Milovník parfémů čte Prousta: Ve stínu dívek a soliflorů
Sloupce

od Viktoria Vlasova
09/20/24 05:45:02

Část první: Vůně v životě spisovatele
Část druhá: Madeleine a pár dalších věcí
Část třetí: Parfémy Odette de Crécy
Část čtvrtá:Parfémy Odette Swannové
Část pátá:Parfémy Albertiny
Část šestá: Aristokracie vs. buržoazie
Část sedmá: Hlavní hrdina, jeho dvojník a dva klasické parfémové žánry

____________________________

Gustav Klimt, Dívka v bílých šatech stojící v lese, 1898

Hledání ztraceného času je jednotné dílo, přesto lze některé části považovat za samostatné romány či novely. Příkladem je kapitola Místa a názvy: Místo ze svazku Ve stínu kvetoucích dívek, která popisuje léto strávené hlavním hrdinou v přímořském letovisku, během něhož prožije několik životních setkání, včetně setkání s hlavní ženou svého života, Albertine. Zajímavé je, že Marcel si jí nevšiml hned – zpočátku nevyčlenil Albertine ze skupiny jejích kamarádek a zdálo se, že se zamiloval do celé skupiny dívek jako celku.

Gustav Klimt, Květná zahrada na statku, 1907

Proust v podstatě popsal jev, který se o mnoho let později stal známým jako efekt roztleskávaček (nazývaný také efekt skupinové přitažlivosti). Žádnou z těchto dívek nebylo možné označit za dokonale krásnou – v nejlepším případě vypadaly příjemně a Marcel později uvažoval o tom, jak se jejich mladistvé tváře již podobaly důstojným matrónám, jejich matkám, v něž se každá z dívek nakonec s věkem promění. Ale během onoho balbeckého léta se Marcelovi z mladistvé svěžesti a hravého dovádění Albertininých kamarádek točila hlava. Společně mu připadaly jako jedna nádherná bytost nebo kytice, přirovnáme-li každou dívku ke květině. Kapitola Místa a názvy: Místo se podrobně zabývá tím, jak a proč se Marcelovy city nakonec soustředily na Albertine. I když je to samo o sobě zajímavé, zaměřím se na olfaktorické pozadí oněch letních událostí. Nebo spíše na pravděpodobné pozadí, protože Proust se v této části románu o parfémech přímo nezmiňuje. Je však snadné si představit, že zámožný dav shromážděný v módním letovisku jistě používal parfémy a kolínské vody.

Konstantin Korovin, Molo v Gurzufu, 1914

Stojí za zmínku, že události z kapitoly Místní jména: Místo je datováno do roku 1906, a to díky zmínkám o konferenci v Algecirasu a módním domě Fortuny. Zároveň je třeba připomenout, že oddíl Balbec v knize Hledání ztraceného času byl částečně inspirován Proustovými návštěvami normandského letoviska Cabourg, které uskutečnil v letech 1907 až 1914. Vzhledem k tomu, jak plynulý je čas pod Proustovým perem, můžeme snadno předpokládat, že Marcelovo léto v Balbeku vystihuje spisovatelovy dojmy z Cabourgu v letech 1907 až 1914. Právě na toto období je třeba se zaměřit, když se snažíme představit si voňavou atmosféru těch několika letních měsíců, které Marcel strávil u moře.

Konstantin Korovin, Gurzuf, 1914

Vonné trendy onoho balbeckého léta (nebo spíše osmi cabourgských let, která za ním stojí) byly velmi rozmanité. Prozkoumáme-li seznamy parfémů vydaných v tomto období, najdeme citrusové, bylinné, levandulové, kožené, pačuli, bohatě růžové, fialkové, pižmové, ambrové, orientálně-kořeněné a další vůně, stejně jako fougère, trèfle a různé smyšlené květinové kompozice. Některé z tehdejších novinek měly dlouhotrvající oblibu – například L'Origan od Coty, Un Air Embaumé od Rigaud, Premier Mai od Houbigant, Chevalier od d'Orsay, Fleurs d'Amour od Roger & Gallet a Floramye od L.T. Piver. Některé z nich byly tak úspěšné, že se vyrábějí dodnes – Après L'Ondée a L'Heure Bleue od Guerlain, Narcisse Noir od Caron, Pompeïa od L.T. Pivea a Quelques Fleurs od Houbigant.

