivé než strašení, o kterém víte, že přijde? Jak nebezpečné mohou znalosti skutečně být? Když vstoupíte do knihovny a zhluboka se nadechnete jejího rukopisného lesa, zatuchlost funguje jako arbitr kvality a kvantity! Čím dusivější je její hustá vůně mrtvého dřeva, čím přeplněnější jsou její řady a stohy nad stohy knih a čím živější je její historie! Představte si, že vejdete do knihovny, jejíž úhledná geometrie oceli a gumy voní citrusy a cementem. Knihy pravděpodobně nahradily počítače a s nimi se ztratil i pořádný kus hmatatelné historie.
Fragram foto s laskavým svolením Golden Green 2
Minulost může být zatuchlá a přesto vzbuzovat naději do budoucna, ale jakákoli budoucnost, která ve své prognóze nese zatuchlost, je jistě třeba brát s předtuchou. Nikdo nikdy nechce, aby jeho budoucnost byla temná. Budoucnost je přece vždycky průzračně čistá, se vzdušným ozónem a sladká jako letní hrozny, ne? Asi to patří k vrozené osobnosti času. To, co přijde, nese orosenou tvář mládí a bujnosti, je lákavé a šťavnaté, zatímco kvas minulých událostí se scvrkává, protože jejich možnosti se stále více zužují. Zavržené nebo vzdálené myšlenky se stávají dřevnatějšími a křehčími a ukládají se hlouběji a hlouběji do podloží vaší paměti.
Fragram foto s laskavým svolením Bamboo
Možná, že sny mohou být zatuchlé. Jednou se mi zdálo, že ležím na posteli plné černého peří. Zpočátku mi to vůbec nepřipadalo jako sen – jejich hebké pohlazení bylo tak jemné, něžné a skutečné. Dolů se snesla žena, anděl s bílými křídly, oblečený v šedé hedvábné noční košili se špičatýma ušima a křivým úsměvem. Žvýkačkově růžové vlasy měla husté jako koňská hříva, ulízané mandlovým olejem do hladkého ohonu. Nemůžu se pohnout. Nějaký smog mi zamlžuje oči i mysl. Ten anděl mi sundá ponožky, mokré a kyselé od potu z rozechvění, a začne mi masírovat chodidla malinovým voskem. Vedle ní zahlédnu zašlou plechovku marshmallow a jen mě to ještě víc znervózňuje před tím, co přijde. V omámení se kroutím a žádám ji, aby přestala, ale ona mi jen vlepí pusu, která mi přistane na tváři jako obláček mastku. Když jsem se probudil, myslel jsem jen na Love In Black.
