Květiny a parfémy pro velké skladatele
Sloupce

od Elena Prokofeva
09/23/24 09:30:02

Domníváme se, že parfémy by se neměly dávat jako dárky, protože pouze jednotlivec si může vybrat svou vlastní vůni. Lepší variantou je darovat dárkový certifikát do parfumerie, který umožní obdarovanému vybrat si něco podle vlastního vkusu. To je nepochybně správný přístup. Pro milovníka parfémů je však pokušení vybrat vůni jako dárek pro blízkou osobu často neodolatelné. Mohou se spolehnout na své znalosti a zkušenosti a vybrat nejvěrnější ztělesnění oblíbené květiny obdarovaného z méně známých parfémů, které by dotyčný jinak mohl přehlédnout.

Dělám to ráda. A zatím jsem se málokdy netrefila. Přinejmenším vím, že mnou darované parfémy se nosí, a někdy jsem dokonce požádána, abych našla další lahvičku stejné vůně.

Baví mě také představovat si, jaké květiny a parfémy bych darovala slavným lidem, které obdivuji, abych jim poděkovala za jejich práci a za vše, co mi do života přinesli. Příležitostně jsem místo květin darovala parfémy svým oblíbeným autorům, ale předtím jsem provedla důkladný průzkum, abych se ujistila, že jim dárek udělá radost... A jsem vždy vděčná těm spisovatelům, kteří mi nabídli nápovědu tím, že se ve svých dílech zmínili o svých oblíbených květinových vůních nebo dokonce o konkrétních parfémech.

Častěji se však musím omezit na fantazírování o tom, jaké parfémy bych darovala svým nejoblíbenějším tvůrcům, protože nikdy nebudu mít příležitost se s nimi setkat. Už jen proto, že žili v jiné době a dávno zemřeli. Přesto se ráda dozvídám o vůních, kterých si váží spisovatelé, umělci a skladatelé, kteří jsou pro mě významní. Také si ráda představuji, jaké květiny a parfémy bych jim vybrala, kdybych měla tu možnost.

Wolfgang Amadeus Mozart

1756 - 1791

Mozart je slunce hudby, pro mě největší z velkých. Jeho hudba je radostná, osvěcující a inspirující. I jeho Requiem je zářivé, nekonečně útěšné. Kdybych měla vybrat květiny, které bych darovala žijícímu Mozartovi, byly by to slunečnice: velké, žluté, zářivé, vždy jdoucí za sluncem, jako by byly odrazem slunce na zemi. Slunečnice jsou štědré, nabízejí krásu a obživu hmyzu i lidem. Pro mě slunečnice symbolizují Mozartovu hudbu.

Ale i sám Mozart miloval polní květiny.

Jeho žena Constanze vzpomínala:

"Mozart byl vždycky tak veselý! Zbožňoval malování, sochařství, a dokonce uměl sám kreslit. Měl výjimečné nadání ve všech druzích umění. Málokdy byl melancholický. Byl to prostě anděl! Hluboce miloval přírodu a bez této lásky by nedokázal to, co dokázal. Obzvláště miloval květiny, vášnivě se zajímal o krajinu a venkovské scenérie a neustále obdivoval všechny přírodní krásy. Rád chodil na malé procházky a trávil hodně času mimo město. Nikdy jsem s ním neměla jedinou hádku. Byl od přírody tak laskavý a mírný, že se s ním nedalo hádat. Jednou dokonce přiznal, že je příliš šťastný na to, aby takové štěstí trvalo dlouho..."

Constanze možná není v mnoha bodech svých vzpomínek nejspolehlivějším svědkem. Domnívám se však, že pokud jde o Mozartovu lásku ke květinám, není třeba lhát. Bohužel nevím, jaké polní květiny rostly na rakouských polích v Mozartově době. Mně se v souvislosti s Rakouskem vybaví růže, vistárie a šeříky. Ale polní květiny, které mají vůni, jsou často medonosné... Vracím se tedy k myšlence slunečnic a jejich medu. Na parfémy se slunečnicovou vůní jsem však zatím nenarazila.

Vím jen, že nejkrásnější vůní medonosných květin, která zároveň evokuje sluneční světlo, je Poême od Lancôme.