Ráda bych zde zdůraznila důležitou věc: ačkoli mnohé z parfémových novinek z let 1906-1914 obsahovaly nově vyvinuté syntetické složky, jako jsou čerstvě získané salicyláty, aldehydy a ionony, z hlediska inovace vůní nebyly tyto parfémy nijak převratné. Žádný z nich nepozvedl parfémářství na novou úroveň, jako například Fougère Royale od Houbigant nebo Trèfle Incarnat od L. T. Piver – dokonce ani legendární L'Origan. Jeho slavného fialkového tónu by bylo možné dosáhnout i bez iononů, i když by byl výsledný produkt mnohem dražší. Za charakteristický znak tohoto parfumérského období je dnes považován parfém Quelques Fleurs od Houbigant, vytvořený v roce 1913. Je to svěží a mnohotvárná květinová kompozice, která díky aldehydům získala průsvitnost podobnou akvarelu. Na svou dobu to byl vskutku mistrovský a pokrokový parfém, který však navazoval na tradiční téma květinových kytic. Co však bylo v období Balbec-Cabourg skutečně revoluční, byly, na dnešní poměry poněkud překvapivě, soliflore parfémy.

Konstantin Korovin, Šeříky, 1915

Myšlenka založit kompozici na vůni jediné květiny samozřejmě nebyla nová. To, co však parfuméři začali nabízet v kategorii soliflore zhruba od poloviny 20. století, se od předchozího velmi lišilo: konečně se jim podařilo přesně reprodukovat chladivé a průzračné vůně květin, které nebyly přírodními složkami parfémů, ale voněly přitažlivě – konvalinky, šeřík, magnólie, hyacint, lilie, pomněnka, hrachor vonný, orchidej, astra, vistárie, zimolez, fiala, kručinka, lípa, cyklámen a další.

Sweet Pea L.T.Piver

To bylo možné především díky tomu, že se v roce 1905 objevil v paletách parfumérů hydroxycitronellal. Byla to první syntetická látka s vůní připomínající konvalinky. Do květinových parfémů vnesla chladivý, svěží zeleno-květinový nádech charakteristický pro výše zmíněné rostliny. Při formování květinových vůní na počátku 20. století samozřejmě hrály roli i další objevy chemiků, jako například kumarin, salicyláty, heliotropin, vanilin a aldehydy. Přesto byl hydroxy-citronellal rozhodujícím krokem k modernímu standardu soliflorů.

Lilac Dralle

V době Marcelova léta v Balbeku se tedy parfémová móda posunula nejen k realismu, ale k hyperrealismu, tak živé byly nové květinové vůně. Jedním z vůdců nového solifloreového trendu byl François Coty, který v roce 1909 vytvořil Cyclamen, v roce 1910 Lilas Blanc, v roce 1913 Muguet des Bois (první verze) a v roce 1914 Jacinthe a Le Lilas Pourpre. Skvělým příkladem všestranného rozvoje tohoto tématu je bezalkoholová řada parfémů Illusion od firmy Dralle, vyráběná od konce devadesátých do třicátých let 20. století, která zahrnovala nejen tradiční parfemy jako Růže, Violka, Narcis a Rýt, ale také Šeřík, Konvalinku, Astru, Ylang-ylang, Jetel, Mák a Heliotrop. Tyto parfémy Dralle pozoruhodně dobře zestárly a dnes umožňují nahlédnout do autenticity soliflores z počátku 20. století: opravdu voní velmi blízko květinám, které představují (a na aukcích jsou často levnější než parfémy Coty z té doby).

Vůně Dralle z autorčiny sbírky

Nejoblíbenějšími soliflores byly samozřejmě konvalinky a šeřík. Parfémy s těmito květinami v názvu se v této době objevovaly téměř u všech významných parfumérských domů. Dokonce i zavedené domy jako Guerlain a L.T. Piver, známé svými propracovanými kompozicemi, nedokázaly odolat poptávce po těchto jednoduchých soliflores. Velmi oblíbený byl také hrachor vonný se svou veselou, sladko-květinovou vůní, svěží s nádechem zeleně a s nuancemi připomínajícími okurku. Často se objevovaly také parfémy orchidejí – a právě parfémovému ztělesnění této květiny, významné v Proustově románu, se chci věnovat samostatně.

