Rozhovor s Olivierem Crespem: Ikona o svém životě a o vzniku řady plné závislostí a rozkoší
Rozhovory

od Patric Rhys
10/15/25 23:00:01

Těm, kdo se v parfémovém světě pohybují alespoň okrajově, Oliviera Crespa netřeba představovat – ale pro ty, kdo ho ještě neznají, to stejně udělám.

Tento mistr parfumér, skutečná legenda, je autorem již 430 vůní v naší databázi – a stále přibývají další. Kromě toho, že je nesmírně plodným tvůrcem, mezi jeho největší úspěchy patří i to, že v roce 1992 – tedy dávno před současnou renesancí – stvořil celou kategorii vůní: gurmánské parfémy. Jeho Angel je milován dodnes a stále nemá konkurenci.

Stále nošená a stále napodobovaná Light Blue je rovněž jeho dílem a jeho rukopis najdeme u všeho od Avon přes Amouage, Parfums De Marly až po Valentino – a u mnoha dalších.

Po desetiletích zářivé kariéry otevřel novou kapitolu: založil vlastní značku Akro, kde je každá vůně inspirována závislostmi a rozkošemi života – a sklízí uznání kritiků i nadšení zákazníků.

Při příležitosti uvedení jeho nejnovějšího počinu v rámci Akro, Crush, jsem měl možnost s touto ikonou mluvit o jeho dosavadní cestě, o tom, kam ho zavedla – a kam ještě míří.

Tohle je sladký, návykový svět Oliviera Crespa – a my jsme jen jeho zvědaví čichači.

Pocházíte z parfumérské rodiny s dlouhou tradicí, v níž pokračujete (parfumér Sébastien Cresp je váš syn). Bylo pro vás vždy jasné, že budete parfumérem, nebo jste měl i jiné sny?

Narodil jsem se v Cannes, ale celá naše rodina žila mezi parfuméry v Grasse – řekněme od 17. století. Můj pradědeček pěstoval růže a jasmínová pole poblíž Grasse, mluvíme o letech 1870, 1880...

Můj dědeček se jmenoval Honoré, a druhý dědeček Jean byl makléřem v Itálii. Specializoval se na bergamot, citron, pomeranč, grapefruit. Pak to převzal můj otec – také makléř, ale zaměřil se hlavně na suroviny z Kalábrie, z jihu Itálie, hlavně na citrusy. Přinesl ale i něco nového – všechny ty květinové tóny: mimózu, růži, tuberózu, jasmín, karafiát, fialku... A spolupracoval přímo s parfuméry.

Rodiče zvali na večeře hosty, většinou parfuméry z Grasse, z Paříže, ale i z Ameriky. Moje starší sestra Francoise se stala talentovanou parfumérkou – jmenovala se Francoise Cresp, pak Francoise Bordeaux, a nakonec Francoise Caron. Tři jména, a byla opravdu známá. Vytvořila mnoho zajímavých vůní. Můj bratr Jean byl spíš tichý, zdrženlivý, zůstal v Grasse, ale nakonec se přidal k otcově firmě a prodával přírodní suroviny.

Takže už v osmi nebo devíti letech to pro mě bylo jasné, vůbec jsem nepochyboval. Věděl jsem, že tohle je moje cesta. Jako dítě jsem si dokonce myslel, že ve všech městech se vyrábějí parfémy. Byl to takový velký bublající svět...

Jak jste se vlastně vyučil? Měl jste mentora, nebo jste šel na oficiální školu?

Tehdy, v roce 1975, existovala jen jedna škola – ISIP, která se později stala ISIPCA. Ale na začátku ISIP nebyla moc dobrá. Nechtěli lidi s diplomem, nebyla to škola, kam by člověk toužil jít. Byla v Paříži. Pro mě tedy připadala v úvahu jen škola firmy Firmenich ve Švýcarsku.

Zkoušel jsem se tam dostat, ale řekli mi: „Ne, nechceme vás.“ Psával jsem přímo majiteli firmy – bylo mi šestnáct. Tehdy to byla malá firma, dělali miliardu... dnes dělají dvanáct. Odpověděl mi přes personální oddělení: „Vážený pane...“ (bylo mi šestnáct!)

„Vážený pane, vaše přání pracovat u nás bereme v potaz, ale nejprve potřebujete diplom z chemie...“ A tím to skončilo. Takže opravdu jediná škola byla Firmenich ve Švýcarsku. Další byly Roure a Givaudan v Ženevě, kam bylo taky těžké se dostat.

Roure byla úspěšná firma na jemné parfémy. Školili tam, ale byla to spíš dílna s jedním mistrem a pár mladými adepty. Moje sestra tam nastoupila, bratr taky. Ale pro mě už místo nebylo.

