BLEU DE CHANEL – OPĚT OČIMA SCORSESEHO
Reklamy parfémů

od Alex (Sane-Witch) Osipov
11/04/24 01:15:01

První film Bleu v režii Martina Scorseseho s Gaspardem Ullielem v hlavní roli byl velmi dobrý.

To, co vidíme na plátně, je vizualizace režisérovy mysli. Je to on, kdo koordinuje světlo, barvu, zvuk, úhel pohledu a střih. Je to autorská kinematografie, ne komerční hollywoodské trháky. Mám rád, když se dívám očima režiséra a uvědomuji si: ano, tohle je jeho vize. Rád rozpoznávám způsob pohledu, způsob vidění, emoční paletu, tempo vnímání, které je charakteristické pro konkrétního režiséra.

Proto se mi "Pětka" Guadagninovýma očima nelíbila: Luca má velmi jemný způsob vyjadřování. V celovečerním filmu je jeho styl rozlišitelný a krásný, ale v minutové reklamě na parfémový výrobek jsou všechny jednotlivé rysy... ne přímo vymazány, ale nemají čas se rozvinout a projevit. Guadagnino je "pomalý režisér"; jeho filmy potřebují čas, aby se nadechly, dozrály a rozvinuly; jeho zápletky potřebují čas, aby se vylíhly a prošly neuspěchaným zkoumáním výchozí situace, než se dají do pohybu. Pro to všechno mám rád jeho "trilogii touhy" – "I Am Love," "Call Me By Your Name" a "A Bigger Splash".

Na druhou stranu je Scorsese dynamický, temperamentní režisér, hitmaker a artový filmař zároveň. Tyto úzké reklamní rámce mu docela vyhovují: dokáže nejen vyprávět příběh (to se podařilo i Guadagninovi), ale také ukázat svůj způsob formování vyprávění.

Na videu je zřetelně vidět rozervanost, dynamičnost, až úzkostlivost hlavního hrdiny, který ve skutečnosti nehledá lásku – hledá sám sebe a blonďatá dívka, kterou pronásleduje, zmatená realitou filmu a rozhovory, je jeho vlastní anima, jeho duše. Chce najít vnitřní soudržnost a celistvost, chce vylézt ze škatulky vnucené médii a rolí hrdiny, "přestat být tím, koho jste ode mě čekali". A jak se zdá, daří se mu to.

Samotná vůně "Bleu" de Chanel tuto soudržnost symbolizuje – protože složení vůně je skutečně velmi soudržné. Můžete ji nazvat obyčejnou, banální, klišé, ale je vytvořena tak dobře, že ji samotnou lze považovat za klišé, které mohou ostatní výrobci ve svých vůních replikovat. Velmi mužná, velmi dynamická, davová (pokud máte rádi tento žánr). Měl bych poznamenat, že "Bleu" jsem nikdy neměl v oblibě a na rozdíl od "Number Five" si ji z parfémového hlediska neoblíbil.

Další filmy s vyzrálým Gaspardem Ullielem si sice ponechaly modrý filtr a téma pronásledování tajemné ženy, která není tak docela z tohoto světa a nedá se chytit, ale ztratily ironii – a hlavně díky krátkému sestřihu vypadal Gaspard jako kancelářský pracovník.

To byla velká chyba: vůně je natolik neutrální, že se dá snadno aplikovat na úplně kohokoli, a cílem režiséra je vyhnout se poukazování na její banalitu. Mladý úspěšný manažer ve sterilním kancelářském interiéru je jed, který dokáže zabít jakékoli kouzlo. Parfumerie koneckonců obchoduje s pohádkami, ne s prózou života – no, tedy, obchoduje i s prózou, ale pouhý pohled na tyto stoly vyvolává slzy nudy.

Bohužel jsme o Ulliela přišli předčasně a jeho krásu a talent budeme dlouho oplakávat.

Novou tvář pak do kontextu "Bleu" umně zasadil Scorsese, který se tak vrátil k původnímu zběsilému a bohémskému, zoufale mladému hrdinovi, ale zároveň s naprosto klasickou "atmosférou".

