V rámci archetypálního systému Pearsona a Marka se nebudeme opírat o kruh jako o statickou strukturu, ale o spirálu jako o strukturu dynamickou — odtud i poněkud nekonvenční pořadí, v němž postupujeme. Když znovu a znovu procházíme týmž cyklem základních, zastřešujících úkolů, můžeme sledovat, jak je řeší představitelé různých rolí: každý se svým posláním, svou úrovní vývoje a vlastním místem na škále mezi primárním (univerzálním) a antitetickým (individuálním) pólem na jedné straně a mezi vnějším a vnitřním místem kontroly na straně druhé.
Než se ale obrátíme k dnešnímu hostu, vraťme se stručně k několika základním tezím — až se skutečně usadí a budou plně vstřebány, přestanu na nich tak vytrvale trvat, kvůli vám i kvůli sobě; zatím je však lepší je mít stále na očích.
Celý svět je jeviště a všichni muži a ženy jsou jen herci. To, jak herec vypadá, jak se obléká, jak se chová — a samozřejmě jak voní — je sdělení adresované publiku i jemu samotnému. Může být vědomé i nevědomé, záměrné i mimoděčné. Pokud režisér ví, o čem hra je, a skutečně ovládá řemeslo i materiál, nebude na jevišti nic náhodného: všechno ponese význam a zaujme své místo v souladu s celkovou koncepcí.
Život je samozřejmě méně přísný — ale i v něm stojí za to rozumět tomu, jak bude naše oděvní či čichové prohlášení čteno a vykládáno — už jen proto, že to celé činí nesrovnatelně zajímavějším.
Pokusy uměle sestavit a „obléknout si“ cizí archetyp pomocí vnějších atributů obvykle selhávají, protože organická povaha herce s ním nevyhnutelně naráží. Vnější musí ladit s vnitřním. „Pudrovat se jako Panna orleánská“ není o nic méně utopické než honit se za nemožnou fantazií.
Herec se cítí nejpohodlněji — a funguje nejúčinněji — ve své vlastní roli, ve své organické přirozenosti. (Výpravy do jiných rolí vyžadují značnou zkušenost, vnitřní stabilitu a zdravou adaptabilitu.) A k tomu je potřeba to, čemu lze nejprostěji říkat lidská důstojnost a úcta k tomu, kým člověk je — jinými slovy sebeúcta.
Krize identity, kterou v západní kultuře pozorujeme posledních několik let — kdy se lidé pokoušejí nahradit svou přirozenou individuální identitu identitou vyrobenou či kolektivní („já jako zástupce té a té skupiny“) — s tím úzce souvisí: jde o nedostatek sebeporozumění a sebeúcty.
V divadelní praxi existuje ještě jeden jednoduchý, ale výmluvný test charakteru. Každý člověk měří ostatní podle sebe. Pokud někdo otevřeně pohrdá či nenávidí druhé, znamená to, že sám sebe nepovažuje za hodného. Proto archetyp Everymana, který se zlobí na ty, kdo jsou jiní, často stojí na základu oslabené sebeúcty — a je proto snadno manipulovatelný a v dramatickém oblouku potenciálně nebezpečný.
Pečovatel (v jiných knihách Carol Pearsonové označovaný jako Mučedník a Altruista a v některých autorských reinterpretacích systému jako Strážce, Správce či Ochránce) je dalším archetypem, jehož identita mu tak docela nepatří — vzniká ve vztahu k druhým. Jenže zatímco Everyman potřebuje hlavně být jako všichni ostatní a někam patřit, Pečovatel naplňuje svůj zastřešující úkol skrze konkrétní funkci — tedy skrze čin.
Jaký čin?
Pečovatel mění životy druhých k lepšímu — ne jedním velkým gestem, ale v rutinní, každodenní práci. Jeho chování má být založené na soucitu a altruistické starosti o ty, jejichž potřeby se snaží naplnit. Jeho hlavním zájmem je udržet stabilitu, zajistit spolehlivost a bezpečí; právě toto zaměření určuje volbu profese i oblasti působení, která — na rozdíl od Everymana — nese hmatatelný smysl. Everyman jen zřídka prokáže výraznou kompetenci v čemkoli, protože činnost sama o sobě pro něj není prioritou. Pečovatel naopak klidně může být skutečný profesionál.
Pečovatel může pečovat o druhé z filozofických důvodů — protože věří, že zájmy ostatních jsou důležitější než jeho vlastní, a může být ideovým odpůrcem egoismu. Může upřímně milovat ty, o něž se stará, a přát si zlepšit jejich život. Stejně tak ale může pochybovat, že si sám zaslouží péči a pozornost, a proto si nápadnou sebeobětí „kupuje“ přijetí společností či autoritami.
Ať už je to kněz ve zpovědnici, učitelka v mateřské škole, nemocniční sanitář, pánův komorník nebo matka, která zasvětila celý život svým dětem, jejich vnitřní mýtus se uskutečňuje jen ve vztahu k druhému člověku — nebo ke skupině lidí. Tím, že udržuje jejich stabilitu, získává Pečovatel určitou formu stability i pro sebe.