V letech 1900-1910 nabízela parfémy pojmenované po orchidejích řada evropských výrobců, například Orchidée od Roger & Gallet, Orchidea od The Crown Perfumery, Orchidea od Profumieri Migone et Cie, Orchidea od Rallet, Orchideen od Mouson & Co, Orchidée od Dralle, a dokonce Cattleya od Jean-Paul Giraud et Fils. Měla jsem to štěstí, že se mi podařilo získat lahvičku parfému Orchidia bez alkoholu od česko-rakouské firmy F. Prochaska, asi z konce první dekády minulého stolleti. Tento výrobce, založený v Rakousko-Uhersku v roce 1847, byl považován za solidní firmu, i když rozhodně ne za tvůrce trendů. Myšlenka květinových soliflores bez alkoholu byla s největší pravděpodobností převzata od firmy Dralle: obaly parfémů F. Prochaska z této řady napodobovaly design řady Illusion firmy Dralle – lahvičky ve tvaru zkumavky v dřevěných nebo kovových pouzdrech. Pokud je mi však známo, Orchidée se u Dralle objevila až ve 20. letech 20. století, takže F. Prochaska se buď inspiroval u někoho jiného, nebo prostě reprodukoval vůni orchideje, jak si ji tehdy představoval.

Orchidia F. Prochaska

Po otevření flakonu jsem očekávala poměrně sladkou a exoticky květinovou vůni s výrazným vanilkovým tónem (protože vanilka je také orchidej) – tento dojem pochází z moderních vůní s orchidejovou tematikou. Orchidia od F. Prochasky se však ukázala být zcela jiná: dominantní motiv Orchidia je spíše zelený než květinový a moje první asociace byla jetel. Konkrétně jetelová louka čerstvě posekaná před několika hodinami, kde zelené stonky ještě neuschly do sena, ale lehce zvadly a získaly charakteristickou travnatou nasládlost. Orchidia ovšem není čistě zelená – je v ní také květinový aspekt, podobný velmi jemnému doteku ylang-ylang a růže, a lehce kouřová, balzamická složka. Vnímám také slabý nádech kardamomu a skořice – spíše jako chladivý pocit, který tyto tóny mohou parfémům propůjčit. Orchidia má navíc živočišný podtón, připomínající jasmín a narcis. Celkově je Orchidia harmonická a jemná, takže jsem si jistá, že tento parfém od F. Prochasky výjimečně dobře zestárl, přestože je více než sto let starý. Mou důvěru posilují i popisy profilů orchidejí ve starých parfémových knihách, zejména od F. Wintera (1927) a R. Friedmana (1949): oba autoři je řadí mezi jetelové (trèfle) vůně. "Hlavním základem orchidejové vůně je amylsalicylát, který je však lépe nahradit isobutylsalicylátem, protože tak vzniká čistší květinový tón," napsal Winter o orchidejových kompozicích. Jako pomocné složky uvedl růži (geraniol, citronellol atd.), linalool, fenylacetaldehyd, ylang-ylang, anisaldehyd, heliotropin a hydroxy-citronellal. Winter i Friedman poznamenávají, že z parfumérského hlediska je orchidej fantazijní vůní, protože orchideje v přírodě voní velmi odlišně a některé druhy nevoní vůbec. Domnívám se, že standard byl založen na jisté módní odrůdě orchidejí z počátku 20. století.

Gustav Klimt, Portrét Sonji Knipsové, 1897

Rozhodla jsem se takto podrobně zaměřit na orchideje, protože najít moderní parfémy s profilem orchidejí, které souzní s duchem Proustovy doby, není překvapivě tak obtížné, jak by se mohlo zdát. V komerčních popisech a oficiálních pyramidách vůní těchto parfémů se však slovo "orchidej" nevyskytuje, ale všichni víme, že pyramidy vůní jsou velmi subjektivní. Kde tedy můžeme najít květinové vůně připomínající orchidejové parfémy, které nosily Proustovy hrdinky? Překvapivě je této krásy v luxusním segmentu dostatek: La Colle Noir, Sakura a Miss Dior Blooming Bouquet 2023 od Diora, Peony & Blush Suede od Jo Malone, Izia od Sisley, Rose in Wonderland od Atkinsons a Blouse od YSL. Klíčem k úspěchu je nesoustředit se příliš na slovo "orchidej", ale hledat lehkou vůni s jemnou rovnováhou květinových a zelených tónů, bez ovocných podtónů, zjevných moderních pižm a aldehydů a přiklánějící se spíše ke klasice než k módě.

