Navzdory hravým názvům a ironickým vnitřním vtípkům u produktů jako Ode To Dullness a Another Oud nestačily kontrakulturní narážky na vědomou hrubost a porušování konvencí zachránit nudný, levně působící a dutý design vůní, které flakony Juliette Has A Gun ve skutečnosti ukrývají. Není žádným tajemstvím, že jsem před novinkami této značky nikdy nepřistupoval s velkým respektem – názvy mých posledních recenzí Juliette mluví samy za sebe: „Léčivý make-up“, „Upřímnost neslevuje z omylu“, „Další podivná polévka od Juliette Has A Gun“, „Nudná chuť, podmanivá textura“… Ano, už nějakou dobu si myslím, že značka se vědomě snaží vytvořit si rukopis v podobě silně syntetických ovocně-květinových šamponových profilů, které jsou zahuštěné do želé a uhlazené vlažným pižmem. Výsledek je vždy tak nějak lepkavý a vlažný.
S novějším Ex Vetiver je to možná stále trochu nuda a působí levně, jak ostatně naznačil i Miguel ve své vlastní kritické recenzi. Přesto pro mě je tohle poprvé, kdy mě Ricciho koncept skutečně oslovil. Ne tak, jak to sám zamýšlel (vůně rozhodně nepůsobí jako dámská, která by se proměnila v pánskou; rozhodně by to chtělo víc květinových tónů), ale v těch základních stavebních prvcích, které vám tato vůně nabízí k vlastní interpretaci, se přece jen odehrává něco zajímavého.
Ricci zamýšlel „Ex“ jako latinské „z“ nebo „mimo“, ale nemyslíte, že si zákazníci Sephory tuhle předponu okamžitě spojí spíš s bývalým přítelem, zvlášť v tom lehce neurčitém kontextu výměny parfémů v partnerském vztahu? Já ano, a to hned napoprvé. Pokud se vydáte tímto směrem, vůně rozvíjí docela zajímavý čichový příběh. Abych byl fér i k odpůrcům, je to spíš pointa než román – a celé je to o hořkosti. Sophie v ní cítila grapefruitové tóny, a přesně to samé vnímám i já ve vrchních notách – a to v pořádné dávce. Přijde mi hořká, někdy až extrémně hořká. A tady je ten vtip – žena zahořklá na svého ex, která cítí jeho starý vetiverový parfém a v hlavě má především nechuť a nepřátelství.
Hořký grapefruit jako Grey Vetiver od Toma Forda, ale bez jeho jiskřivě suchého podtónu. Přijde mi čistá, ostrá a lehce kovová – jako nůž do srdce. V základu je i určitá měkkost, ne úplně bavlněně-pižmová, spíš mlhavě rozostřená, evokující olfaktorickou metaforu vzpomínky, která postrádá ostrost a věrnost přítomného prožitku. Je nejasná a vybledlá, s veselou šmouhou květu pomerančovníku, která se mihotá mezi trpkými motivy antiseptika a kyselosti. Přesně tak, jak by měl každý správný smutný večer nad bývalým vonět, působit a chutnat.
Dobrá, není to přesně to, co měl majitel značky na mysli, ale myslím, že mé vysvětlení docela dobře propojuje téma s prožitkem (čtenář si stejně vykládá čajové lístky po svém, atd.). Žena nosící vůni svého bývalého, v níž se mísí rozporuplné emoce a vzpomínky bez ostrých kontur. Ale pokud JHAG chtěl pravý opak – tedy muže nosícího dámský parfém – proč tam prostě nepřidal víc lípy, jasmínu, hlohu, nebo jakékoli jiné květiny, která má přesah do obou světů? Jako vždy, Romanovy nápady se s jeho nosem nikdy úplně nepotkají.