Poême voní opojnou sladkostí datury, jižních a exotických květin. Za nimi se rozprostírá louka porostlá sladkým jetelem, v dálce se rýsují kupky sena. Poême má v sobě pudrovou mimózu, vanilkový heliotrop a slunečné pampelišky. Voní po nejsladších rajských plodech, v jejím srdci je med a mléko. Je tu podivuhodné polední letní pole s medem nasbíraným z jeho květů. Poême obsahuje vzácné i prosté květy! Zahrnuje všechny tóny prozářené sluncem – od zářivé mimózy v chladném ranním slunci, přes celé léto, od Itálie, Francie a ruských polí až po podzimní zralé plody.

V Poême je tolik slunce, a navzdory její složitosti tolik sladkosti a prostého kouzla, že ji považuji za dokonalý soulad s Mozartem.

Ludwig van Beethoven

1770 - 1827

"Jak rád se toulám mezi stromy a květinami. Můj špatný sluch mě tu netrápí." napsal Beethoven, který brzy ohluchl, svému příteli.

Stejně jako Mozart i Beethoven miloval polní květiny a příroda pro něj byla zdrojem inspirace. Obzvláště si oblíbil vůni lip. Občas ho lidé vídali, jak objímá rozkvetlou lípu nedaleko svého domu.

Pro Beethovena bych zvolila parfém s tóny lipového květu, ideálně co nejautentičtější. Byla by to vůně Tiglio Mirabilis od Laboratorio Olfattivo.

Tiglio Mirabilis voní jako teplé jaro a mírné léto a zachycuje to nejlepší z obou ročních období: nejpříjemnější teploty a nejkrásnější vůně. Otevírá se vůní nadýchané, sladké a lehce zelené mimózy, velké jižní mimózy kvetoucí pod širým nebem. Poté se přidávají květy citronu a jasmínu, následují tulipány a zvláštní ovocně zelená vůně leknínů. Brzy však převládne vůně kvetoucí lípy – medová a plná pylu, sladká s nádechem hořkosti, evokující teplo i hluboký stín.

Tiglio Mirabilis bych určitě darovala nešťastnému, ale geniálnímu Beethovenovi, aby do svého smutného světa vnesl trochu radosti, která mu zjevně chyběla, spolu s vůní kvetoucí lípy, kterou by mohl nosit po celý rok.

Frédéric Chopin

1810 - 1849

Skladatel a klavírista Frédéric Chopin byl romantik a zakladatel polské národní skladatelské školy. Byl známý svým brzkým talentem a stejně brzkou smrtí. Po celý život trpěl melancholií a různými záhadnými chorobami. Moderní badatelé se domnívají, že trpěl tuberkulózou, ale snad ještě více ho trápily chronické deprese.

Jednou z Chopinových velkých útěch byla vůně květin, zejména fialek. Miloval je natolik, že požadoval, aby se fialkový parfém rozprašoval v salonu, kde vystupoval nebo přijímal hosty, a na záclony v jeho ložnici. Kytice fialek byly v jeho domě vždy přítomny. Věřil, že jejich vůně vnáší do jeho života nádech pravé romantiky.

Když Chopin zemřel, jeho studenti skoupili všechny fialky v Paříži, aby jimi pokryli jeho hrob. Dodnes se fialky nosí na jeho hrob na hřbitově Père Lachaise.

Pro Chopina je jedině vhodné darovat fialkový parfém. Moji volbu snadno uhodne každý čtenář Fragrantica: Violette Kew od Le Jardin Retrouvé.

Tuto jemnou fialkovou vůni jsme s kolegy mnohokrát chválili. Možná jsme naše čtenáře vyčerpali, ale na mě Violette Kew stále hluboce zapůsobila. Živější, elegantnější a romantičtější fialku si prostě nedokážu představit. Odpusťte mi, ale budu opakovat to, co jsem již řekla dříve: Violette Kew od Le Jardin Retrouvé je svěží, vlhká, hedvábná fialková vůně, pod kterou se skrývá hřejivý oříškový kmín, lehce poprášený fialkovým pudrem. Navzdory kmínu voní Violette Kew tak něžně, sladce a nevinně, že si říkám: tady jsou přesně ty fialky, které romantičtí spisovatelé tak rádi přirovnávali ke svým hrdinkám – nevinné, ale přesto svůdné ve své čistotě.

Pjotr Čajkovskij

1840 - 1893

Pokud je pro mě Mozart Sluncem světové hudby, Čajkovskij je Měsícem. Tam, kde Mozartovo Requiem nese světlo i ve smutku, Čajkovského Louskáček nese melancholické a dramatické akordy i v radostné vánoční oslavě. Přesto je to měsíc, Čajkovskij, který skutečně uhasí žízeň mé duše po kráse.

