S Floris mám podobný vztah jako s Penhaligon's: některé aspekty se mi líbí více, jiné méně.
Jermyn Street vyzdobená vlajkami Unie u příležitosti královnina diamantového jubilea, Brian Harrington Spier
Ale v některých ohledech si Floris vážím ještě víc. Za odvahu zůstat soukromým podnikem a řídit se vlastním stylem. Obě značky poměrně rozsáhle experimentují, ale zatímco Penhaligon's mě v posledních desetiletích opakovaně zklamal svým honěním se za trendy a snahou o globální komerční módu, Floris pracuje klidněji, v menším měřítku, a přesto působí soudržněji a vyzráleji.
Z nějakých důvodů jsem s jejich tvorbou méně obeznámen – nejsou k dostání v Moskvě a navzdory tuctu návštěv Londýna jsem nikdy nenavštívil jejich obchod, protože nějak vždycky skončím na Jermyn Street až po jeho zavření. Přesto jsem se setkal s mnoha jejich vůněmi a moje reakce je vždy stejná: líbí se mi... líbí se mi znovu... a, no, líbí se mi ještě jednou. Nemalou roli v tom jistě hraje samotná Anglie a to, jak elegantně značka využívá její tradiční estetiku.
Moje nejoblíbenější vůně Floris je White Rose. Koupil jsem si ji v Edinburghu a v mé mysli je navždy spjata s tímto městem a jeho počasím.
A Wilde samozřejmě nebylo možné ignorovat. Srdečně děkuji svým drahým kolegyním Eleně, Edie a Eleně za možnost seznámit se s ní.
Když věnujete vůni konkrétní historické osobnosti – nebo spíše skutečné osobě (i když dávno zesnulé) –, musíte postupovat velmi opatrně. Vůně musí sloužit jednak jako rozpoznatelný čichový portrét, jednak jako krásná pocta, projev úcty, lásky... nebo přinejmenším zaujaté pozornosti. (I když samozřejmě existují případy "přiléhavých" poct, kdy zůstává jen jméno protagonisty a vůně s ním nemá žádnou skutečnou souvislost, dokonce ani asociaci).
Životopis Oscara Wildea nemá smysl převyprávět; je geniální, tragický a všem dobře známý. Zajímavé na něm však je, že jde o velmi mnohotvárnou a místy rozporuplnou osobnost, které chybí integrace. Neskonale mě fascinuje Wildeův literární talent, zakořeněný ve vynikajícím klasickém humanitním vzdělání, jehož hodnotu lze jen těžko přecenit. Zasazuje jedince do kontextu "člověk-společnost-Bůh/vesmír" a kalibruje etický a estetický pohled na svět – to znamená, že pokládá základy pro další rozvoj duše... i když ho nezaručuje.
Wilde byl nejen uznávaným vtipálkem, ale také zjevným intelektuálem. A pak se jeho osobnost štěpí na dvě stejně významné tendence. Kdybych měl například já hrát jeho roli, jít ve stopách velmi mladého Stephena Frye ve Wildeovi a ne tak mladého Ruperta Everetta ve Šťastném princi, musel bych pracovat s oběma těmito proudy – a tato práce by byla velmi složitá.
Na jedné straně byl Oscar pozér, švihák a mediálně známá osobnost, která se zoufale snaží oslnit, okouzlit a být středem pozornosti. Ve skutečnosti chtěl nejen následovat filozofii a praxi estetična a "umění pro umění", ale sloužit jako jeho prapor, vývěsní štít a živý avatar. Na druhou stranu právě tato potřeba být viděn, zpozorován, vyslechnut, obdivován a zbožňován prozrazuje citový hlad, nespokojenost a vnitřní osamělost citlivého člověka, který nikdy nebyl citově naplněn a přijat tak, jak byl. Navíc ani v dospělosti nenašel rovnováhu a nevyrovnal se sám se sebou. Proto mi životopis Oscara Wildea připadá tak tragický.
Dalším zásadním bodem pro pochopení této osobnosti, který je sám o sobě nesmírně výmluvný, je nešťastná causa z roku 1895, respektive oba případy: Wilde v. Queensberry a Regina v. Wilde. Zapojením se do této kauzy se Oscar dopustil osudové chyby: silně přecenil své osobní charisma a popularitu – a v důsledku toho i svou potenciální beztrestnost.
Pohyboval se na samé hranici mezi dvěma elitními společenskými vrstvami – uměleckou bohémou a aristokracií – a začal si je plést, neuvědomil si, že sociální kapitál získaný v jedné nemusí nutně platit v druhé. Jednoduše řečeno, naivně se domníval, že chování, které bylo z různých důvodů přehlíženo u tehdejší aristokracie, bude přehlíženo i u něj.
Wilde ležící s Básněmi, autor Napoleon Sarony v New Yorku v roce 1882.