Můj otec byl chytrý, řekl: „Ve Švýcarsku to nejde, v Grasse taky ne, v Paříži nikoho neznáme. Navrhuji, abys vyrazil do Států.“

A tak jsem v osmnácti přijel sem. Otec byl makléř a v New Jersey, poblíž IFF, byla malá firma. Řekl mi: „Můžeš tam jít, znáš už ingredience, naučíš se anglicky a získáš praxi.“ Tak jsem tam šel.

Učil jsem se extrakci, chodil jsem do továrny a dělal extrakci jasmínu. Pak jsem prošel školením – velmi užitečným – ve světě aromat...

Teď už asi chápete, proč jsem nakonec vytvořil Angel...

O Angel bych měl stovky otázek. Ale zkrátím to: Jaké bylo zadání? A tušil jste už při tvorbě, jak výjimečný parfém vzniká?

V devadesátých letech byli na vrcholu Thierry Mugler, Jean Paul Gaultier – opravdové hvězdy. Mugler, respektive Clarins, který měl licenci na parfémy, chtěl něco opravdu silného. Něco, co vás pohltí.

Na začátku jsme Muglera vůbec neviděli. Řekl: „Chci od každého parfuméra jednu vůni – tu nejsilnější, co máte v šuplíku.“ Zadání dostali Quest, Firmenich, IFF a myslím i Robertet. Tři velké domy a jeden menší. Zadali to čtyřem domům a asi dvaceti parfumérům...

O týden později jsem ukázal vůni, kterou jsem nazval „Patchou“. Udělal jsem na ní padesát pokusů. Byla to silná pačuli s trochou vanilky. To bylo vše. O týden později řekli: „Chceme to zúžit na dva nebo tři parfuméry.“ Jedním byl Jacques Cavallier z Firmenichu, já za Quest a pak ještě někdo z Robertetu, kdo měl něco hodně mořského. Jen tři z dvaceti. Zůstali jsme ve hře jen my tři.

Dva roky jsem to dál vylepšoval. A pak jsem se zasekl. Přidával jsem růži, jasmín, dělal to květinovější – a Muglerovi se to nelíbilo. Řekl: „Miluji Patchou a chci jí věnovat čas. Navrhuji, abychom se několikrát potkali ve vaší kanceláři.“

Přišel za mnou a začal mi vyprávět o svém životě. Rád vařil s babičkou, miloval kávu i horkou čokoládu. Do ní si namáčel sladké pečivo s rozinkami.

Tak jsem Patchou nasměroval jinam. Šel jsem rovnou do gurmánské polohy – použil jsem pralinky, ovoce, kakao, trochu kávy. Zkoušel jsem to dva roky. I když jsem projekt vyhrál, bylo to už na modifikaci 600. Bylo to hotové. Klienti i všichni ostatní říkali: „Už to stačí. Už dost. Přestaň.“

Přišlo spoustu komplimentů. A já pořád tlačil na pralinku, nebyl jsem spokojený. Je to nekonečný příběh. Ale někdy musíte přestat. Jako když uzavřete knihu.

Tak to děláme i s Akro. Jakmile plánujeme uvést novou vůni, máme v týmu malý výbor. A když ji během týdne nosíme a dostaneme komplimenty, je jasno. Je to magie. Pak už se jí nedotýkáme. Jsme dost pověrčiví. Zvlášť Alicia [Global Sales Director].

U Akro mě zaujalo – v době, kdy jste ji zakládal, jste už měl tolik úspěchů, žil jste si svůj sen... Proč jste rozjížděl úplně novou značku?

Když jsem v roce 92 začínal v Německu, mým cílem bylo stát se mistrem parfumérem. Chtěl jsem uspět – ale bylo to ještě něco víc. Mám 440 vůní. Když se podíváte na Fragranticu – mimochodem, skvělý web! – a sjedete na mou kariéru, uvidíte všechny ty pochvaly. A je to pravda.

Už v šestnácti jsem byl naprosto spokojený. Ale pak mi jednoho dne zavolala Anaïs, žije v Anglii a je architektka. Řekla: „Pamatuješ, jak jsi mi v mládí pořád říkal, že bychom mohli založit vlastní firmu? Jedinou podmínkou byl silný koncept...?“ A platí to pořád. Když nemáte dobrý nápad, půjdete ke dnu. Ale ona řekla: „Teď už ho mám. A musíme si pospíšit, jinak nám ho někdo vezme – možná během pár týdnů.“ A já: „A co to je?“

Řekla: „Závislosti.“ Dobře, závislosti. Některé bych zvládl – třeba na kávě. Ale závislost na hazardu? To by bylo moc abstraktní. Závislost na práci? Moc neuchopitelné. A ona: „Fajn, když uděláš šest různých závislostí jako Angel [začne ďábelsky smát], budeme úspěšní.“

Vidíte ten tlak? Šest! Kdybych měl jednoho Angela, byl bych spokojený. Tak jsme řekli – dobře. Našel jsem jméno Accro. „Accro“ znamená ve francouzštině „závislý“. Zkrátil jsem to na Akro.