Najít moderní ekvivalenty jiných populárních soliflorů z Proustovy éry je náročnější. Parfémy s dominantní jedinou květinovou nótou nejsou dnes zrovna na vrcholu módy – jsou příliš jednoduché (pokud ovšem nemluvíme o růži nebo jasmínu). A ti výrobci, kteří se odváží vytvořit čisté, nefalšované soliflores, dnes volí úplně jiné květiny – málokdo má zájem o kdysi populární vůně pomněnky, cyklámenu, hrachoru vonného, janovce nebo bouvardie z počátku 20. století, alespoň v jejich monoflorální podobě. Soliflores ve stylu Proustovy éry musíte lovit, a i když se nemohu pochlubit hojností trofejí z tohoto lovu, jsem nyní ochotna přijmout kompromisy, jako jsou další tóny v úvodu a v základu. Tu "správnou" magnólii jsem našla v Pétales de Magnolia od Houbigant – tyto parfémy zachycují magnólii grandiflora s citronovou trpkostí podobnou marmeládě. Krásné astry s hořce zelenými lístky jsem našla ve Fleurs et Flammes od Antonia Alessandria. Historicky přesná lípa se objevuje v Grand Chalet od Astiera de Villatte a Vouloir Être Ailleurs C.G. od d'Orsay.

Vypořádat se s oblíbenci éry syntetického soliflore – šeříkem a konvalinkou – je ještě obtížnější. V Proustově době byly tyto vůně maximálně přímočaré a monotónní; podle moderního vkusu by se sotva daly označit za parfémy. Nicméně v době, kdy se objevily poprvé, nebyly vůně konvalinek a šeříku ještě příliš využívány výrobci výrobků pro domácnost. Jejich novost byla i v tom nejzákladnějším podání podmanivá. Dnes se žádná seriózní značka parfémů neodváží vydat tak čisté soliflores založené na těchto dvou květinách, protože vyvolávají asociace s osvěžovači vzduchu. Z tohoto důvodu jsou nejlepší moderní parfémy na téma konvalinky a šeříku mnohem komplexnější (více "parfémové") než čisté vůně těchto květin. Mnoho parfémů činí konvalinky ovocnými a šeřík laktonickými nebo pudrovými, což je samo o sobě zajímavé, ale pro ilustraci knihy Hledání ztraceného času naprosto nevhodné. Ekvivalenty proustovských šeříkových a konvalinkových soliflores dnes najdeme buď ve většině masově prodávaných produktů, které si nekladou za cíl sofistikovanost (a to ani ne v parfémech, ale třeba ve sprchových gelech), nebo v niche vůních, které zdokonalují šeříkovou jednoduchost přidáním jemných zelených lístků, jako v C'est.Mutine od Anthologie Luciena Ferrera Maitreho a En Passant od Frederica Malleho, nebo náznaky deštěm nasáklé svěžesti, jako v Lilaganza od 1907.

Ačkoli soliflores byly pouze jedním z trendů v živé a rozmanité krajině parfémů let 1905-1914, zdají se být dokonalou ilustrací vůně pro druhou část knihy Ve stínu kvetoucích dívek, která je laděna do světlých odstínů a prosycena mořským vzduchem. Člověk si nemůže pomoci a chce zahalit Albertininu skupinu přátel do květinových vůní! Vnímání soliflores jako jednoduchých dívčích vůní se však vyvine mnohem později než události popisované v románu. V té době byly soliflory novým a žhavým trendem, bez věkových a genderových hranic. Vlny květinových vůní proto mohly onoho léta zahalovat hlavního hrdinu románu všude, nejen při jeho setkáních s dívkami na přímořské promenádě – kdo ví, třeba symbolicky naladěný baron de Charlus navoněl své dopisy parfémem pomněnky, aby adresátovi připomněl sám sebe, nebo konvalinkou, aby naznačil něžné city.

Konstantin Korovin, Dáma v bílém sedící v zahradě, 1915

____________________________

Část první: Vůně v životě spisovatele
Část druhá: Madeleine a pár dalších věcí
Část třetí: Parfémy Odette de Crécy
Část čtvrtá:Parfémy Odette Swannové
Část pátá:Parfémy Albertiny
Část šestá: Aristokracie vs. buržoazie
Část sedmá: Hlavní hrdina, jeho dvojník a dva klasické parfémové žánry

Článek je opatřen fotografiemi autorky.