Internet: Jak se opovažuje Emerald Fennell považovat Větrnou hůrku za romanci!!! Co si to myslela????
Mezitím všichni režiséři od počátku kinematografie:
Nevím o žádné adaptaci Větrné hůrky, která by byla kdy zvlášť dobře přijata. Nikdo není nikdy spokojený s tím, co se zrovna nabízí. Olivierova adaptace byla „pomalá a bezútěšná“ (takže vlastně jako kniha?), Juliette Binoche se snažila, jak mohla, ale francouzský přízvuk se jí stále vkrádal do řeči; je tu umělecká licence a pak je tu Catherine Earnshawová, od které člověk téměř očekává, že zvolá: „Mon dieu ma petit 'Eethcleef!“ Falešný yorkshirský přízvuk Cliffa Richarda byl ještě směšnější („Ah wan' tah beh dirteh!“). Sledovat ho, jak se potácí po jevišti s kolečkem, bylo pravděpodobně to nejnechtěněji vtipné, co kdy udělal, hned po Take Me High. Jeho fanoušci to ale milovali.
Nejpopulárnějším uměleckým dílem inspirovaným knihou však musí být toto:
Nemohu říci, že bych měla samotný román zvlášť v oblibě. Upřímně řečeno, připadal mi jako docela dřina, jako trek přes vřesoviště ve větru a dešti, kdy se jen těšíte, až se budete moci zastavit a posadit se někam do sucha. Sama jsem strávila nějaký čas v Yorkshiru, v kamenném, ledově chladném statku s námrazou na vnitřní straně oken a těžkou hromadou zatuchle vonících přikrývek na posteli. Starožitné hodiny tikaly do náhodných těžkých kapek pleskajících o okenní tabule. Takový ten pokoj, v jakém mohla nějaká Brontëová zemřít, s výhledem na zamlžená pole posetá ovcemi zvyklými na plískanici, umaštěnými od lanolinu, ne nadýchanými a bílými, ale šedivými a pruhovanými jako obloha nad vřesovišti. Vzhledem k jejímu dětství a poměrům, které byly dickensovštější než sám Dickens, mě překvapuje, že Emily vůbec našla dost energie, aby škrábala perem po papíře, ale milovala přírodu, která ji obklopovala. Dodávala jí sílu. Během jejího života to bylo snad naposledy, kdy člověk mohl skutečně uniknout do krajiny a nebyl mu připomínán člověk ani postupující průmyslový věk.
Ale teď, panebože! Přichází Emerald Fennell, aby nás ohromila svým Heathcliffem, a dává nám pana Elordiho, který kráčí přes Penniny jako kolos, se zlatým zubem, ucházejícím přízvukem a slušnými kotletami. A přesto není nikdo spokojený. Ačkoliv upřímně, nechápu, jak zrovna s tímto nemohou být spokojení. Je to ten největší Heathcliff, jaký byl kdy vytvořen, a to jak doslova, tak obrazně. Elordi, jak všichni víme, je obrovský. 195 cm je zkrátka nepřirozených. Margot Robbie je také obrovská hvězda. Stín Barbie je však dlouhý, dlouhý jako nízké zimní slunce nad Dales, a občas na tuto verzi padá v ostré siluetě. Vůbec totiž nevypadá yorkshirsky. Je příliš blond, příliš dokonalá. Mně připadá spíš velmi americky než australsky. Tak moc, že bych si přála, aby byla tváří Ralph Lauren, a ne Chanel. Když si prohlíží svůj pokoj plný nových šatů, působí to jako zjevný odkaz na Barbie; tolik outfitů! Ve vedlejším pokoji určitě bude Porsche, kůň a karavan. Elordi je ale vcelku uvěřitelný, navzdory své etnicitě je to statný mládenec, slovníková definice slova statný, obrovský, vytesanější a drsnější než samotná vřesoviště, hora chlapa v každém smyslu. Splývá s okolím jako menhir, ztělesnění „vyprahlé divočiny vřesu a čediče“, živý rockový bůh vytesaný z krajiny, není divu, že se o ten samotný vápenec v jednom okamžiku doslova... no, uspokojí. Je to komicky impozantní Errol Flynn s obří bradou, který se perfektně hodí k roli někoho, ke komu se chcete přimknout jako mech. Promiňte, chcete, abych přestala?