Je důležité si uvědomit, že ve viktoriánském období se pravidla slušnosti a společenské morálky obecně vztahovala na váženou střední třídu. Aristokracie byla známá svou morální svobodou, pokud ji ovšem uplatňovala přísně za zavřenými dveřmi. Umělecká elita se naproti tomu také chovala, jak chtěla, ale pouze na svém území.
Wilde nejenže vynesl svou morální svobodu na veřejnost, ale také doufal, že společnost, která ho obdivovala, uzavře své řady a bude chránit "jednoho ze svých".
Jak hořce se přepočítal!
Nikdy nebyl skutečně jedním z nich.
K vytvoření čichového portrétu Oscara Wildea bylo možné zvolit několik cest.
Například odrazit vše v kompozici a riskovat působivou, ale rozptýlenou vůni. Nebo vzít jeden aspekt jeho povahy – rafinovaného dekadenta, vznětlivého sebemilovníka, zranitelného a zraněného jedince – a prozkoumat jej jako částečnou poctu, aniž by se snažil obsáhnout vše. Nebo vyprávění o "Wildeovi v konkrétním díle": v Obrazu Doriana Graye, Salomé nebo Důležité je být vážný.
Co udělal Floris?
Nevím, o co se snažili, ale dopadlo to krásně.
Vůně začíná bergamotovo-mořským akordem se sladkými květinami – neroli nebo pomerančovým květem. Je to zvláštní – zároveň svěží a dusivá, mazlavá – ale příjemná. Jako bychom viděli rozpor: na jedné straně svoboda, plný závan čerstvého vzduchu, a na druhé něco nechutně sladkého, sirupovitého. Tóny jsou však skvěle vyvážené, snoubící se a působí nejen harmonicky, ale i zajímavě.
Vlhký mořský vánek se usazuje na kůži se suchou solí, poprašuje pomerančové květy – je to nenápadný kontrast, který působí jaksi melancholicky.
Právě v kombinaci soli a sladkosti lze rozeznat emblematický wildeovský karafiát – a ano, zelený. I když já bych řekl, že je to karafiát a něco zeleného zvlášť. Oba tóny jsou suché, rostlinné, lehce kořeněné, trochu ostré. Zázvor dodává duetu karafiátovou kvalitu; bez něj by si člověk mohl myslet, že jde o nějakou variaci na immortelle. Sušená květina ve svěžím mořském vánku – není to nová technika, ale je dobrá.
Zázvor také dlouho uchovává tichý, ale jasný citrusový tón, do kterého se postupně začnou vmísit bílé květy. Srdce vůně je velmi krásné: prachově zelené, citrusové a jasmínové – estetičnost, ale ne ženskost. Rovnováha mezi výrazností a zdrženlivostí je zachována s velkou elegancí.
Vůně poté plynule vklouzne do santalového závěru, který je zpočátku sladký a slaný. Velmi pohodlně kombinuje hedvábné, poměrně intenzivní dřevité tóny s jemnou, uklidňující pryskyřičnou sladkostí. Tento základ není zanedbatelný; je krásný sám o sobě, působí přirozeně a umožňuje vychutnat si kompozici až do konce.
Vůně je pro Wilde klidná a vyvážená. Podvědomě očekáváte něco exotičtějšího, okázalejšího, zdobnějšího, deklarativnějšího – a naneštěstí jste zklamáni. Je vlastně docela neobvyklá, není přímo vázána ani na pánskou, ani na dámskou kategorii a přitažlivě mísí hravost a introverzi.
Wilde a lord Alfred Douglas v roce 1893
Nečekejte od něj vášeň. Ani vroucí lásku k "darebákovi" Douglasovi, muži, který byl v mnoha ohledech skutečně zkažený a podlý a na jehož image se značka rozhodla postavit svou reklamní kampaň. V Oscarově osobním příběhu měl tento plamen, jakkoli kacířsky to může znít, jen malý význam.
Důležitá byla jeho potřeba lásky. A touha po naplnění sebe sama prostřednictvím pomíjivého přijetí druhého (a dalších), která spisovatele nevyhnutelně přivedla k pádu.
Kdybych měl ztvárnit Wildea a vyhnout se klišé militantního estéta, posedlého smyslností, zlomeného a trpícího jedince v konfliktu s převládajícím společenským diskurzem, ale místo toho se vžít do role přemýšlivého, hluboce cítícího člověka, lovícího krásu, rád bych použil tuto vůni.
Je snad nejpodobnější jeho poezii.
Svým způsobem je to Wilde, který je vykoupený a smířený... něco, čím se nikdy nestal. Nebo se jím stal – v nějakém jiném odvětví reality.
Fotografie londýnského butiku pořídil autor. Reklamy a lahvičky jsou od Floris.