Čajkovskij vášnivě miloval konvalinky. Napsal to své přítelkyni a mecenášce Naděždě von Meck:

"Miluješ květiny? Já je vášnivě miluji, zejména polní a divoké květiny. Konvalinky považuji za krále květin, mám k nim jakousi šílenou adoraci. Modest [Čajkovského bratr], rovněž milovník květin, se se mnou často hádá. On je zastáncem fialek, já konvalinek; vedeme spolu malé souboje. Říkám mu, že fialky voní jako pomáda z tabáku. On odpoví, že konvalinky připomínají noční čepičky, a tak dále."

Naděžda von Meck do pokoje připraveného pro Čajkovského návštěvy vždy položila kytici konvalinek, i když nebylo jejich období – pěstovala je celoročně ve svém skleníku.

Nyní konvalinky kvetou na Čajkovského hrobě v Nekropoli mistrů umění v Alexandro-Něvské lávře v Petrohradě.

Málokdo ví, že Čajkovskij psal poezii, ale pyšnil se verši věnovanými konvalinkám. Napsal je svému bratrovi Modestovi:

"Snad proto, že počasí bylo hrozné, nebo možná proto, že jsem měl včera melancholickou náladu, pocítil jsem náhle nutkání opěvovat konvalinky v básnické formě. Celý včerejší den a dnešní ráno jsem strávil prací na básni. Nakonec jsem vytvořil dílo, které vám posílám. Ujišťuji vás, že to byl obtížný úkol, ale pracoval jsem se stejným potěšením jako při skládání hudby."

Pro Čajkovského to musí být Diorissimo od Diora. Myslím, že by byl ohromen a nadmíru spokojen, kdyby mohl dýchat v Diorissimu.

V Diorissimo cítíte svěžest bergamotu a zeleň mladé trávy, sladkost bílé lilie a jemnou vůni bílých růží. A je tu i něžná tělovost – právě ten odstín konvalinek, který byl kdysi přirovnáván k vůni dívčí pleti. A je tu tolik vláhy, krátká, ale intenzivní dešťová přeháňka, která vás zastihne, když pokleknete před konvalinkami, abyste plně nasáli jejich vůni, protože trhat je je zločin – ničit takovou krásu je neodpustitelné... Na vůni konvalinek je něco téměř narkotického, něco, co vás nutí ji donekonečna vdechovat, a Edmond Roudnitska jejich kouzlo ještě umocnil.

Věřím, že pro Čajkovského bych si vybrala parfémovou koncentraci – ta je konvalinkám nejpodobnější. Ale všechny formy jsou nádherné. Denní parfém voní více po zeleni a bergamotu, ostřeji, i když konvalinky, vlhké a svůdné, jsou stále vnořené mezi pronikavé zelené tóny. Toaletní voda zvýrazňuje tóny bílé lilie – sladké, s lehkým vanilkovým podtónem –, ale konvalinky stále vedou kompozici.

Sergej Rachmaninov

1873 - 1943

Láska Sergeje Rachmaninova k šeříkům je známá i těm, kteří se hudbou nezabývají. Rachmaninov a šeříky se stali nerozlučnými, a to především díky romanci, kterou zasadil do slov Jekatěriny Beketové:

Ráno, za svítání,
skrze rosou pokrytou trávu,
budu kráčet, vdechovat svěžest jitra;
A do voňavého stínu,
kde šeříky se shlukují,
půjdu hledat štěstí...

V životě je jen jedno štěstí
které je mi souzeno najít,
a to štěstí se skrývá v šeříku;
na jejich zelených větvích,
v jejich voňavých trsech
Mé ubohé štěstí kvete...

Mimochodem, Jekatěrina Beketovová byla tetou velkého básníka stříbrného věku Alexandra Bloka a první interpretkou romance Šeříky byla Naděžda Zabela, manželka neméně velkého umělce Michaila Vrubela, který šeříky také miloval a v té době už namaloval dvě díla na téma šeříků, v jednom z nich dokonce zobrazil svou ženu. Život spřádá tak složité vzory!

Michail Vrubel Šeřík, 1900

Rachmaninov o šeřících mluvil jako o "královně své duše". Na statku příbuzných jeho ženy v Ivanovce byla šeříková zahrada s více než stovkou odrůd šeříků. Zda jich bylo opravdu tolik, nemůžeme s jistotou říci, ale je známo, že Rachmaninov nikdy nevynechal šeříkovou sezónu a odmítl v té době jakékoli koncerty nebo zájezdy. Období květu šeříků trávil v Ivanovce, kterou nazýval "klášterem drahým jeho srdci a duši." Na každém koncertě mu byly věnovány kytice bílých šeříků. Ve vlakových kupé ho vždy vítala kytice šeříků. A kdekoli žil, sázel šeříky – ať už ve Švýcarsku, nebo ve Spojených státech.