To není možné. Jsem zničená. Marketingová tsunami se přese mě převalila, neúprosný vír obrázků, rozhovorů, kolaborací a merche, nemilosrdně mě spláchla do kina a vyplivla mě do zadní řady téměř prázdného sálu (šla jsem v poledne ve všední den), kde se mi ta věc vypálila do sítnice a donutila mě o ní mluvit jako všichni ostatní. Začíná to mírně obscénním Grand Guignolem... A pak už to je jen lepší a lepší, haha! Všichni, kdo jste z tohoto filmu zhrozeni, vzpamatujte se, škoda slz. Je to skvělý film. Jsou to kyselé gumové bonbony Haribo Tangfastics pro oči. (Haribo se mimochodem vyrábí v Yorkshiru!) Každý, koho znám a kdo to viděl, to chce vidět znovu. Více Yorkshiru! Heathcliff mňam! Emerald střílí a dává gól! (Chcete, abych přestala?) Mizanscéna je kurátorovaná jak Victoria and Albert Museum. První setkání s Lintonem je nasvíceno jako pohádka. „Nebylo to trní sklánějící se k zimolezu, ale zimolez objímající trní.“ Venku je temně zelená, trnitá příroda s halucinačním zataženým oparem. Vypadá to, jako by byla na natáčení Labyrintu. Člověk napůl čeká, že za ní vyskočí obří mupet (ale mlčte, Elordi je dobrý herec!). Za zahradní zdí je pak jen zářivě zelený trávník, krotké růžové keře a neproniknutelné sluneční světlo. Nejde ani tak o předznamenání jako spíš o ubití náznaky, filmem protéká řeka červené a ukazuje k závěru jako obří červené šipky. Kdyby nad nimi proletěla skutečná letka Red Arrows s transparentem, nemohla by to vyjádřit jasněji. Je to zkrácené a stylizované jako románek z červené knihovny pro generaci, která už nečte. Pokud chcete slušnou, ponurou a věrnou adaptaci, přiveďte zpět Merchant Ivory, nebo zkuste Larse von Triera; ten je v epické ponurosti fantastický.
Víme, že Fennellová svůj film vysvětlila jako vizi a pocity z románu, které měla ve svých čtrnácti letech. Jaká škoda, že tyto vize dostaly věkové omezení od 15 let, její nejpravděpodobnější a nejvděčnější publikum si bude muset rok počkat! Přepjaté emoce a změny nálad působí velkolepě pubertálně, kdyby tak jen trochu ubrala na bičích a řetězech. Ale pak bychom tu neměli tak obrovský hit. A je to hit navzdory ofrňování, s jakým k němu mnozí přistupovali. Ale, ale... Fennellová přece podvrátila poselství knihy! Ano, a v některých částech dost brilantně. Ještě než Cathy pronese své: „Vzít si teď Heathcliffa by mě ponížilo,“ je tu scéna, kdy se Heathcliff skutečně pokusí zachovat slušnost a zakryje jí oči, aby ji před ponížením uchránil! A ani on sám sobě není podobný! Působí hrdinsky, úplný opak průměrného dnešního muže (zamyslete se nad tím). Položí ji, když o to požádá. Náš moderní hrdina si ostentativně říká o dovolení. Jen kolikrát se ptá Isabely, jestli chce, aby přestal! Její jazyk popravdě nevisí ven z pusy dostatečně dlouho. CHCETE, ABYCH PŘESTALA?
