Většina řady Bohoboco působí vlažně a genericky. Zajímavá textura víček a nápadité názvy se uvnitř flakonů v samotných šťávách příliš neodrážejí. Celkově tyhle vůně hrají na archetypy, které přesně zapadají do toho, co je právě v kurzu, bez větší odvahy vybočit. Dokonce i často probírané Magic Mushrooms, se vší svou realističností zelených, škrobnatých hub přivoněných před vařením, v závěru uschne do Pomegranate Noir.
Nejvýstřednější z celé party ale výstřednost i intriku skutečně doručí. Polish Potatoes, variace na kožené chypre, voní znepokojivě šťavnatě, nakysle, taninově a slaně. V té vůni je vyloženě vinifikovaný charakter: karmínová a inkoustová, s kyselostí a krémovostí připomínající červené víno. Má bobulové složky na hraně brusinky; kořeněné, jak je uvedeno, hřebíček; a zemité, za které ručí pačuli, ale hlavně jsou petrichorické – mokrá hlína, ušpiněná tráva a jen maličko koňské stáje.
Ale ve formuli je ještě něco navíc, co ji posouvá za merlotový prototyp, který v niche posledních pár let obíhá. Jako příklady vezměme Ambre Samar, Lys Sølaberg, Bloody Wood, Dylan a On A Date – všechny sdílejí společný akord, takový růžově lepkavý, promíchaný s malinovou vlnou. Polish Potatoes je věrnější svému jménu: má hummusový (ano, z cizrny) facet, rozbředlý a hutný, nahoře ostrou zelenou šťavnatost (blíž ke kečupu než k růži) a taky nuance nezralého banánu. Srovnání s Rouge, další vůní s tónem červené řepy, moc nedává smysl. Polish Potatoes je mnohem víc niche: s jízlivými listovými akcenty, chrupavčitě kovovými efekty, závanem jablek a sena a lehce funky výstřelem hnoje v kůži.
Těsně předtím, než se to zvrhne v přílišnou podivnost, Polish Potatoes přejde do karamelu, medu a čokolády – pořád ale se slanou, „savoury“ citlivostí. Ten obrat je zajímavý v tom, že vám zpětně pocukruje celý zážitek. Nejdřív je to samá hořkost. Na konci je to mnohem sladší: jako rande se špatným začátkem, jehož skvělý finiš vynahradí podivný rozjezd. Přesunuli jsme se od syrovosti neochucené zeleniny, místy nakládané, k americkému Díkůvzdání, kde se kořenová zelenina podává s extra dávkou hnědého cukru a marshmallow. Z úsporného stavu obživy v časech přídělů a jednodušší kuchyně (kolektivní soudržnost řepy a brambor jako základních potravin venkovské stravy) jsme se ocitli v mnohem rozmařilejším prostředí, které drží askezi jen jako vzpomínku v bezpečné vzdálenosti. Je to skoro opak – opilost červeným vínem a hýčkání medem. Skvělé vyprávění s náročným profilem.
