Smradlavé podpaží a křivky boků
Recenze parfému

od Matt Morris
09/19/24 01:00:02

Můj otec věřil, že smrdí. Po několika letech mého studia parfumerie a začlenění vůní do uměleckých výstav jsem se ho zeptal na jeho skromnou sbírku vůní, která byla mým prvním dojmem z kultury vůní. Se vzpomínkami na něj z dětství si spojuji hlavně tonkovou koketérii Joop! Homme a několik let zpátky jsem pocítil podobnou bolest při zkušenosti s Delicious Closet Queen od Etat Libre d'Orange, s podobným profilem a s ním spojenými nedotčenými významy. Ale nosil také Davidoff Cool Water a cenil si drahocenných malých nominálních hodnot Xeryus od Givenchy a Escada pour Homme. V posledním zhruba roce před smrtí nosil nejčastěji Light Blue od Dolce&Gabbana. Jeho kolekce se vlnily v tradičních tropech mužnosti a zase se z nich vymykaly, ale jejich společným základem byly skutečně vysoké výkony a poměrně výrazné výstupky. Myslím, že mu parfém sloužil jako tichá forma péče o sebe, neviditelný prostředek k vyjádření sebe sama, ale také jako korektiv, který maskoval pachy, jež produkovalo jeho tělo. A to bylo spjato s mnohem komplikovanějším vztahem k pocitu, že je ve světě dostatečně hoden nebo dobrý, s jistou mírou omluvy za to, že zabírá místo nebo něčí čas. Touha zrušit svůj vlastní zápach mi prozradila mnohé o jeho zranitelnosti.

Já... nemyslím si, že smrdím? Nemyslím to jako chvástání, jen že mě slaný pach potu, zralý tělesný pach a zbytkové kyselé tóny po dlouhém dni neodpuzují. Můj vlastní vztah k vůním má mnohem víc co do činění s vytvořením jakéhosi ochranného, výrazného obalu, v němž se mohu pohybovat světem a zároveň zůstat ve velkém spojení se svým vnitřním životem, myšlenkami, pocity a fantazií.

Existuje něco lepšího než smyslový zážitek, když nanesete parfém na kůži a zjišťujete, jak ožívá a otevírá se do oslnivé komplexnosti, když spolupracuje s teplem a sladko-slaným plyšem těla? V době, kdy je tolik parfumerie zaměřeno na papírový proužek pro nákupy naslepo, existuje taková intenzita a uspokojení z kouzelného probuzení, kterým některé vůně procházejí, když jsou navrstveny na kůži.

A přesto se tak často evokace těla ve vůni abstrahuje, sanitizuje a kóduje do normativních konvencí krásy: pokorně tlumené "vůně kůže", které jsou zalidněny klidně ovocnými pižmy, nebo dokonce velké řeči o vůních jako Goop's This Smells Like My Vagina, které opravdu jako by nebyly. Ať už je to jakkoli. Naše je neustálá hra s návnadami, náhražkami, maskami a zápasy o nevýraznost a líbivost, které mají zakrýt ostré provokace způsobů, jimiž naše vlastní těla oznamují naše tajemství ve výměšcích.

Líbí se mi, jak voním čerstvě vykoupaný; líbí se mi stopy vůně z mýdel a šamponů, které mi zůstávají ve vlasech, nebo otisk pracího prostředku v mém oblečení. Mám ale také rád své i cizí pižmové rozměry. A zajímalo by mě, nakolik jsou tyto vůně pro ostatní lidi skutečně urážlivé nebo do jaké míry jsou námitky vůči nim naučené a vytrénované. Existuje tolik mocných důvodů, proč stud za těla podporovat.

