Způsob života s Cabotine Grès

Den nezačal dobře. Všechno vypadalo, že to půjde, ale nakonec nevyšlo nic. Ba naopak: ten den se všechno zvrhlo. Zmeškal jsem snídani, protože jsem zaspal, v bufetu neměli kávu, na kterou jsem měl chuť, a šéf mi vytýkal úplně všechno; navíc rozhodl, že na oběd odejít nemůžu, protože mě ten den potřebuje víc než kdy jindy. Právě když se slunce chystalo rozloučit v celé své impozantní slávě, zazvonil mi telefon. Volala sestra. Řekla mi, že do obchodu, kde pracuje, právě dorazila nová kolekce od návrhářských značek, které jsem nosíval nejčastěji, a že si je jistá, že některé kousky budu chtít vidět, protože jsou hrozně „moje“.

Přiznávám, že jsem se bránil; byl jsem hluboce rozladěný tím, jak se den vyvíjel — byl ke mně od začátku do konce nelaskavý. Do telefonu jsem odpověděl: „Dneska to není můj den. Stavím se jindy — a když mi něco patří, tak si mě to najde.“ Na druhém konci se nikdo nepřel; hovor skončil a mně zase zůstalo těžko u srdce. Prodejna, kde jsem tehdy pracoval, zavírala, a když jsem odcházel, zaslechl jsem pár poznámek, které mi náladu stáhly ještě níž. Jediné, po čem jsem toužil, bylo dojít domů a co nejrychleji usnout, aby tenhle příšerný den jednou provždy skončil. Jenže směna mi končila se západem slunce a obchod, kde pracovala sestra, měl otevřeno do osmi večer — a já šel stejně kolem —, a tak jsem se i přes skleslost rozhodl zajít se podívat na nové oblečení na štendrech.
 

Vešel jsem do obchodu, všechny pozdravil a zamířil k prodavačce, která zná můj vkus a už pár let snáší moje zvláštnosti. Jenže dřív, než jsem se k ní přes prodejní plochu dostal, mi do nosu vklouzl oblak visící ve vzduchu a zasáhl všechny moje smysly — dobré i zlé, čisté i nečisté, zvrácené i nevinné — a ve vteřině ve mně rozsvítil radost. Dnes ten pocit dokážu spojit právě s pojmem radosti. Podle definice francouzského pedagoga Snydersa (1993, s. 9–10) je radost čin, ne stav, do něhož se pohodlně usadíme; je to „činnost směřující k…“. Radost je činem i v tom smyslu, že skrze ni „se zvyšuje schopnost jednat“ — je to zesílení života, které člověka rozšiřuje, zatímco neradost omezuje, zmenšuje, šetří, zůstává ve střehu nebo se odevzdává rozptýlení.

Co tím Snydersovými slovy myslím? Že když jsem ten den ucítil tu nádhernou vůni, rozhodl jsem se být šťastný, zůstat šťastný, žít šťastně — i kdyby jen v tom jediném okamžiku. Potřeboval jsem se ponořit do radosti-emoce, protože lidé, kteří stimulují emoční inteligenci, jsou optimističtí (STEMME, 1996, s. 18). Nebylo nic přirozenějšího než prožít nostalgii, kterou jsem cítil, a nechat ji v sobě v tu chvíli zůstat, protože můj den byl v naprostém rozporu s jedinečnou a osudovou událostí, jejímž jsem byl svědkem. Moje reakce? Nevím; mám dojem, že mi rozum zalezl pod nejbližší pult. Vím jen, že jsem zůstal stát jako přimražený, bez slov. Přes chvění a jistou úzkost jsem si uvědomil, že pocit, který prožívám, se dotýká mého srdce a v tom neuchopitelném okamžiku mě proměňuje. Tehdy mi došlo, že mnohem víc než zklamání nám sílu vymanit se z primitivních uspokojení a jít dál dává přítomná radost. Právě skrze radost, které už bylo dosaženo, dokážeme vycítit, že další etapa nám může nabídnout ještě víc radosti (SNYDERS, 1993, s. 30).
 

Myslím, že si nikdo nevšiml mé okamžité proměny, protože když jsem se probral, všechno kolem vypadalo normálně — alespoň mým očím. Přehnaně milá prodavačka mě přivítala svou obvyklou vřelostí a já jsem ani neměl chuť řešit jakoukoli kolekci. Hned jsem vyhrkl: „Co je to za vůni ve vzduchu, kamarádko? Prosím, řekni mi!“ Usmála se a odpověděla: „Jaká vůně? Já nic necítím!“ Trval jsem na svém a přiměl ji, aby se zeptala ostatních; ti potvrdili, že v obchodě cítí něco úžasného — dobrou, nezaměnitelnou vůni. Ona ale dál tvrdila, že o ničem neví. Na chvíli jsem měl chuť nechat se znovu pohltit smutkem, ale zničehonic se objevila moje sestra, která má na vůně přísný nos. Zeptal jsem se jí na tu krásnou vůni a ona bez váhání řekla: „To je nový parfém mojí šéfové. Nedávno se vrátila z cesty a přivezla ho v kufru, ale nevím, jak se jmenuje…“ Samozřejmě jsem v tu chvíli svou sestru jmenoval „Sherlock Holmes – Vzkříšení“, aby vypátrala název parfému, který probouzel moje dřímající smysly a emoce.

