Komedie masek: Amoral od Pernoire

O švýcarské značce Pernoire jsem slyšel dlouho předtím, než se dostala do mé země. Její koncept mě okamžitě zaujal – představit vůni ne jako příběh, cestu nebo oblečení, ale jako "alternativní čichovou osobnost". Tato osobnost je nezbytná pro transformaci: proměnit účetní ve svůdnici, tichou ženu v domácnosti v superhrdinku. V podstatě tu máme komedii masek (italsky commedia dell'arte) a v arzenálu masek Pernoire mě nejvíce fascinuje ta amorální.

Zkusíte-li Pernoirův Amoral, pochopíte, že jde o klasického Brighellu, mazaného a mrštného, často zlodějského sluhu; zhýralého k ženám, statečného ke zbabělcům, ale poddajného mocným; hlučného a mnohomluvného. Je vždy proti starším mužům, kteří brání mladým žít, milovat a dosáhnout štěstí. Od herců hrajících tuto masku se vyžaduje, aby uměli hrát na kytaru a předvádět základní akrobatické kousky. Trochu podobně jako Figaro nebo Truffaldino přináší svým lstivým a zdánlivě amorálním jednáním prospěch sobě i ostatním postavám komedie na úkor navenek slušných, ale uvnitř amorálních postav, jako jsou Il Dottore a Pantalone.

Tvůrci Pernoira popisují svou vůni takto: "Noční město je vaším hřištěm, chladné tvrdé ulice vaší prací. Lidé nedokážou vysvětlit váš úspěch ani váš vzestup na vrchol. Pravidla jsou jen dalším způsobem, jak zadržet masy, aby se nedostaly na vrchol, ale ne vy; ohnul jste jejich morálku víc, než si dokázali představit. Získal jste větší proslulost a peníze nemorálními činy, jste tajemný, ale přesto podmanivý, vaše podstata je amorální. Amoral znamená postrádající morální smysl, nezajímající se o správnost či nesprávnost něčeho. Nedostatek morálky považujete za výhodu, nemorálnost nosíte jako svou vybranou vůni."

Amorální postavy se v divadle a literatuře obvykle používají ke zkoumání hranic morálních norem a k demonstraci důsledků nemorálního chování, a to jak pro ně samotné, tak pro jejich okolí. Tyto postavy mohou vyvolávat různé emoce, včetně odporu, soucitu nebo dokonce obdivu, a podněcovat nás k zamyšlení nad složitostí lidské povahy. Popis, který tvůrci Pernoire poskytli pro svou vůni, nám takové postavy skutečně připomíná.

Hlavní hrdina románu Bel-Ami od Guy de Maupassanta, Georges Duroy, je jedním z nejvýraznějších příkladů amorálních mileneckých osobností v literatuře. Román, který poprvé vyšel v roce 1885, vypráví příběh mladého muže skromného původu, který se prostřednictvím řady milostných vztahů vyšvihne do výšin pařížské společnosti.

Georges Duroy využívá své přitažlivosti a šarmu ke svádění žen, které mu mohou pomoci v kariérním postupu. Naváže vztah s několika vlivnými ženami a pokaždé těchto známostí využije k tomu, aby se vyšplhal na společenském žebříčku. Duroy zřídkakdy zvažuje důsledky svých činů pro ty, které využívá, což z jeho postavy činí ztělesnění amorálnosti a sobectví.

Bel-Ami je kritikou tehdejší společnosti, její povrchnosti, zkaženosti a pokrytectví. Prostřednictvím postavy Georgese Duroye Maupassant zkoumá témata společenského vzestupu, moci a vlivu osobních vztahů na kariéru a společenské postavení. Duroy slouží jako příklad toho, jak může jedinec dosáhnout úspěchu ignorováním morálních norem a využíváním druhých pro své vlastní zájmy.

Jakmile si Amoral nanesete na kůži, můžete si rovnou nasadit masku "Drahý příteli", přičemž vůně je dostatečně komplexní a hluboká, aby vám dodala na půvabu. Nedoporučuji však pěstovat si vlastnosti, o nichž hovoří tvůrci Pernoire a Maupassant. Ať se Amoral v mém vyprávění podobá Figarovi nebo Truffaldinovi.

Srdcem Amoral je sladký akord fougère, postavený na hřejivém kumarinu, pudrovém kosatci, jemném santalovém dřevě a lehce špinavé kůži. S něčím podobným jste se mohli setkat v různých verzích Armani Code, s různou mírou intenzity kožené nóty.

Odlišnost Amoral spočívá v tom, že řada jeho tónů je do kompozice zdánlivě uměle zakomponována jak v počátku, tak v základu: pevně zabalený designový fougère byl záměrně udělán výraznější, niche. Svrchní citrusovo-čajové tóny byly prohřáté jantarově-dřevitými materiály, zatímco základ byl ozdoben skořicovo-tabákovými a švestkově-hustými odstíny, což výsledek oproti předloze výrazně zintenzivnilo.

Zpočátku je Amoral jasná, poněkud karnevalová vůně, podobně jako Brighella, hlasitá a nespoutaná, ale v podstatě spolehlivá. Zdá se, že s ní lze najít východisko z každé problematické situace. V Amoral necítím odtažitost a chlad, které jsou pro postavu Georgese Duroye nezbytné. Chybí jí vypočítavost, ale je plná živých emocí – možná aby klamala, udělala první dojem, dokonce okouzlila, ale aby tak činila ve prospěch všech postav komedie. Její majitel si možná i zazpívá, pokud se najde kytara.