Po vítězství v první mezinárodní Čajkovského soutěži v Moskvě v roce 1958 navštívil americký klavírista Van Cliburn Rachmaninův hrob a zasadil tam šeříkový keř, který mu darovali sovětští studenti. K výsadbě použil zeminu z Čajkovského hrobu.

Nejednou jsem slyšela, že na Rachmaninovově hrobě na hřbitově Kensico, půl hodiny cesty od New Yorku, stále rostou bílé šeříky. Na moderních fotografiích jeho náhrobku však šeříky nevidím.

Pro Rachmaninova bych vyhledala letitý  White Lilac od Severnoe Sianie [Severní záře]. Zeptala bych se Viktorie Vlasové, odbornice na historické sovětské parfémy, která mi kdysi pomohla najít můj vlastní flakon White Lilac.

White Lilac je jednoduchá, a přesto komplexní koncentrovaná šeříková vůně. Je petrohradská, rafinovaná, chladivá a vlhká, s nádechem aldehydů, tóny pustorylu a nádechem pižma. Je lehká a vzdušná, až éterická. Je téměř nemožné ji přesně popsat. Je to šeřík... Prostě šeřík v chladném petrohradském vzduchu... Přesto je dokonalý. A kolik vzduchu je v této vůni!

White Lilac byla uvedena na trh v Leningradu (název Petrohradu v sovětských dobách) v roce 1947. Byl to první parfém vytvořený po obléhání Leningradu, který symbolizoval návrat k životu, příslib radosti a rozkvětu navzdory prožitým hrůzám – příslib štěstí, které pocítíte pokaždé, když se nadechnete vůně šeříku... Šeříky z Marsova pole, nyní již nezakryté zátarasy.

White Lilac je navzdory své jednoduchosti víc než jen šeříková vůně. Pro mě je to také vůně bílých rytířů, kouzelně zachycená v lahvičce. Díky tomu si je člověk může vychutnat v kteroukoli roční dobu a kdekoli na světě.

Myslím, že Rachmaninov, který během svého nuceného exilu po ruské revoluci vždy toužil po Rusku, by si tento parfém zamiloval.

Anton Webern

1883 - 1945

Anton Webern, rakouský skladatel a dirigent, byl jedním ze zakladatelů druhé vídeňské školy, následovníkem atonálního stylu Arnolda Schoenberga a inspirací pro avantgardní skladatele. Přesto, upřímně řečeno, není "mým" skladatelem. Jednou jsem však v článku o něm narazila na citát z jednoho z jeho dopisů příteli:

"Vřes v polovině srpna je moje oblíbená květina. Nejkrásnější je na lesní mýtině, kam dosáhne slunce, to zázračné slunce, na něm včely a čmeláci a ta vůně. Oddával jsem se tam orgiím, stál jsem nehybně se zavřenýma očima – je to moje nejoblíbenější květina. Už jsem vám říkal, že třetí část mých orchestrálních skladeb se zrodila právě z takového dojmu."

Myšlenka vůně jako zdroje inspirace se mnou vždy rezonovala, proto jsem si tento citát uložila.

Ráda bych Weberna potěšila vůní Barry Lyndon od Marie Candidy Gentile: myslím, že neexistuje jiný parfém, který by tak živě vystihoval vůni vřesu!

Vřes, šalvěj a další byliny – sladké, hořké, napůl vysušené sluncem a větrem, a přesto stále živé, s proudící mízou... Není to však vůně mízy, ani rozdrcené či posekané trávy. Tyto květiny a byliny nejsou v kytici – jsou ve volné přírodě. V Barry Lyndon je dokonce cítit nádech sena, sladší a pikantnější než vůně květin, ale zůstává v pozadí, tišší než květiny, jako by se seno linulo odněkud z dálky, zatímco květiny jsou blíž. A v pozadí cítím také les na začátku podzimu, který právě začíná žloutnout a shazovat listí.

Barry Lyndon voní jemně a zdrženlivě, přesto je velmi přirozený. Voní živou přírodou, nejsladším vzduchem polí a lesů. A především voní vřesem...

Přála bych si, aby Barry Lyndon od Marie Candidy Gentile existoval už za Webernova života.