Musím říct, že to nebyl snadný úkol; bylo to zapeklité a ošemetné. Pamatuji si, jak jsem se sestry každý den ptal, jestli něco zjistila, a ona odpovídala: „Klid, není to tak jednoduché, jak si představuješ; moje šéfová je samé podezření.“ Během té doby jsem trpěl nadějí, že se dozvím jméno té jiskrné vůně, která mě tak jedinečně rozvířila a usadila se někde mezi mým Duchem, Duší a Tělem.

Událost, kterou popisuji výše, se stala téměř před 22 lety, i když moje úplně první zkušenost s tou senzační vůní, která mě opila a způsobila, že jsem se v tom pozdním odpoledni/raném večeru cítil jinak, sahá do začátku 90. let. Nepamatuji si přesný rok, ale vsadil bych mezi 1991 a 1994. Byl jsem ještě malý kluk, který miloval čichat ke všemu — ano, řekl jsem *ke všemu* — protože jsem očichával dobré i špatné. Vzpomínám si, že jsem jednou čichal k lahvi s čpavkem tak intenzivně, až jsem na pár minut omdlel — naprosté šílenství dítěte zvědavého na vůně a vjemy —, ale to už je mimo tenhle příběh.

Jednou, jako dítě, jsem po sobotě strávené touláním po obchodním centru svého města vešel s maminkou do prodejny obuvi a všiml si, že uvnitř je jiný pach. Ano — byl to ten samý parfém, který mě o víc než deset let později přiměl zastavit se a přemýšlet o exponenciální radosti z toho, že se nechám dotknout a naplnit tím, že si dovolím cítit. A teď si představte — vy, kdo jste dočetli až sem — ten nevysvětlitelný pocit, když jsem se znovu setkal s absolutní silou, jež dřímala v mém podvědomí a po tolika letech se z paměti znovu uvolnila, propojená s příjemnými pocity, které umí vyvolat aroma.

Jak už jsem řekl, můj zážitek byl nevyslovitelný a patřil jen mně. Protože jsem nevěděl, jak ho popsat, přisoudil jsem si plnou autoritu i právo být v tom dechberoucím a fascinujícím okamžiku prostě přítomen. Považuji ho za svůj první parfém — ten, který dokázal víc než jen vonět: dokázal proniknout mou špatnou náladou. Jakmile jsem ho ucítil, vůně se ukázala být bojovná; ovládla moje nejistoty a dokázala mi, že bude moje — a já budu její.

Když se mé sestře konečně podařilo zjistit název parfému, který ve mně vyvolal takové vzrušení, pamatuji si — jako by to bylo dnes — jak rozvinula kousek papíru, na němž bylo napsáno jméno mého štěstí v lahvičce. Podala mi ho a když jsem papír otevřel, přečetl jsem Cabotine Grès (Eau de Toilette). Přiznávám, že jsem z čiré radosti desetkrát po sobě vystoupal do nebe a zase se vrátil.

Po tomhle velkém objevu jsem se vydal hledat poklad a zjistil, že v obchodech v mém městě už dlouho není k sehnání. Zůstalo ale pár testerů, a tak jsem se rozhodl je vyzkoušet, abych si ověřil vzpomínku. Když jsem ho nanesl, první střik byl zklamáním. Tehdy jsem si ani neuměl představit, že parfém má hlavu, srdce a základ; myslel jsem si, že jednou promíchané tóny zůstávají od začátku do konce stejné a chovají se lineárně. Jak sladký omyl! Po několika hodinách se šťavnaté sušené švestky Cabotine EDT ukázaly v pravé podobě a do nosu mi dolehly přesně tak, jak jsem je kdysi znal. Naprosto šťastný jsem se rozhodl lovit ji na webových stránkách. Kvůli výraznému rozdílu v ceně jsem se rozhodl koupit ji v zahraničí. O nakupování online ze zahraničí jsem nevěděl vůbec nic, ale pak jsem na Orkutu potkal skvělého přítele, který byl také členem komunity, do níž jsem několik let patřil, *Apaixonados por Perfumes* (Milovníci parfémů) — jedné z největších v Brazílii věnovaných parfumerii. Laskavě mě krok za krokem naučil, jak úspěšně nakupovat v zahraničí online, a poté, co jsem nákup dokončil, zůstal se mnou v kontaktu a držel palce, aby zásilka dorazila co nejdřív. Moc děkuji, drahý příteli (pan Mário)!
 

Po zhruba 35 dnech Cabotine EDT zaklepal na moje dveře a zaujal místo, které měl mít už dávno — jenže mu ho, dekretem osudu, bylo dopřáno až v tom jediném okamžiku: v okamžiku, kdy opravdu *měl* dorazit. Ačkoli Maison Hermès je značka mého srdce (mám výjimečný obdiv k parfumérovi Jean-Claude Ellena), s Cabotine Grès mám věrný a intenzivní vztah v obou verzích — Eau de Toilette i Eau de Parfum. Bez něj nedám ani ránu; považuji ho za svou druhou kůži, svou stálou stopu, svůj příběh, svou záhadu, svou egyptskou sfingu. Jsem vděčný Věčnému (Živému Bohu), že jsem ho našel, a vždy si ho ponechám nablízku, dokud nás parfémový průmysl nebude chtít rozdělit — a já se vroucně modlím, aby se to NIKDY nestalo, dokud tu ještě budu.