Vy se ale chcete dostat k vůním. Cathy, poté, co si s vyvrtnutým kotníkem pobyla u Lintonových, se objeví načančaná v pěkných červených šatech a jde se předvést Heathcliffovi. Ten jí oznámí, že její parfém je příšerný a moc silný. „To je konvalinka,“ odpoví zmateně a lítostivě, zjevně očekávala, že ho svou krásou ohromí. Místo toho se on ušklíbne: „To tedy není!“ a vrátí se k sekání dřeva. A upřímně bych si přála, aby se z toho vytěžilo víc. Aby řekl, že měl radši její přirozenou vůni nebo tak něco. Hádám, že to tak nějak nepřímo z kontextu vyplývá. Ale i samo o sobě je to skvělý detail. Cathy se pokouší jít proti samotné přírodě i proti své přirozenosti. Jasný narativní ukazatel (naše Em ani jiné nedělá) pro diváky, kteří dobře vědí, že my i náš parfém musíme být autentičtí. Lžeme si do kapsy na vlastní nebezpečí.
„Nechci, abys zmokla,“ pronese později, když ji pod obloukem postaví z deště. Mrk, mrk, to tak zrovna, odfrkne si publikum. My víme, kam to spěje. Řítí se to tam jako vlak. O něco později Isabella předvede stejné grimasy, jaké dělával Benny Hill, a střihne na nás i vlastní obří mrknutí. Je to vůbec Isabella, nebo spíš Lord Flashheart, co se každou chvíli chystá zaštěkat „haf haf!“? „Větrná hůrka“ jako romantická komedie na mém bingo lístku rozhodně nebyla. Film není ani tak nevěrnou adaptací knihy, jako spíš takovou ekfrastickou vizuální básní, která stojí na vlastních, dobře zpracovaných a zábavných nohách. Kdyby Emerald nepoužila jména postav a místo toho to pojmenovala třeba Dej Mi Víc Z Toho Vřesoviště, Velkej Kluku, myslím, že by k ní byli lidé shovívavější. Chcete, abych přestala?
Zajímalo by mě, proč pro scénář vybrali zrovna konvalinku? Tipla bych si, že čistě proto, že Floris Lily of the Valley vyšla v roce 1847, tedy ve stejném roce jako román. I když vzhledem k tomu, že se nacházíme v paralelním vesmíru „Větrné hůrky“ v uvozovkách, na takové chronologii sotva záleží. Že by to mělo něco společného s viktoriánskou květinovou mluvou? Taková jemnost tu působí velmi nepatřičně. Malé bílé kvítky symbolizují štěstí, radost, čistotu a pokoru. Opravdu naprosto mimo. A ostatně, příběh se odehrává více než půl století předtím, než byl napsán.
Nejdřív, dokud na sobě má Robbie ještě takový ten Heidi bierkeller kostýmek, si můžeme představit spíše přírodní vůně. Gorseland od Jorum Studio, Nettle & Wild Achilea, Wild Flower & Acacia, Pear Cascade díky její čisté deštivé svěžesti. Samozřejmostí je pak Mimosa Tanneron, plná oné Letní země, v níž snad najdou klid jejich duše, nebo levnější varianta Sunflowers Sunrise, taktéž zalitá sluncem a plná přírody, neslazená, jen skoro čistá (může se na vás rozvinout do podoby tělového mléka, ale taky nemusí, zkrátka narcismus v lahvičce, lol), a samozřejmě jen pro to jméno Every Storm A Serenade. Ach, nebylo to tak přesně ono!
Poté to ale nabere obrat do teritoria obrazů, které můžete cítit: dostaneme pijavice na zdech a řeky krve! Epický sex v úchvatné krajině! Polstrovanou koženou celu!?? Pokud jste neviděli film ani nespočet trailerů a upoutávek (to jako fakt? to žijete na těch vřesovištích pod kamenem?), ani ty pijavice, ani tu celu vám asi nevysvětlím. Předpokládám, že to má být temná komedie – divná, dusivá, vyšinutá, a tudíž musí i podivně vonět. Není divu, že má okna pořád dokořán. (Aby mohl Heathcliff prolézt dovnitř. Obří špaletová okna, pochopitelně.) Představuji si, že to tam voní jako Burberry Her Elixir, zprvu hezky, do bledě nude růžova, docela mile, ale její lehkost je zrádná, máte pocit, jako by vám vycpala dýchací cesty vatou, a rázem je jí příliš, jako voňavkářský waterboarding, prostě s tím nepřestane. Nebo Fame in Love, což je upřímně řečeno prakticky to samé, jen občas sklouzne trochu víc do kadeřnického salonu, ovšem drydown už není tak hutně a ucpávajícím způsobem vzdušný a jahoda se drží celou dobu (na papírku vydržela přes týden, než se rozpadla na obyčejný pudr). „Proč z tvých vlasů necítím vřes?“ Protože kreslená disneyovská estetika kostýmů vás nutí představit si spíše přeslazené, moderní, super výkonné gurmánské pecky. Máme tu hodovní stůl se záplavou želatin a pudinků. Sama Isabella vypadá jako Symington's Table Cream v lidské podobě – na první pohled staromódní cukrátko, zdánlivě prostinká, uhihňaná nanynka, ale když ji poznáte blíž, je docela k nakousnutí. Přehnaně bohatý pudink Fire at Will by jí sedl, případně Guimauve od Reminiscence s její sladkou podivností, skleněnými volánky a stužkami.
