Práce Francise Kurkdjiana mě zajímají. Mezi vůněmi, které vytvořil, je jedna, kterou jsem si zamilovala od prvního přičichnutí: Iris Nobile od Acqua di Parma. V mé sbírce je několik vůní, které opravdu miluji a které se mi dodnes líbí stejně jako v době, kdy jsem se s nimi poprvé setkala - všechny byly vytvořeny pro Jeana Paula Gaultiera: Fragile, Fleur du Mâle a Gaultier 2. Jsou i takové, které mi prostě připadají zajímavé a které by měla vyzkoušet každá milovnice parfémů...
A samozřejmě jsem s očekáváním čekala na Kurkdjianovu první práci jako interního parfuméra u Diora.
Název Dioriviera mě okamžitě upozornil: Představila jsem si další příběh o prosluněných citrusech, mořském vánku, bylinkách a verbence a možná i trochu mimózy nebo pomerančového květu. Trochu jiná, ve stylu Kurkdjiana, ale citrusová a svěží.
Naštěstí jsem se mýlila. Kurkdjian mě překvapil, a to velmi. Nemůžu říct, že by mě okouzlil nebo ve mně vyvolal touhu po lahvičce, momentálně v mém městě těžko k sehnání, ale překvapil mě.
Dioriviera se otevírá vůní mladých borovicových šišek, když jsou ještě zelené a téměř měkké. Jsou velmi voňavé, když se sklízejí na výrobu džemu. Šiškový džem mám velmi ráda. Vaření trvá dlouho a vyžaduje velké úsilí, ale výsledek je kouzelný a proces velmi aromatický... Na začátku Dioriviery je tedy sběr borových šišek. Ne vzduch v borovém lese, ale proces sběru šišek, kdy se vůně zintenzivňuje a koncentruje. Tehdy jsou spíše zelené než pryskyřičné a jehličnaté, ale je to specifická zelená vůně borových šišek.
V Dioriviera je hodně zeleně, ale je zcela odlišná od klasických středomořských kytic. Nemá nic z jemnosti a delikátních bergamotových odstínů. Zelené tóny jsou šťavnaté, štiplavé a uchvacují čich.
Postupně se zeleň naplňuje chladem a temnotou, a teď už to nejsou jen mladé borovice... Nebo nejen ony, protože borovice a zejména jejich šišky, lehce podušené v cukrovém sirupu, zůstanou v Dioriviera až do konce.
Ale i samotná zeleň začíná připomínat hustý stín fíkovníku, vůni fíkových listů a fíkových plodů, ale ne zelených, spíše zralých a sladkých, připravených ke sběru. Možná už byly utrženy a někdo je v klidu pojídá, opřený o kmen obrovského starého fíkovníku, štědrého na stín a plody.
Kmen také voní. Teplé, nasládlé dřevo.
Musím přiznat, že když jsem zkoušela Diorivieru, napadaly mě myšlenky, že pokud máte Philosykos od Diptyque, novou vůni vlastně nepotřebujete... Ale kdybych si měla vybrat, myslím, že někdo by dal přednost Diorivieře. Má tu zvláštní odvahu, která Kurkdjianovu tvorbu odlišuje. Je výraznější než Philosykos. I když mně osobně se Philosykos líbí víc.
Téma fíkových listů a plodů fíků je v Dioriviera důkladně prozkoumáno. Tady najdete hustou zeleň a tam - je to jemné s krémovým tónem. Tady hladká strana plodu vyzařuje teplo a prach, a tam - sladká vnitřní dužina se semeny. Vše je tak živé a pravdivé, vše obohacené o vůni borovice a šišek.
Můj popis by mohl znít tak, že Dioriviera je sladká. Je skutečně sladší, než jsem očekávala, ale zároveň ji nelze označit za jednoznačně sladkou. Pro mě ano, někomu se může zdát, že svěží zeleň sladkost přebíjí.
Co se týče růží...
Bylo uvedeno, že Dioriviera byla inspirována zahradou zámku Château de La Colle Noire.
V této zahradě jsem nebyla, ale věřím, že její růže voní přesně jako růže. V Diorivieře růže jsou, ale připomínají mi ty vysoké květiny s tlustými stonky, které voní spíš po salátu než po růžích a prodávají se v květinářstvích... I když to jsou taky růže. Ale v jejich vůni je spíš salátový nádech, takže když mezi nimi potkám růže se zeleným odstínem okvětních lístků, připadá mi tato barva nejlogičtější, nejvhodnější. Na takové růže je krásný pohled. Používají se k sestavování slavnostních kytic, ale kromě kytic jsem je viděla jen v lednicích v květinářstvích. Nikdy jsem je neviděla růst. Růže na dlouhých stoncích vypadají, jako by byly vytvořeny někde v laboratoři, s důrazem na vzhled. Živá rosa se nikdy nedotkne jejich okvětních lístků a slunce je poprvé políbí, až když je v kytici vynesete z obchodu.
Takové jsou růže Dioriviera.
Ale zvláštním způsobem právě tato chladná a téměř abstraktní salátově růžová vůně odhaluje další tvář zeleně Dioriviera a činí ji subtilní.
V posledních dnech bylo v mém městě horko a Dioriviera se v horku krásně otevírá: mnohem lépe než citrusové vůně, které horko buď spálí, nebo z nich udělá kovové. Dioriviera v horku žije a dýchá, halí se do husté zeleně a dává pocit stínu, a přestože je sladká, její sladkost ladí s horkem stejně dobře jako sladkost jahodové polanky v lese nebo jetelové louky (ne, v Diorivieře nejsou jahody ani jetel, je to jen příklad sladkosti, která se v horku stává jen krásnější).
Možná si říkáte - co může být tak poutavého na ovocno-zeleninové kompozici? Přesto Dioriviera přitahuje pozornost.
Zdá se, že v souhře zelené (borovice, listy, stonky růží) a záblesků růžové (dužina fíků, okvětní lístky růží) se skrývá nějaký nepolapitelnější odstín, a pokud ho dokážete identifikovat, odhalíte tajemství Dioriviery. Něco se v ní skrývá pod vlnami zelené a růžové jako nepolapitelná rybka...
Skryté koření? Nebo skrytá květina?
Zatím jsem nepochopila, co je to za tajemství.
