Kopie a padělky: Jaký je mezi nimi rozdíl?

K napsání tohoto článku mě inspirovala série videí na YouTube, kde se odborníci, známí parfuméři a blogeři v Rusku snaží poslepu uhodnout, který z předložených papírků nese originální parfém a který padělek. Připadá mi, že autoři těchto videí, ať už vědomě nebo nevědomky, vedou diváky k závěru, že padělek vlastně není tak špatný – protože když ani odborníci nepoznají rozdíl, proč platit víc?

Je to ale opravdu tak? Zkusme se v tom zorientovat.

Začněme tím, že parfém není jen vůně. Je to vůně, flakon, obal, název se svým příběhem a vizuální reklamou, ale také samotný zážitek z nákupu. Náš mozek vnímá realitu všemi smysly najednou, zpracovává ji a ukládá do paměti. Asi víte, že čich je jeden z nejstarších smyslů v evoluci života na Zemi – přímo souvisí s příjmem potravy, a tedy přežitím. Mozek vyhodnocuje jídlo ještě předtím, než ho vložíme do úst, a porovnává jeho vůni s „knihovnou“ dobrých a špatných pachů uložených v paměti. Proto oblasti mozku zodpovědné za čich patří do limbického systému – tedy systému, který řídí paměť, emoce i rozhodování.

Nové vůně, nové parfémy, se do paměti „zapisují“ vždy v souvislostech – spolu s dalšími smyslovými a emočními vjemy. Váha flakonu, barva krabičky, odstín tekutiny, okolní prostředí a dokonce naše vlastní fyzické a duševní rozpoložení – to vše se stává součástí parfémového zážitku. Myslím, že uživatelé Fragrantica by mohli vyprávět nespočet příběhů o tom, jak právě tyto detaily ovlivnily jejich vnímání vůně. Parfém zkrátka nikdy není jen vůně – a posuzovat jeho kvalitu pouze čichem je podle mě nemožné.

Druhý důležitý bod: parfémovou kompozici lze opravdu posoudit jen v čase, v jejím vývoji. Tento postup je dávno známý a dokonce popsán ve výrobních normách. Jednorázový test na papírku je spíš zábavná hra, jejíž výsledky nemohou vést k seriózním závěrům.

A do třetice – možná to nejpodstatnější. Mezi kopiemi a padělky je rozdíl, o kterém se příliš nemluví. Přitom právě v parfumerii jde o jevy, které si zaslouží zcela odlišný přístup.

Jaký je v tom rozdíl?

Steve Jobs v jednom rozhovoru v roce 1994 řekl: „Picasso měl rčení: Dobří umělci kopírují, velcí umělci kradou.“ Ve skutečnosti tuto myšlenku poprvé vyslovil ruský skladatel Igor Stravinskij – chtěl tím říct, že opravdoví umělci pouze neopakují, ale reinterpretují a přetvářejí cizí nápady. Zralost v umění spočívá ve schopnosti začlenit vypůjčené prvky tak, že se stanou neoddělitelnou součástí vlastního projevu.

Kopírování – nebo chcete-li inspirace – bylo v umění, módě i parfumerii vždy přítomné. Coco Chanel sama říkala, že „kopírování je výkupné za úspěch.“ Takže na samotném kopírování není nic špatného ani dobrého – důležité je, kam vede.

Vezměme si jako příklad případ Baccarat a zkusme sestavit pomyslnou škálu kopií.

(1) Dokonce i Dior a Giorgio Armani vytvořili „twisty“ na tento populární profil. Jedna značka zvýraznila mechový základ pačuli a posunula vůni do chypre polohy, druhá zahustila gurmánský akord a posunula ho k tabákovému tónu. To je zcela v pořádku – a dokonce prospěšné – protože tím úspěšný nápad získává na hloubce a bohatosti. Stravinskij by tleskal.

(2) Některé značky reprodukují profil Baccarat téměř notu po notě, ale uvádějí vůně ve vlastních flakonech, pod svým názvem. Tuto praxi vnímám neutrálně – následují trendy, aniž by nabídly něco nového. Těmto vůním říkáme také „dupy“.

(3) Pokud ale značka kopíruje jak profil, tak identitu – tedy název nebo design – zaslouží si to jednoznačné odsouzení. Pokud výrobce jakkoliv odkazuje na Baccarat (například Barrakat Rouge), máme co do činění s padělkem.

Rozdíl mezi typy kopií se možná zdá nepatrný, že? Následující příběh jej však vystihuje daleko ostřeji.

„AD“

Jméno německého renesančního malíře a rytce Albrechta Dürera vám jistě něco říká. Jeho díla byla výjimečná neuvěřitelnou precizností a hloubkou, což z nich učinilo senzaci v celé Evropě. Zejména jeho cyklus rytin Apokalypsa z roku 1498 získal obrovské uznání. Dürer podepisoval všechna svá díla monogramem „AD“, který se stal jeho poznávacím znamením.
 

Spravedlnost, Albrecht Dürer, 1499

Ve stejné době žil v Bologni talentovaný umělec Marcantonio Raimondi, který vynikal v jiné disciplíně – po studiích u nejlepších italských mistrů dokázal mistrně reprodukovat díla druhých. Kolem roku 1506 přenesl na měděné desky sedmnáct Dürerových velkých rytin ze série Život Panny Marie. Raimondi zrcadlil celé kompozice – včetně slavného monogramu. Tyto kopie pak prodával v prosperujících Benátkách a vydával je za originály.

Když se to Dürer dozvěděl, byl rozhořčen. Ještě téhož roku odcestoval do Benátek, kde na Raimondiho podal oficiální stížnost u soudu. Šlo o jeden z prvních doložených případů, kdy umělec bránil svá práva duševního vlastnictví. Benátský soud rozhodl, že Raimondi už nesmí používat monogram „AD“, ale žádná další omezení mu neuložil. Později Raimondi pokračoval v reprodukci dalších sedmatřiceti Dürerových rytin ze série Malé pašije – tentokrát už bez monogramu.
 

Nanebevstoupení Krista, z cyklu „Pašije Krista“, podle Dürera, Marcantonio Raimondi, 1500–34

Historie však rozhodla sama. Jméno Albrechta Dürera dnes zná každý, zatímco Marcantonio Raimondi zůstal v paměti jen několika málo – především jako kopista.

Paradoxně jsou dnes parfumérské značky v podobné situaci, v jaké byl Dürer před pěti sty lety: žalovat kopisty je stále marné, protože zákon chrání jen jména. A bylo by něco jiného, kdyby kopisté „kradli“ ve Stravinského smyslu – tedy přepracovávali cizí nápady do něčeho nového. Jenže většina z nich to ani nezkusí a vydává buď dupy, nebo padělky (a rozdíl mezi nimi, jak jsme viděli, je asi tak jemný jako monogram).

Zajímavé je, že podle komentářů na YouTube mají diváci těchto videí dojem, že Raimondi vlastně Dürera porazil. A ještě mu fandí.

Opravdu slepé testy.
 

Slepý vede slepého, Pieter Bruegel starší, 1568

Jaký je váš názor na „twisty“, kopie, „dupy“ a padělky?