Jak by voněl Heathcliff? Především jako Akro Night, celé týdny neprané oblečení. Pak, vzhledem k tomu, že si u večeře zapálí dýmku, se pro druhou polovinu logicky nabízí tabák. Představuji si nějaký jemný, příjemný, jako Rêverie, neumím si totiž představit, že by měl rád nějaké dravé nebo nepřirozené pachy, navzdory své povaze. Vůně pojmenované po něm si pohrávají většinou s temnými tóny: tabákem, labdanem, hlínou, jako třeba Figment Man – v neposlední řadě proto, že on je pouhým výplodem fantazie („figment“), oním roztomilým, nereálně přítulným, posedlým bláznem, kterého si puberťačka idealizuje, dokud si nepřečte dost zpráv nebo nemá tu smůlu, že takového fakt potká. Nebo třeba jako vlhké kameny: čili Le Monarque II s jejím nekompromisním dřevem, opravdu dřevem. A ještě lépe, Le Monarque I pro oba dva, zelená, vlhká louka plná divokého kvítí. Lesní půda Bracken Man. Ale no tak. Ačkoli je možná popisován jako romský, je to do morku kostí yorkshirský Rom; v mnoha ohledech působí jako ten nejtypičtější chlap z Yorkshiru. Parfém by nenosil. Buďme soudní. Yorkshireman může vonět po parních vlacích, uhlí, lékořicových bonbonech, mokrých vlněných svetrech, cigaretách, psech, blátě, trávě a starém dobrém poctivém potu. Když jsem tu knihu četla před drahnými lety, předpokládala jsem, že je Heathcliff Rom, stejně jako kluk, se kterým jsem chodila na základku. Kamarádili jsme se jen chvíli. Romové se totiž pochopitelně stěhovali dál. Určitě by NENOSIL parfém. Nesměl nosit kraťasy jako ostatní kluci. Vlastně byl jediný, kdo chodil v dlouhých kalhotách. Podle školních drbů jeho táta naběhl do školy a zařval na učitele, že je neslušné ukazovat nohy. „Bude nosit kalhoty jako chlap.“ V každém případě si ho nikdo nedovolil otravovat. Nosil náušnici, ale bez zlatého zubu. Takže za mě je Elordi coby Heathcliff naprosto v pořádku; po etnické stránce se zdá být docela přesný. Ne že by to teda internet nějak uklidnilo.
A co chudák Edgar? Jen těžko si představit, že by voněl něčím jiným než zklamáním. Myslím, že tady raději skončím.
Větrná hůrka, ten dům samotný, by mohla vonět jako The Red Wedding, po chlastu a krvi, po starém lakovaném dřevěném nábytku a rozlitém víně.
Konec pak podivným zápachem hniloby z Beso de Fuego. Zčásti proto, že je to vůně tak odporná, a zčásti proto, že když Robbie leží mrtvá v řece vlastní krve, působí to esteticky velmi almodóvarovsky, jako exaltované španělské melodrama. Možná ještě s Bull's Blood 2nd Edition, k Heathcliffovu oblečení nasáklému tabákem, doznívající kovový zápach prostupující rozkladem.
Líbil se vám film? (To je v pohodě, buďte upřímní, pořád mám popcorn.)
Jakou vůni byste mu vybrali vy?