K úvahám o těchto kulturních konstruktech ve vztahu k tělům a jejich vůním jsem dospěl jednoho dne na konci léta, kdy jsem se nenamazal deodorantem, ale hojně jsem se postříkal parfémem Classique od Gaultiera. Mnozí z nás ji dobře znají jako mistrovské dílo z roku 1993, které namíchal Cavallier Belletrud – pudrový lektvar, který je spíše světlý než zatuchle zaprášený. Classique, umístěný v zakřivené figuríně manekýny, která je poctou Schiaparelliho šokujícímu flakonu navrženému argentinsko-italskou surrealistickou umělkyní Leonor Fini, jež zase vzdávala hold bujnému půvabu siluety Mae West, se ohlašuje jako proměněný, fantastický tělesný ideál. Její kompozice snadno evokuje budoáry, sladce temperované svádění a vtipnou hravost se znaky a signály ženskosti. Má skvělý seznam tónů, které se však ve skutečnosti snoubí v přitažlivou melanž pudru, květin, ovoce, koření a pižma – snová ve svých nevýrazných částech.

V tento den se však stal jakýsi zázrak, protože moje podpaží v jeden z nejteplejších dnů letošního roku v Chicagu vyzařovalo obzvlášť zralý funk. Řekněme, že moje podpaží vonělo entropií a olivami, žvýkanými peckovinami, vadnoucím plevelem a květinami, štiplavostí rozkvetlého sýra s kůrou, zemitým kořením a moudrými indoliovými vlastnostmi: pekelný švédský stůl různých pachů, které se rozplývaly pod teplotami s indexem 100+.

Moje tělesné pachy v Classique cosi vzrušovaly, jako rozcuchané peří vzrušené labutě. Z polštářovitých pudrů vyvěraly všechny kořeněné kontury uvedených anýzu, zázvoru, skořice, ylangu a jantaru, vykreslující rozumné a důrazné aromatické refrény, které většinu času dřímají pod chmýřím a (řeknu to) skromnými aspekty Classique v běžný den.

V paralelní, synchronizované choreografii mého zpoceného zápachu a strojené burlesky Gaultierova parfému se vyjevovalo cosi erudovaného, pikantního a dojemného. Ne že by to samo o sobě potřebovalo dokončení, ale v tomto okamžiku jsem v Classique objevil další robustní život, terapeutický k otázkám, které přetrvávají ve formulaci rozdělení mysli a těla ve filozofii. Široké poprsí a boky flakonu Classique se vznášely jako dobromyslný duch kolem mé vlastní horké a zpocené postavy. Intelektuální implikace a tělesná realita nositele i nositelky se zavířily do nových odhalení.

V mých vůních se objevuje aspekt vlhké červené hlíny a opečených kmínových semínek, který se poeticky propojuje s nově vyostřeným anýzem z Classique, jenž dává noir rozměr v řádu skandinávské lékořice salmiak. Impulsy zázvoru se mihnou nad podtóny doznívajícího ovoce, které cítím ve většině jam.

Někde na cestě se užívání tělesných vůní začalo společensky znevažovat, spojovat s perverzí a erotizovanou dekadencí – fetišem, řekněme, pro šňupání jamek nebo obnošeného spodního prádla či nohou. Ale sugestivní v této charakteristice je ideologie postavená na vrozené špatnosti našich těl a špíně jako pejorativu. Je těžké přesně rozdělit, nakolik byla rozmáchlá kulturní životnost parfémů poháněna přijetím nových úžasných zajímavých vůní a nakolik odmítnutím toho, co na nás bylo zakódováno jako ošklivé.

Doufám, že si nemyslíte, že smrdíte. Doufám, že vaše vášeň pro parfémy je jedním ze způsobů, jak se zvědavostí, a dokonce posedlostí, zkoumáte svět. Parfém nemusí zahladit nebo přebít to, co mu vždy předchází ve vůni naší kůže a potu, spíše byl tento horký letní den dalším poučením o překvapivých, příjemných způsobech, kterými inscenujeme setkání mezi námi a naším prostředím, a o zvláštnostech, které při těchto výměnách vznikají.