Takže všichni jsou závislí na našich vůních – je to o závislostech, ale i o potěšeních života. Raději říkáme potěšení života. A dnes už neříkáme jen Akro, ale „Akro by Olivier Cresp“.

Firma je známá, ale ne všude na světě. V Bloomingdale’s jsou zákazníci, kteří značku neznají. V některých niche buticích ano. Ale v běžných obchodních domech ne. Proto to tak je.

Slyšel jsem, že o sobě říkáte, že jste minimalista –

Vždycky jen pár ingrediencí.

Jak tedy z tak esoterických pojmů jako Noc, vášeň, Inkoust, závislost nebo rozkoš vytvoříte minimalistickou vůni?

To je můj styl. Když je něco složité, nevím, jak s tím dál. Takže používám 10, 15, maximálně 20 ingrediencí. Když pracuji třeba s „kávou“, snažím se vystihnout její charakter, ale čistá káva na kůži příjemná není. Musím ji přetvořit tak, aby vznikl dlouhotrvající parfém s dobrou projekcí.

Můj styl není abstraktní, ale figurativní. Přivoníte si a cítíte opravdovou kávu – a propojujete si ji s vlastními vzpomínkami, jako když čtete knihu. Čtete, vidíte film, ucítíte parfém – a najednou je to ta káva, kterou jste pili s rodinou, na dovolené...

Snažím se zjednodušit to, co cítím. Night... je láska. Růžový aldehyd s pižmem – protože čisté povlečení. To je ta romantická. Je to závislost na sexu, potěšení z těla. Pak to posunu do něčeho živočišného, hřejivého, třeba kmínu. Kmín voní po potu. Agarwood je ta animální složka. Šafrán, piment – koření, které vše zahřeje.

Ze zhruba 1500 ingrediencí vybírám jen pár – protože nemáme všechno. Příroda nám ještě všechno nedala. Máme spoustu molekul, ale pořád něco chybí.

Jdete po pláži, je horko přes sto stupňů, písek pálí do chodidel, a ta minerální nota... Tu bych rád zachytil, ale pořád nám chybí. Nemáme všechno.

Nejnovější vůně Akro je Crush. Slyšel jsem, že jste o ní řekl, že je to vaše nejlepší Akro vůně. Proč právě tahle?

Protože mi trvalo skoro deset let, než jsem ji vytvořil. Nápad jsem měl už před deseti lety, ale chyběly mi některé ingredience.

Když cestuji, třeba v Asii, je zvykem darovat čokoládu. Läderach, jezdíme do PIA, kupujeme směs makronek. Nejvíc si užívám růžovou makronku. Snažil jsem se analyzovat tu křupavou část – použil jsem trochu mandlí a vlašských ořechů. Máme krásný základ ze Smell-To-Taste akordů od Firmenichu – crème chantilly, tedy šlehačku, nadýchanou, úžasnou. Máme asi 60–70 těchto akordů. Máme základ cappuccina, na kterém stojí Black Opium.

Rád začínám jedním nápadem a rozvíjím ho do vůně. Na vrcholu je růžový olej – ten nejlepší. Voní od začátku až po drydown. Pak přijde špetka citronu pro svěžest, trochu liči. Proč? Protože to je jádro našeho konceptu. Liči se k růži skvěle hodí.

A pak kulatá sušenka z mandlí a vlašských ořechů. Crème chantilly. Nepotřebujete vanilku ani pralinku – vanilka by byla na kůži příliš lepkavá. Naše gurmánské vůně – a já vím, co dělám – nejsou lepkavé. Jsou gurmánské, lahodné, ale ne přeslazené.

Jak by Akro vnímal Olivier z roku 1992?

Můj styl se neustále vyvíjí. Máme nové ingredience, extrakce, inovace, nové pižma, nové molekuly. V roce 92 jsem měl problém najít tu správnou čokoládu nebo kakao – nebyly rozpustné. Dnes je díky CO2 extrakci vše snadné. Krásné barvy, bezpečné, žádné problémy s rozpustností ani zabarvením. Pracoval bych stejně jednoduše, se stejným přístupem, figurativně – aniž bych to tehdy věděl, už jsem pracoval figurativně.