Napodruhé se to povedlo.
Timothée Chalamet je stejně jako Gaspard Ulliel pohledný a rodokmenný. Nemůže za to, že ve svých dvaceti letech vypadá na patnáct a nejspíš ještě pár desítek let bude vypadat velmi mladě. Obvykle vzhled diktuje roli, ale nebrání tomu, aby se projevil skutečný talent. Se zájmem sleduji jeho kariéru: Nemohu říct, že už naplno ukázal svůj potenciál, ale určitě pro něj má prostor. Ano, zatím kráčí mimo vyšlapané cestičky a hraje trochu nesměle jako štěně se sklopenýma ušima. Přesto se už nebojí komedie, ba ani grotesky – což je v naší profesi jistým znamením, že chlapcovo sebepojetí je v pořádku a vstoupil do fáze filmového experimentování.

Scorsese svůj nový film opět natáčí v komediálním duchu – snad ještě zběsileji než dříve, načrtává některé každodenní detaily, s nějakým tím prvkem Late Show, nohy na stole, zlomená žebra... ale hrdinovo hledání zůstává stejné – cesta k sobě samému, k vnitřní realitě, kterou signalizuje modré světlo. Začíná modrými záblesky v oknech vlaku projíždějícího nad hlavou a končí zachycením právě tohoto vlaku – za jehož otevřenými dveřmi šplouchá modrá voda/světlo prapůvodního moře, pravé přírody, intuitivního pochopení. Milostná linie je méně výrazná: žena se stává pouhým poslem Druhé strany, který ukazuje cestu ke svému Já.

Tam, kde se Guadagnino omezuje na každodenní realitu, Scorsese vstupuje do té symbolické a zapojuje do ní naše Mladší Já, které jazyku pohádky velmi dobře rozumí a vlastně jím i plynně hovoří. To dodává reálnosti situace další rozměr a balíček hlubších významů než prosté "on a ona se potkali nebo nepotkali... ach jo, a ona měla na sobě červený set" jako v Guadagninově filmu.

Scorsese pracuje se současným populárním trendem hledání identity a dává univerzální, jednoduchou a správnou odpověď prizmatem hercova seberozvoje (musím říct, že mým oblíbeným prizmatem: celý svět je jeviště a všichni muži a ženy jenom hráči):

- A to, že jste v roli, ničíte sami sebe, to, kým jste?
- Ne, ne, ponoříte se do ní a najdete se v ní, uvnitř. Teprve pak můžete být svobodně tím, kým jste.

A já bych k tomu dodal: "... a kýmkoli chcete být." Ano, tak funguje herectví: jen když v sebe pevně věříme, můžeme se změnit, hrát jakoukoli roli. A tato opora je výhradně uvnitř – skrze univerzálnost v individualitě a ducha v osobnosti; nikdy ne skrze skupinovou nebo společenskou identitu.

Líbí se mi tento malý film o iniciaci. Líbí se mi neserióznost, s níž je natočen, a jeho hravá forma – protože Mladší já si také rádo hraje. Líbí se mi, jak je zde realizována Campbel archetypální symbolika: modré světlo, volání, předaná karta s klíčem, kterou nejprve vidí ve snu a pak mu byla předána v reálném životě; překročení hranice mezi reálným a nereálným a nevyhnutelný návrat hledajícího do běžného světa po návštěvě, protože zasvěcení nemá cenu, pokud se nenaučí žít zde se všemi přijatými dary.

Na pozadí tak povedené sémantické řady však Bleu sám jaksi okamžitě vyprazdňuje – je uvěřitelné, aby obyčejný fresh vyprávěl tak fantastické příběhy?

Estetika snímku poskytuje most mezi formou a obsahem prostřednictvím černobílého měřítka, kontrastního záběru, rychlého pohybu, pocitu chladu z obrazu a mladé pružné energie hrdiny. Prostřednictvím těchto efektů se vracíme ke kvalitě vůně a začínáme rozpoznávat její krásu.

Podle mě jde o zdařilé dílo a Chalamet je úspěšnou novou tváří Bleu de Chanel, které se podařilo vdechnout ne-mladému parfému znovu život a neztratit se v pozadí nezapomenutelného Ulliela.

Fotografie: Chanel