Spolu s vůněmi Aventus a Baccarat Rouge 540 bych pravděpodobně vybral Black Orchid, aby doplnila stupně vítězů pro nejunikátnější, nejnezapomenutelnější a nejnávykovější parfémy posledních několika desetiletí, ne-li ještě delšího časového období. Nejenže její profil působil při uvedení na trh v roce 2006 výjimečně, překvapivě, neotřele a neologicky, ale její superlativní výkonnostní vlastnosti zajistily, že se s jejím olfaktorickým otiskem v určitém okamžiku během let jejího kralování setká a spojí maximální část veřejnosti. Vytvořena v době, která upřednostňovala tajemství před čitelností (což často vedlo k upřednostňování syntetických materiálů a syntéze nálad), byla tehdejší mainstreamová parfumerie pravděpodobně schopna větší metaforičnosti a dvojsmyslnosti než směsi vedené přirozeností a segmentované emocemi, k nimž vybízí dnešní kontext.
Na Black Orchid není nic nesmělého, skromného, poddajného ani obecného, ani když ji hodnotíme 17 let po uvedení na trh. Díky tomu, že postrádá primární přiřazení k nějaké výrazné květině nebo pocitu z reálného světa, nemáte jen možnost nechat svou mysl přemýšlet o jejím významu, ale ve skutečnosti je bloudění a údiv jedinou vhodnou možností, která vám zbývá. Pro mnohé je Black Orchid bohatá a sladká, se špičkami balancujícími na hranici hypnotičnosti a narkotičnosti. Mně její multimodální evokace černoty současně s bezhlavostí vnucuje cosi temného a hrozivého na emocionální úrovni – přehnaně sebevědomého až panovačného a arogantního, opojného na hranici dusivosti a tak masitého a syrového, že v jeho rozvinutém květu číhá hrozba. Jako Venušina past, v obrysech nevinná, ale při pohledu na ni smrtelně nebezpečná, okouzlující svým půvabem, ale ve svém stinném nitru skrývající znamení a nebezpečí.
Jediným materiálem, který v parfumérově instrumentáriu kloubí přímou rezonanci s jeho přirozeným stavem, je pačuli. Díky sametové struktuře a pomrkávání po hořkém lesku dodává vůni Black Orchid bohatou chuť hořké čokolády a šťavnatý akcent zralé, vlhké půdy, pačuli zůstává z velké části nedotčeno a vytváří kašovitě želatinové ukotvení vůně. Ve všech ostatních ohledech cítím snahu o zastření, transformaci a proměnu jednotlivých tónů v iluzorní fantazii vycházející spíše ze snu než z reality. Zbylá zavazadla pačuli byla odhozena, vyčištěna od kořeněného chmýří a travnaté mlhy a popřena její kořennost jako rostliny vyleštěním jejích hrubých brázd a plynného houští do našlehaného bahna z kakaa, bahna a hlíny klouzající na hrnčířském kruhu s kluzkým leskem. Ylang-ylang, obvykle zaprášený s akcentem sépiově slunečního pozlátka zbarveného čajem, je prezentován výhradně v krémové a křivé, jemně tropické a máslové konzistenci jako kopeček perleťové kokosovo-banánové pannacotty lesklé mléčným příkrovem, když vám quenelle dopadne na talíř.
Černý rybíz a pomeranč kvasí v sudu ze santalového dřeva zalitého vanilkou, aby se zcela vyhnuly atribuci jako šťavnaté nebo šumivé ovoce, a místo toho přidávají vařený, opojný okraj spíše slivovice než whisky – rozplývající se marmeládou, hustý jako želé, trpký v lechtání jazyka. Gardénie přináší indolové vnuknutí, aby povýšila gurmánské zaměření z dezertního flanelu na feromonem napuštěné jedlé. Bílé květy Black Orchid zajišťují vůni bílou žhavost v intenzitě s tělesností hraničící s oplzlostí a vrhají pačuli do siluety, aby zdůraznily její temnotu až do zapomnění. Směs je tak lepkavá a viskózní jako zemitě-květinový fondán, že nenechává žádný prostor k dýchání. Není tu žádný citronový vzduch ani mořská slanost, které by zmírnily přitažlivost Black Orchid. Místo toho vás dusí svým vakuem z inkoustu olihní a pavoučího jedu jako čichová černá díra, která vás topí ve svém hořkosladkém přívalu. Možná se před ní skrývají rubínové čokoládové lanýže a jemné okvětní lístky džungle, které lákají jako neškodná krása, ale jakmile jednou spadnete do jejího povodí, není úniku před přitažlivostí. Magnetické spíše z povinnosti než z vlastní volby. Vcucnut do jeho tekutých písků stále přemýšlím, zda mě na druhém konci čeká zloba, nebo velkorysost.