Na začátku jsem samozřejmě dělal i nějaké napodobeniny. Je to jako Picasso – aby se posunul, začínal kopírováním Velázqueze. Nejsem Picasso, je to jen příměr. Ale na začátku jsem chtěl pochopit, proč parfuméři dělají to či ono. Snažil jsem se dostat do jejich hlavy.

Takže odpověď je: v roce 92 bych dělal totéž co dnes. Ale dnes je vše dál díky novým technologiím, novým produktům, děláme víc pokusů. Nevím, jestli je to dobře, nebo ne, ale kdybych dnes tvořil Angel, určitě bych použil jinou kvalitu čokolády nebo medu.

Jak se podle vás během vaší kariéry nejvíc proměnil parfémový průmysl? Jde Akro s proudem, nebo proti němu?

Když jsem pracoval v 80. a 90. letech, vycházelo na mezinárodním, hlavně francouzském trhu, asi tři sta nových vůní ročně. Dnes je to katastrofa – máme přes deset tisíc novinek. Trh je přehlcený pilíři, kolekcemi. Každá velká značka má vlastní kolekci. K tomu flankery – pilíře, flankery, kolekce, všechno zahlcuje trh. A pak je tu niche segment se čtyřmi tisíci značkami, každá uvádí jednu nebo dvě vůně ročně. Celkem je to přes osm, deset tisíc. Trh se změnil z tří set vůní na celý les. A to podle mě není dobře.

Přemíra vůní není dobrá. Zákazníci chtějí stále víc. Novinky, další a další. Co bude dál? Nová generace je rozmazlená. Měli by se vrátit zpět. Je to jako s iPhony – koupil jsem si ho před dvěma lety, teď je číslo 17 nebo 18, ale je mi to jedno.

A co to způsobuje? Krize. Finanční krize v roce 2000, hypoteční krize 2009, covidová krize 2020–2022... To mění zvyky. Ty krize, které jsme zažili, byly katastrofální. Podívejte se na obchody – většina zavřená. Lidé už nechtějí jezdit do města, pracovat. Už je to nezajímá. A klienti mají stále vyšší nároky. Chtějí víc, víc, víc. Místo deseti úprav denně chtějí padesát.

A co přichází teď... To je vlastně to, co se změnilo. Umělá inteligence. A to je teprve začátek. Kdo ví, co bude dál? Kdybychom do AI vložili milion vzorců – což ve Firmenichu neděláme – ona by je dokázala využít ještě lépe.

Nebude kreativní, ale dokáže vytvořit úžasné vůně... Zákazníci prostě chtějí stále nové a nové věci...

Jste mistr parfumér, držitel ceny za celoživotní dílo, prestižního ocenění francouzského ministra kultury za umění a literaturu, máte vlastní úspěšnou značku... Je ještě něco, po čem toužíte?

Po padesáti letech v oboru si přeji, aby se Akro dostalo mezi dvacítku nejlepších niche vůní světa. Dnes jsme někde na 75.–80. místě, což není špatné. Ale pořád je kam stoupat.

Chceme ukázat naše know-how. Chceme také určovat trendy. Je důležité být ve hře, přinášet světu parfémů něco nového. Musím říct, že mám skvělý tým. Jsme jako startup. Co dělá startup úspěšným? Receptury, ale hlavně lidé. Jsme malá parta přátel, kteří spolu tvoří.

A daří se nám. Opravdu se nám daří.

Dobře, teď rychlé otázky na závěr – Rapid Fire jako u všech mých rozhovorů...

Oblíbená vůně?

Mám dvě: oud a marihuana.

Vůně, kterou nejvíc nesnášíte?

Zvířecí nebo sýrové tóny. To opravdu nemusím.

Dokončete větu. Parfém je...

Fantastický – protože přináší radost a štěstí.

Když skládám vůni, myslím na...

...gurmánské ingredience, abych vytvořil ty nejlepší vůně.

Když lidé nosí mé vůně, doufám, že...

...jsou šťastní. Cítí se dobře. Chci lidem přinášet potěšení.

Kdybyste si mohl vzít jen tři vůně a vše ostatní zanechat, které by to byly?

Rozhodně bych vzal Light Blue, protože je to obrovský úspěch. Pak Crush, protože je to novinka a zatím nejkreativnější vůně, jakou jsem vytvořil. A Haze. K Haze mám silný vztah. Byla to první vůně, na které jsem v roce 2018 začal pracovat – je postavená na konopí. Práce s konopím mě baví, a je to pro mě i citová záležitost. Je to hodně osobní.

Co o vás tato kolekce vypovídá?

Že jsem kreativní člověk.

Kdybyste nebyl parfumérem, čím byste byl?

Lékařem. Zachraňoval bych životy.

[Rozhovor byl redakčně krácen a upraven pro větší srozumitelnost]