Shrňme si to.
Pečovatel chce:
— stabilitu;
— aby ti, o které pečuje, byli v pořádku, „tak, jak mají být“;
— vděčnost za svou práci a uznání i ocenění od společnosti — pro sebe i pro svou službu
— morální uspokojení v mnoha podobách: od „Bůh vidí, že jednám nezištně“ až po čestný diplom s nápisem „Dobrovolník měsíce“.
Co opravdu nesnáší, je samostatnost těch, o které pečuje — a jejich schopnost obejít se bez jeho služeb. Nesnáší, když je jeho práce brána jako samozřejmost, zredukovaná na pouhou kulisu — otevřít druhé dveře vlevo ve třetím dějství nebo pronést jedinou repliku: „Večeře se podává!“ Nesnáší nevděk. Nesnáší situace, které překračují hranice rutinní péče — když místo Pečovatele najednou potřebujete Hrdinu. Nebo Milence. Nebo Vládce. Nebo Mudrce.
Usiluje o to být významný ve své nevýznamnosti — a právě tento paradox se často stává zdrojem nahromaděné frustrace… a nečekaných dějových zvratů.
Protože původní systém dvanácti archetypů vznikl jako marketingový nástroj, je užitečné si představit, co by si Pečovatel koupil, kdyby mu zničehonic do rukou spadla příjemná suma peněz.
Odpověď je jednoduchá: něco ne pro sebe, ale pro druhé — nebo něco, co mu umožní sloužit druhým ještě lépe. Multifunkční kuchyňský spotřebič, díky němuž může hospodyně vařit pro rodinu ještě lépe a pestřeji, by byl ideální. Stejně tak sada nářadí „pro domácího kutila“. Nová, pohodlná sada profesionální uniformy, pokud ji jeho práce vyžaduje — bezpochyby.
Ale co parfumerie, která patří — alespoň zčásti — do sféry luxusu a hédonismu?
Tvrdil bych, že Pečovatel nosí vůni ne pro sebe, ale pro ostatní. Narážíme tu na pozoruhodnou situaci: parfém si nanášíte ne proto, že se líbí vám, ale proto, že je s vámi ostatním dobře. Neurážlivé, diskrétní vůně vhodné do kanceláří, do letadel i do zdravotnických zařízení; vůně, které respektují osobní hranice; kompozice zbavené potenciálních alergenů a dotažené k maximální konformitě, aby nikoho nedráždily svou jinakostí — to všechno patří přesně sem.
Je však důležité rozlišit první dva archetypy. Everyman vyhledává společensky schválené čichové standardy a couvá před tím, co mu připadá podivné či příliš originální. Pečovatel naproti tomu dobrovolně tlumí svou čichovou expresi, aby nerušil ty, o které pečuje — a může se dokonce snažit vytvořit pro ně atmosféru útěšnou, klidnou, a v jistém smyslu i léčivou.
Jinými slovy: není to jeho vůně jako osobnost, ale jeho vůně jako funkce. A nesmí na sebe strhávat zbytečnou pozornost.
Pižma obláčková, a přesto nezaměnitelně ženská — a díky svému prototypu tiše autoritativní — jako Chanel №5 L’Eau pro učitelky na prvním stupni. Stejně pižmové, ale s dotekem heřmánku a téměř klinickým odstínem, Gucci Mémoire d’une Odeur pro zdravotní sestru či praktického lékaře. Sterilní a beztělesné Marseille od Comme des Garçons pro kněze — vždyť ho přece nelze donekonečna halit do kadidla a cypřiše… i když o tom se dá polemizovat.
Během liturgie by měl být kněz podle mého názoru showmanem v tom nejlepším slova smyslu — schopným zprostředkovat shromáždění magii svátostí, kde je oprávněný každý výrazový prostředek. Ale v přítmí zpovědnice by měl vyvolávat už jen čistotu a tradiční hodnoty. Cukrářské a ovocné gurmánské akordy by mohly najít své místo ve školce — i když to je specifický svět.
Skutečně zajímavé je však toto: mohl by mít Pečovatel i jiné, tajné vůně — „zdrojové“ vůně vyhrazené pouze pro něj, které mu pomáhají zůstat skromný, nezištný a na veřejnosti neochvějně spolehlivý? Tady vstupujeme do říše tajemství a podtextu — území, které je mi jako režisérovi obzvlášť drahé — a přece něčeho, co by si Pečovatel nejspíš přál udržet v soukromí.
A přesto si představte tu scénu: Pečovatel, který je tajně oddaný opulentním, tělesným, těžkým růžím Fleur de Bulgarie od Creed.
Jaké vůně byste navrhli jako dárek pro Pečovatele — nebo k tomu, aby na jevišti ztělesnily jeho zářivý, altruistický obraz?
